III. ÚS 1120/12

27. 03. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Kůrky, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti společnosti A-Z ODPADY s.r.o., IČ: 25451774, se sídlem v Chomutově, Spořická 4751, zastoupené JUDr. Ing. Petrem Petržílkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Úvalech, Dvořákova 1624, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. prosince 2011 č. j. 7 Afs 82/2011-137, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. září 2011 č. j. 15 Af 46/2010-107, rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 8. září 2008 č. j. 10400/08-1300-506934 a dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Chomutově ze dne 4. prosince 2007 č. j. 161253/07/182913/6540, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem, Odvolacího finančního ředitelství a Finančního ředitelství pro Ústecký kraj jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Vymezení věci

1. Včas podanou a z hlediska zákonem stanovených formálních náležitostí bezvadnou ústavní stížnost, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. března 2012, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů a správních úřadů z důvodu tvrzeného porušení svých základních práv a svobod podle čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 11 odst. 1 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též "krajský soud") rozsudkem ze dne 25. listopadu 2009 č. j. 15 Ca 280/2008-46 zrušil pro nezákonnost rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem (dále též "finanční ředitelství") ze dne 6. září 2008 č. j. 10400/08-1300-506934, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky, i jemu předcházející odvoláním napadený dodatečný platební výměr Finančního úřadu v Chomutově (dále též "správce daně") ze dne 4. prosince 2007 č. j. 161253/07/182913/6540, a věc vrátil finančnímu ředitelství. Tímto platebním výměrem byla stěžovatelce dodatečně stanovena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2003 ve výši 683 540 Kč, neboť správce daně po provedení daňové kontroly neuznal žalobci nárok na odpočet daně na základě daňových dokladů vztahujících se k úhradám za materiál a služby fakturované společností ISILDUR s.r.o. Důvodem vyhovění žalobě byla skutečnost, že protokol o zahájení daňové kontroly ze dne 20. prosince 2006 č. j. 152544/06/182930/6500 neobsahoval (neosvědčoval) existenci důvodů, resp. podezření správce daně, že by za předmětné období byla stěžovatelkou krácena její daňová povinnost, a tudíž ve smyslu nálezu ze dne 18. listopadu 2008 sp. zn. I. ÚS 1835/07 (N 196/51 SbNU 375) nemohl ani mít důsledky předpokládané v § 47 odst. 2 zákona České národní rady č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, tj. nemohl přerušit běh prekluzivní lhůty podle § 47 odst. 1 téhož zákona. Protože žádný další úkon směřující k vyměření daně nebyl správcem daně ani finančním ředitelstvím učiněn, krajský soud dovodil, že rozhodnutí o dodatečném stanovení daně a na něj navazující rozhodnutí o odvolání stěžovatelky byly vydány po marném uplynutí lhůty k vyměření daně.

3. Uvedený rozsudek zrušil ke kasační stížnosti finančního ředitelství Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 15. dubna 2010 č. j. 7 Afs 16/2010-84. Dospěl k závěru, že v posuzované věci se nejednalo o formální, ale o běžnou kontrolu s tím, že příslušný finanční úřad neměl předem žádné konkrétní podezření, které by vedlo k jejímu zahájení, a vážil, zda mohlo dojít k dotčení základních práv stěžovatelky. V tomto směru se odchýlil od právních závěrů uvedených ve výše uvedeném nálezu, a to z toho důvodu, že Ústavní soud se v něm nezabýval výkladovou alternativou, podle níž mohou k efektivnímu dosažení ochrany stejných ústavně zaručených práv dostatečně sloužit prostředky plynoucí z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu [srov. též např. rozsudky ze dne 3. prosince 2009 č. j. 2 Aps 2/2009-52 (publikován ve Sb. NSS pod č. 2000/2010) a ze dne 26. října 2009 č. j. 8 Afs 46/2009-46 (publikován ve Sb. NSS pod č. 1983/2010)]. V této souvislosti zdůraznil povinnost správce daně postupovat při uplatnění jednotlivých procesních institutů v souladu s principem proporcionality a minimalizovat zásahy tak, aby se konkrétní procesní postup nestal vůči jednotlivci nepřiměřeným a v důsledku porušujícím právo na informační autonomii jednotlivce [srov. nález ze dne 21. dubna 2009 sp. zn. II. ÚS 703/06 (N 92/53 SbNU 181)]. Těmto požadavkům však předmětná daňová kontrola, jež byla provedena u stěžovatelky, dostála, k čemuž Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí podrobně argumentoval.

4. Uvedené závěry reflektoval krajský soud, který tak mohl přistoupit k meritornímu projednání žaloby. V rámci něho konstatoval, že správce daně a finanční ředitelství unesly své důkazní břemeno podle § 31 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků. Stěžovatelka naopak nesplnila svou povinnost podle § 31 odst. 9 téhož zákona a neprokázala, že k předmětnému zdanitelnému plnění ze strany ISILDUR s.r.o. skutečně došlo a že jí vznikl nárok na daňový odpočet ve smyslu § 19 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty. Z těchto důvodů svým rozsudkem ze dne 26. září 2011 č. j. 15 Af 46/2010-107 žalobu stěžovatelky zamítl. Proti němu podanou kasační stížnost následně zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 23. prosince 2011 č. j. 7 Afs 82/2011-137.

II.
Argumentace stěžovatelky

5. Ústavní stížnost směřuje proti posledně uvedeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu a krajského soudu, dále proti rozhodnutí finančního ředitelství a správce daně.

6. Stěžovatelka ve svém více než třicetistránkovém podání uplatňuje v podstatě jen dva argumenty, na jejichž základě dovozuje porušení svých základních práv na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny. Nejvyšší správní soud se podle jejího názoru v napadeném rozsudku vůbec (a to ani formálně) nevypořádal s námitkami a tvrzeními, že daňová kontrola byla toliko formálním úkonem, neboť protokol o jejím zahájení neobsahoval pro takovýto úkon apriorní důvody. Nebylo zde žádné podezření o zkrácení daňové povinnosti. Daňová kontrola proto s ohledem na právní závěry obsažené v nálezu sp. zn. I. ÚS 1835/07 nebyla způsobilá přerušit běh prekluzivní lhůty a za první úkon směřující k dodatečnému stanovení daně bylo třeba považovat až napadený dodatečný platební výměr, který však byl vydán po uplynutí tříleté prekluzivní lhůty.

7. Ve zbylé části ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že účastníci řízení nedostatečně zjistili skutkový stav a bez řádného a úplného přezkoumání jí uváděných skutečností tyto skutečnosti a související důkazní prostředky nesprávně posoudili. Podle jejího názoru nebyla prokázána existence skutečností vyvracejících věrohodnost, správnost, úplnost a průkaznost jejího účetnictví. Nesouhlasí především s hodnocením výpovědi svědka Tomáše Josífka, která měla potvrdit, že se uskutečnily předmětné dodávky vápna od společnosti ISILDUR s.r.o. K tíži stěžovatelky naopak nemůže jít, že z důvodů úmrtí svědků Tomáše Bultase a Pavla Bachora nebylo možné provést jejich výpověď, ačkoliv oni měli přímo jednat o předmětných dodávkách vápna. Provedeny měly být rovněž navrhované důkazy, tedy šetření na místě skládky, analytické zmapování obsahu ukládacích bazénů a rozbor kalu.

III.
Vlastní posouzení

8. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky, obsahem napadených rozhodnutí a spisu vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 15 Af 46/2010, který si za účelem tohoto řízení vyžádal a s nímž koresponduje výše uvedené shrnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. K první námitce, podle níž nedošlo zahájením předmětné daňové kontroly k přerušení prekluzivní lhůty, Ústavní soud uvádí, že tato argumentace je založena na předpokladu neústavnosti takové daňové kontroly, při jejímž zahájení nebyly subjektu, vůči němuž byla vedena, sděleny konkrétní skutečnosti odůvodňující podezření, že nesplnil svou daňovou povinnost. Tato argumentace vychází z právního názoru obsaženého v nálezu sp. zn. I. ÚS 1835/07, který však byl překonán postupem pléna Ústavního soudu podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Konkrétně plénum přijalo dne 8. listopadu 2011 stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 33/11 (368/2011 Sb.), podle něhož zahájení daňové kontroly ve smyslu § 16 zákona o správě daní a poplatků, bez konkrétními skutečnostmi podloženého podezření, že daňový subjekt nesplnil řádně svoji daňovou povinnost, nelze bez dalšího považovat za porušení povinnosti správce daně postupovat při provádění této kontroly "v souladu s principem proporcionality a minimalizovat zásahy tak, aby se konkrétní procesní postup nestal vůči jednotlivci nepřiměřeným a v důsledku porušujícím právo na informační autonomii jednotlivce". S tímto právním názorem plně koresponduje i odůvodnění kasačního rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. dubna 2010 č. j. 7 Afs 16/2010-84, v němž je podrobně vysvětleno, z jakého důvodu nebyly v dané věci aplikovány právní závěry obsažené ve výše uvedeném nálezu. Ústavní soud má za to, že postup tohoto soudu nelze považovat za porušující právo stěžovatelky na spravedlivý proces [srov. nález ze dne 7. března 2012 sp. zn. II. ÚS 431/11, též nález ze dne 13. listopadu 2007 sp. zn. IV. ÚS 301/05 (N 190/47 SbNU 465)]. Nejvyšší správní soud, a stejně tak krajský soud ve svém navazujícím rozsudku, se rovněž dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádaly s otázkou zákonnosti daňové kontroly a jejím vlivem na běh prekluzivní lhůty. Dodatečným stanovením daně proto nedošlo k zásahu do vlastnického práva stěžovatelky v rozporu s čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny.

10. Pokud stěžovatelka dále namítá, že Nejvyšší správní soud se v napadeném rozsudku nezabýval jejím doplňujícím podáním ze dne 22. listopadu 2011, je namístě uvést, že toto doplnění obsahovalo pouze argumentaci stran neústavnosti daňové kontroly, se kterou se uvedený soud podrobným způsobem vypořádal již ve svém kasačním rozsudku. Jeho právní závěry v navazujícím (a rovněž napadeném) rozsudku plně akceptoval i krajský soud. Za těchto okolností se stěžovatelka nemohla dovolávat jejich přehodnocení novou kasační stížností [srov. § 104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního]. Lze sice uznat, že Nejvyšší správní soud mohl alespoň stručně uvést důvody, pro které se uvedenou argumentací nemohl zabývat, tato skutečnost nicméně neodůvodňuje závěr o porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces.

11. Ústavní soud nakonec konstatuje, že nemohl přisvědčit ani těm námitkám, které směřovaly vůči skutkovým zjištěním účastníků řízení ohledně existence předmětného zdanitelného plnění. V řízení o ústavních stížnostech je Ústavní soud oprávněn přezkoumávat postup a rozhodnutí obecných soudů toliko z toho hlediska, zda v jejich důsledku nedošlo k porušení základních práv a svobod. Tím je vymezen i prostor, v jakém mu přísluší zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, a to případně i formou přehodnocení jejich skutkových nebo právních závěrů či sjednocování jejich judikatury, k čemuž naopak nemůže přistoupit pouze z důvodu odlišného názoru na jejich správnost. Stěžovatelka v této části své argumentace v podstatě opakuje své námitky, které uplatnila v kasační stížnosti a s nimiž se náležitým způsobem vypořádal již Nejvyšší správní soud. Jeho závěrům nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.

12. Ze všech těchto důvodů se Ústavní soud neztotožnil s tvrzením stěžovatelky, že napadenými rozhodnutími byla porušena její základní práva, pročež mu nezbylo, než její ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

13. Jen pro úplnost Ústavní soud dodává, že soudcem zpravodajem byl v dané věci původně soudce Jiří Mucha, jehož funkce však zanikla uplynutím funkčního období dnem 28. ledna 2013. V souladu s rozvrhem práce byl poté soudcem zpravodajem určen soudce Pavel Rychetský. Zároveň je třeba uvést, že dne 1. ledna 2013 nabyl účinnosti zákon č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, přičemž od tohoto dne považoval Ústavní soud za účastníky řízení Odvolací finanční ředitelství a Finanční úřad pro Ústecký kraj, jež podle tohoto zákona nahradily finanční ředitelství a správce daně.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27 března 2013


Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 1120/12, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies