I. ÚS 336/13

27. 03. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Balcara, zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29.5.2012, č.j. 24 Cm 190/2012-11, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7.12.2012, č.j. 5 Cmo 378/2012-66, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 1. 2013, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Stěžovatel spatřuje pochybení soudu prvního stupně v tom, že rozhodl o nařízení předběžného opatření, aniž byly splněny veškeré zákonné i judikatorní hmotně i procesně právní předpoklady pro jeho nařízení, což učinilo napadené rozhodnutí vadným a nepřezkoumatelným. Stěžovatel dále poukazuje na absenci odůvodnění napadeného usnesení soudu prvního stupně, která představuje ve smyslu judikatury Ústavního soudu porušení práva na spravedlivý proces. Odvolací soud však i přes tento zcela zjevný rozpor s judikaturou Ústavního soudu napadené usnesení soudu prvního stupně potvrdil s odůvodněním, že si stěžovatel nesprávně vykládá ustanovení § 169 odst. 2 o. s. ř. po jeho novelizaci. S takovým závěrem stěžovatel nesouhlasí a tvrdí, že závěr Ústavního soudu vyjádřený v jeho nálezu ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. IV. 1554/08, podle kterého postrádá racionalitu zbavit soud povinnosti odůvodnit rozhodnutí tam, kde se k návrhu, na jehož základě bylo rozhodnutí vydáno, účastník vůbec nemohl vyjádřit, se uplatní i po novelizaci předmětného ustanovení. Závěrem stěžovatel namítá, že v jeho věci představuje nařízení předběžného opatření zjevně nepřiměřený zásah, který navíc zcela jednoznačně překračuje meze zákonných možností pro jeho nařízení.

Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 24 Cm 190/2012, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Usnesením ze dne 29. 5. 2012, č. j. 24 Cm 190/2012-11, rozhodl Městský soud v Praze o nařízení předběžného opatření, jímž bylo stěžovateli uloženo zdržet se jednání, kterým by vykonával práva spojená s hromadnou akcií nahrazující 99 kusů akcií na majitele v listinné podobě č. 1 - 99 o jmenovité hodnotě 1.000,- CHF každé znich, emitovanou společností Porsea AG, se sídlem Steinhausen, Hinterbergstrasse 24, 6312, Švýcarská konfederace, a dále zdržet se udílení jakýchkoliv pokynů ve vztahu vůči statutárnímu orgánu uvedené společnosti, které by vedly v jejích dceřiných společnostech ke změně zakladatelských dokumentů společnosti, zvýšení či snížení základního kapitálu, vydání prioritních nebo vyměnitelných dluhopisů, převoditelnosti akcií nebo převoditelnosti obchodního podílu, zrušení společnosti s likvidací, přeměně, sloučení, splynutí nebo rozdělení společnosti anebo ke změně statutárního orgánu. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. 12. 2012, č. j . 5 Cmo 378/2012-66, tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Vrchního soudu v Praze ani Městského soudu v Praze nedošlo.

Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že ve věci stěžovatele nebyly splněny zákonné podmínky po vydání předběžného opatření, a že napadené usnesení o vydání předběžného opatření nebylo řádně odůvodněno.

Ústavní soud nejprve považuje za nutné zdůraznit, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. 9. 2005, dostupné stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz). Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, které záleží v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo, je nutno poznamenat, že zde musí být, cumulative, splněny dvě podmínky. Jednak musí být takové rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, jednak je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, expressis verbis, aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím, včetně ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím) efektivně uplatněna.

K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají, jak ostatně Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 158, str. 171]. Je třeba zdůraznit, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť se jedná o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno.

Ústavní soud dal ve svých dřívějších rozhodnutích (např. nález ze dne 21. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 171/04, nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 aj.) najevo, že i při zatímní úpravě poměrů účastníků musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu opatření směřuje (s ohledem na čl. 4 a 90 Ústavy, podle nichž jsou soudy povolány k ochraně základních práv a svobod). Současně však platí, že ochrana osoby povinné z předběžného opatření nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany. I když Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na řízení ve svém celku. Ústavní soud pouze posuzuje, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole dle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 16, str. 17).

Ústavní soud se problematikou odůvodnění usnesení o vydání předběžného opatření ve smyslu § 169 odst. 2 o. s. ř. v minulosti vícekráte zabýval. Ve svém nálezu ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1544/08 Ústavní soud shledal porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 listiny základních práv a svoboda čl. 6 odst. 1 Úmluvy tím, že usnesení o vydání předběžného opatření nebylo odůvodněno (obdobně také nález ze dne 3. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 346/09). Uvedené nálezy byly ovšem vydány za účinnosti předchozí právní úpravy účinné do dne 22.1.2009, kdy relevantní část uvedeného ustanovení zněla: "Písemné vyhotovení usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení podle § 104a nemusí obsahovat odůvodnění." Za tehdejší právní úpravy obecné soudy při neodůvodňování vydaného předběžného opatření vycházely ze stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 19/2006, které bylo Ústavním soudem v uvedených nálezech i dalších rozhodnutích podrobeno kritice. Ani za účinnosti předchozí právní úpravy však Ústavní soud neshledal, že by citované ustanovení bylo samo o sobě protiústavní (srov. usnesení ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1069/08); naopak zdůraznil, že je třeba je vykládat v souladu s jeho smyslem a účelem. Ani ve stěžovatelem poukazovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 1554/08 Ústavní soud neshledal důvod ke zrušení uvedeného ustanovení, neboť dospěl k závěru, že je možné je ústavně konformně interpretovat v souvislosti s konkrétními okolnostmi toho kterého případu.

Ustanovení § 169 o. s. ř. doznalo od 23. 1. 2009 změn, když zákonodárce rozšířil okruh případů, ve kterých soud nemusí usnesení odůvodňovat, o novou druhou větu ustanovení § 169 odst. 2, která umožňuje absenci odůvodnění mj. usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření. I tato novelizovaná část ustanovení § 169 odst. 2 o. s. ř. byla opakovaně podrobena přezkumné činnosti Ústavního soudu v souvislosti s projednáním ústavních stížností spojených s návrhem na zrušení ustanovení zákona, podaných proti neodůvodněným rozhodnutím o nařízení předběžného opatření. Ani v těchto případech však Ústavní soud neshledal důvod k vydání zrušujícího nálezu (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1058/11 ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. III. ÚS 790/11 ze dne 5. 5. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2683/10 ze dne 9. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 1687/11 ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. III. ÚS 3135/11 ze dne 4. 10. 2012).

Takový důvod Ústavní soud neshledal ani v nyní projednávané věci. I když odůvodnění prvostupňového usnesení zjevně absentuje, z jeho kontextu - vytvořeného žalobou a návrhem na nařízení předběžného opatření a jeho přílohami - je v dané věci dostatečně zřejmé, z jakých skutečností soud prvého stupně dovodil prokázání potřeby zatímní úpravy, pročež nelze dospět k závěru, že by jeho postup byl projevem libovůle. Jak je zřejmé z vyžádaného soudního spisu, stěžovateli byl spolu s předběžným opatřením doručen návrh žalobce na jeho nařízení, z jehož argumentace soud při vydání předběžného opatření musel plně vycházet (což představuje odlišnost oproti řízení ve věci samé, příp. o dovolání, kde pouhé "přisvědčení" jedné ze stran požadavkům norem ústavního práva, jakož i občanského soudního řádu nepostačuje). Tato skutečnost je také významná z hlediska možnosti stěžovatele se v podaném odvolání ke všem žalobcem tvrzeným skutečnostem řádně vyjádřit. Také z odůvodnění usnesení odvolacího soudu je dostatečně zřejmé, z jakých skutečností dovodil prokázání potřeby zatímní úpravy, takže nelze dospět k závěru, že by jeho postup byl svévolný. Odvolací soud se vyjádřil nejen k důvodům, které jej vedly k přesvědčení, že předpoklady pro vydání předběžného opatření byly splněny, ale také k otázce negativních důsledků předběžného opatření na majetkovou sféru stěžovatele. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nevyhodnotil rozhodnutí obecných soudů jako vybočující z mezí ústavnosti. Samotné hodnocení listin a dalších okolností, na základě kterých vzaly obecné soudy za osvědčené, že zde potřeba zatímní úpravy v určitém rozsahu reálně existuje, pak s ohledem na shora řečené Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. března 2013

Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 336/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies