I. ÚS 4878/12

27. 03. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů, soudce Pavla Holländera a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Mariety Geisslerové, zastoupené JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 32/22, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2012 č. j. 17 Co 261/2012-113 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. dubna 2012 č. j. 26 C 117/2011-79, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Vymezení věci

1. Včas podanou a z hlediska zákonem stanovených formálních náležitostí bezvadnou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. prosince 2012, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozsudků obecných soudů z důvodu tvrzeného porušení svých základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4 Ústavy České republiky.

2. Stěžovatelka se přihlásila do společnosti Joint Invest Action, k.s. s úmyslem být zapsána jako její komanditista a zaplatila vklad 50 000 Kč a emisní ážio 2 500 Kč. Dne 19. března 1997 bylo zahájeno trestní stíhání osob, které tuto společnost fakticky ovládaly a spravovaly a jež byly v této souvislosti podezřelé ze spáchání trestného činu zpronevěry ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 ve spojení s § 248 odst. 1 trestního zákona. V rámci tohoto řízení následně stěžovatelka uplatnila svůj nárok na náhradu škody ve výši 52 500 Kč. Usnesením Policie České republiky, Správy hl. m. Prahy, služby kriminální policie a vyšetřování, odbor hospodářské kriminality ze dne 31. března 2008 č. j. ČTS:PSP492/TČ-2008, které nabylo právní moci dne 20. května 2008, bylo podle § 159a odst. 2 trestního řádu odloženo trestní stíhání výše uvedených osob s tím, že sdělení obvinění odporovalo § 160 odst. 1 trestního řádu, a tedy trestní stíhání nebylo vůbec zahájeno. Vzhledem k tomu, že mezitím uplynula od spáchání skutku promlčecí lhůta stanovená trestním zákonem, nebylo možné zahájit trestní stíhání podezřelých osob bezvadným způsobem. Stěžovatelka se proto obrátila na Ministerstvo spravedlnosti s nárokem na náhradu škody, které však její žádosti nevyhovělo. Kromě toho přihlásila svou pohledávku do konkurzního řízení na majetek uvedené komanditní společnosti, v jehož rámci byla uznána ve výši 10 % žalované částky.

3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. dubna 2012 č. j. 26 C 117/2011-79 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále též "vedlejší účastnice") o zaplacení částky 47 250 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem. Toto rozhodnutí bylo k odvolání stěžovatelky potvrzeno rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2012 č. j. 17 Co 261/2012-113. Předmětná částka představovala výši vkladu a emisního ážia, z opatrnosti sníženou o 5 000 Kč, a to s ohledem na předpokládané dílčí uspokojení její pohledávky v konkurzním řízení. Obecné soudy dospěly k závěru, že zde nelze uvažovat o nesprávném úředním postupu, neboť postup Policie České republiky vyústil do výše uvedeného rozhodnutí. Současně toto rozhodnutí nemá vůči stěžovatelce charakter nezákonného rozhodnutí. Pokud jde o případnou škodu, ta stěžovatelce nevznikla, neboť svoji pohledávku úspěšně uplatnila v konkurzním řízení, které zatím neskončilo. Soud prvního stupně zároveň podotkl, že to samé mohla učinit i v občanskoprávním řízení, a to dokonce i před zahájením trestního stíhání, nebo po jeho skončení. Jestliže se stěžovatelka připojila v trestním řízení se svým nárokem na náhradu škody dne 21. července 2001, a toto řízení bylo odloženo usnesením z 31. března 2008, pak v době vydání tohoto rozhodnutí nebyl její nárok v rámci desetileté objektivní lhůty podle § 106 odst. 2 občanského zákoníku zcela jistě promlčen. Stěžovatelka se však následně svého nároku po osobách podezřelých z trestné činnosti v rámci občanskoprávního řízení nedomáhala a žalobu proti státu podala až 3. června 2011, tedy po více než třech letech po odložení trestní věci. Za této situace, kdy nevyužila svého práva, proto nelze sekundárně převádět odpovědnost za případnou škodu na stát. Tvrzení stěžovatelky, že by v rámci trestního řízení bylo rozhodnuto též o jejím odškodnění, zhodnotil jako spekulativní s tím, že tuto otázku není oprávněn zkoumat. Závěry obecných soudů lze shrnout v tom smyslu, že neexistuje ani tvrzená škoda ani nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí.

II.
Argumentace stěžovatelky

4. Podstata ústavní stížnosti spočívá v námitce porušení práva stěžovatelky na náhradu škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny a v širších souvislostech i práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Zákon provádějící toto právo nemůže omezit uvedený nárok nebo jej dokonce anulovat; je třeba ho interpretovat ústavně konformním způsobem. V dané věci je zřejmé, že shora uváděné trestní stíhání škůdců bylo jedinou příčinou či jednou z příčin vedoucích ke vzniku škody, jež spočívá v tom, že se její majetek zmenšil právě o peněžní prostředky, které by jí tito škůdci za normálního běhu věcí uhradili nebo by na nich bylo jejich uhrazení státními orgány (příp. soudním exekutorem) vynuceno. Za primární pochybení státu považuje nezákonné rozhodnutí, a to sdělení obvinění, které bylo učiněno v rozporu se zákonem a mělo za následek, že toto trestní stíhání v důsledku následného odložení vlastně ani neprobíhalo. Ve své podstatě šlo o nesprávný úřední postup, umocněný nepřiměřenou délkou předmětného trestního stíhání, která jednak umožnila škůdcům zbavit se majetku, z něhož by bylo možné pohledávku stěžovatelky uspokojit, jednak způsobila uplynutí promlčecí doby, k jejímuž přerušení, příp. stavění, s ohledem na neexistenci jakéhokoliv řízení (resp. jeho nicotnost) nedošlo. Tato skutečnost však podle stěžovatelky znamená, že promlčecí doba deseti let podle § 106 odst. 2 občanského zákoníku počala běžet již ode dne, kdy došlo k předmětné zpronevěře, a je tedy nepochybné, že vůči případné civilní žalobě bude ze strany škůdců uplatněna námitka promlčení. Připomíná, že jde o jiný nárok, než nárok vůči společnosti uplatňovaný v konkurzním řízení.

5. Soudy obou stupňů podle stěžovatelky zcela rezignovaly na možnosti řádného zjišťování skutkového stavu a zcela účelově konstatovaly, že nebyly splněny podmínky pro vznik nároku na náhradu škody vůči státu. Nedostatečným způsobem se vypořádaly s její argumentací a neprovedly jí navrhované důkazy, čímž jí zmařily možnost prokázat svá tvrzení a porušily tak její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Zpochybnit lze i jejich závěr o předčasnosti žaloby, který lze akceptovat jen pro tu část nároku, která může být uspokojena v konkurzním řízení. Právě o tuto část přitom stěžovatelka snížila své žalobní žádání.

III.
Průběh řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud si vyžádal příslušný spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 117/2011 a vyzval účastníky řízení i vedlejší účastnici k vyjádření se k ústavní stížnosti.

7. Městský soud v Praze i Obvodní soud pro Prahu 2 ve svých vyjádřeních odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí.

8. Ministerstvo spravedlnosti ve svém vyjádření z 18. února 2013 podrobně shrnulo dosavadní průběh řízení a reagovalo na argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti. Ztotožňuje se se závěry obecných soudů, pokud jde o otázku existence absence nezákonného rozhodnutí, resp. nesprávného úředního postupu, jakož i vzniku škody. Nárok uplatněný v konkurzním řízení je jeden a tentýž, který je uplatněn v tomto řízení, pouze se tak stalo z odlišných právních důvodů. Je nezbytné vyčkat právní moci rozvrhového usnesení, aby bylo možné najisto postavit vznik škody a její výši. K podmínce příčinné souvislosti upozorňuje, že již v roce 1994 bylo evidentní, že nedochází ke zhodnocování vkladů. Stěžovatelka věděla, že se její investice stává marnou v důsledku činnosti trestně stíhaných osob, nikdy se však se svým nárokem vůči nim do civilního řízení neobrátila. Vedlejší účastnice má za to, že po dobu trestního řízení došlo ke stavění promlčecích dob ve smyslu § 112 občanského zákoníku, neboť opětovný běh promlčecí doby zákon spojuje pouze s jednáním věřitele, který by v zahájeném řízení řádně nepokračoval poté, co se o skončení trestního řízení dozvěděl. Bylo na stěžovatelce, aby po skončení trestního řízení v uplatňování svého nároku pokračovala v řízení občanskoprávním. Argumentace, že trestní řízení vlastně vůbec neběželo, nemá oporu v trestním řádu. Ústavní stížnost navrhuje zamítnout.

9. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovatelce, která na ně replikovala svým podáním ze dne 27. února 2013. V něm reagovala na jednotlivé argumenty vedlejší účastnice, přičemž v zásadě zopakovala svoji původní argumentaci. Dále zdůraznila, že občan demokratického právního státu, který nepochybně prostřednictvím daní platí policejní složky, státní zástupce i obecné soudy, má právo na to, aby tyto orgány v rámci jim vymezené pravomoci v trestním řízení, kde vykonávají monopolní a zcela jedinečnou a nezastupitelnou činnost, odhalovaly, vyšetřovaly a rozhodovaly o trestné činnosti pachatelů, a pokud se poškození připojí k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody, aby rovněž rozhodly o jejich nárocích. Prakticky jedině v trestním řízení lze prokázat konkrétním osobám spáchání deliktu, přičemž občanskoprávní odpovědnost mohou nést škůdci jedině tehdy, pokud se prokáže, že se dopustili trestných činů. V samotném občanskoprávním řízení to nejenže nelze, ale poškození jsou navíc zatíženi důkazním břemenem, které u složitých majetkových deliktů nelze bez pomoci specializovaných odborníků (a s tím spojené hrozby hrazení nákladů) unést.

IV.
Vlastní posouzení

10. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky, vyjádřeními účastníků řízení a obsahem příslušného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. V první řadě je třeba konstatovat, že Ústavní soud se předestřenou argumentací nezabývá poprvé a v nedávné minulosti se k ní opakovaně vyjádřil v rozhodnutích o ústavních stížnostech jiných stěžovatelů, jež stejně jako stěžovatelka uplatňovali obdobný nárok vůči státu v souvislosti s odložením předmětné trestní věci (srov. usnesení ze dne 21. června 2012 sp. zn. III. ÚS 1950/12, usnesení ze dne 28. srpna 2012 sp. zn. I. ÚS 2695/12, usnesení ze dne 31. ledna 2013 sp. zn. II. ÚS 4245/12 a II. ÚS 4484/12 a usnesení ze dne 28. února 2013 sp. zn. III. ÚS 4074/12). Není přitom dán žádný důvod, pro který by se závěry obsažené v těchto rozhodnutích neuplatnily i v dané věci.

12. V odůvodněních napadených rozsudků je logickým a přehledným způsobem vysvětleno, z jakého důvodu nelze dospět k závěru o odpovědnosti státu za škodu, jejíž náhrady se domáhá stěžovatelka. Za stěžejní lze v tomto směru považovat především závěr o absenci příčinné souvislosti mezi tvrzeným nezákonným rozhodnutím (resp. nesprávným úředním postupem) a touto škodou. Stěžovatelka mohla uplatňovat svůj nárok nejen v adhezním řízení, nýbrž též v řízení občanskoprávním. Odložení předmětné trestní věci přitom ve vztahu k ní nemohlo působit retroaktivně v tom smyslu, že by uplatněním práva v rámci trestního řízení nedošlo ke stavění promlčecí doby. Ustanovení § 112 občanského zákoníku zde působí bez ohledu na dodatečné zjištění, že trestní stíhání vlastně z právního hlediska vůbec nebylo zahájeno, neboť předmětné trestní řízení v letech 1997 až 2008 fakticky probíhalo.

13. Jen nad rámec Ústavní soud podotýká, že stěžovatelka nemá ústavně zaručené právo na to, aby byla jiná fyzická osoba trestně stíhána [srov. např. usnesení ze dne 8. dubna 1999 sp. zn. I. ÚS 84/99 (U 29/14 SbNU 291) či usnesení ze dne 27. září 2000 sp. zn. I. ÚS 249/2000 (U 34/19 SbNU 303), byť s tím, že Ústavní soud nepřehlíží judikatorní posuny vycházející z judikatury Evropského soudu pro lidská práva ve vztahu k řízením, v nichž vystupují oběti porušení článků 2 a 3 Úmluvy], či aby bylo v souvislosti s tímto stíháním vedeno adhezní řízení (srov. též usnesení ze dne 5. března 2013 sp. zn. Pl. ÚS 4/13, bod 36). Nelze tedy přisvědčit její doplňující argumentaci (viz výše bod 9 tohoto usnesení), které Ústavní soud rozuměl tím způsobem, že již samotné skončení adhezního řízení bez meritorního rozhodnutí o uplatněném nároku poškozeného zakládá porušení jejího základního práva.

14. Závěrem své argumentace Ústavní soud dodává, že z ústavněprávního hlediska obstojí i závěry obecných soudů stran absence nezákonného rozhodnutí, nesprávného úředního postupu, či vzniku škody, jakož i způsob, jakým se tyto soudy vypořádaly s argumentací stěžovatelky a jejími důkazními návrhy. V této souvislosti připomíná, že mu zásadně nepřísluší zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů z pozice další soudní instance, a tedy ani přehodnocovat jejich skutkové a právní závěry. Může tak činit pouze z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení základního práva nebo svobody. Napadené rozsudky, a v nich obsažené závěry, nicméně nelze hodnotit jako svévolné nebo extrémně vybočující z mezí přípustné interpretace právních norem, a tudíž nelze považovat za důvodný ani závěr o porušení základních práv stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1 a 3, resp. čl. 11 odst. 1 Listiny.

15. Z těchto důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. března 2013

Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 4878/12, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies