III. ÚS 4/13

27. 03. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Rychetského a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. KT DAN, o. s., 2. KT ESO, o. s., 3. KT IBIS, o. s., 4. KT NEZI, o. s., a 5. KT OPUS, o. s., se sídlem v Ostravě, Studentská 1770, zastoupených JUDr. Jiřím Miketou, advokátem se sídlem v Ostravě, Jaklovecká 1249/18, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2012 č. j. 4 Ads 89/2012-42, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti žalovaného Státního úřadu inspekce práce a o kasační stížnosti Ministerstva práce a sociálních věci (dále též jen "ministerstvo") 1. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2012, č. j. 11 A 173/2010 - 219 (výrok I), dále 2. zrušil žalobou napadená rozhodnutí ministerstva a jemu předcházející rozhodnutí Úřadu práce v Ostravě a věc vrátil žalovanému Státnímu úřadu inspekce práce k dalšímu řízení (výrok II - VI), 3. rozhodl o nákladech řízení o kasačních stížnostech i nákladech řízení, která předcházela rozsudku Městského soudu v Praze (výrok VII, VIII a X) a konečně 4. kasační stížnost ministerstva odmítl pro opožděnost (výrok IX).

Podle odůvodnění kasačního rozhodnutí ministerstvo opodstatněně namítlo, že s účinností od 1. 1. 2012 přešla jeho působnost rozhodovat o odvolání ve věcech správních deliktů podle zákona o zaměstnanosti na Státní úřad inspekce práce, který se tak stal i jeho procesním nástupcem v otevřených soudních řízeních. Nejvyšší správní soud současně uvedl, že "s výhradou výše uvedeného pochybení" neshledal důvodu odchýlit se od závěru vysloveného již v rozsudku sp. zn. 4 Ads 133/2011 ze dne 23. 3. 2012, ohledně likvidačních důsledků výše pokut, uložených žalobami napadenými rozhodnutími, což za nastalé procesní situace způsobuje nezbytnost předchozí rozhodnutí odstranit a vrátit věc k dalšímu řízení (nyní) žalovanému Státnímu úřadu inspekce práce. Ohledně nákladů řízení o kasační stížnosti soud stěžovatelům ani žalovanému s poukazem na § 60 odst. 1 s. ř. s. nepřiznal; neučinil tak ani ohledně nákladů řízení, které předcházely vydání rozhodnutí městského soudu s odůvodněním, že jsou zde důvody hodné zvláštního zřetele, pro které je namístě aplikovat § 60 odst. 7 s. ř. s.

V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že rozhodnutím Nejvyššího správního soudu bylo zasaženo do jejich práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), neboť soud rozhodl o kasační stížnosti Státního úřadu inspekce práce, která nebyla řádně podána; v řízení byla porušena též zásada rovnosti stran, neboť je soud o jejím podání neuvědomil (podání Státního úřadu inspekce práce jim dříve zaslané nevěnovali vzhledem k jeho obsahu pozornost), resp. je neuvědomil, že toto podání "nechal doplnit", nedostalo se jim možnosti k doplněnému podání se vyjádřit, a nebyli ani informováni, že by mělo probíhat řízení o jiné (než "ministerské") kasační stížnosti. Porušení svých práv stěžovatelé shledávají posléze i v tom, že jim Nejvyšší správní soud nepřiznal náhradu nákladů řízení proti neúspěšným žalovaným.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

K námitce, že v řízení bylo rozhodováno o kasační stížnosti, jež nebyla řádně podána, je přiléhavé připomenout, že ačkoli se aplikované zásady ústavněprávního přezkumu vztahují k soudnímu procesu ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost sama o sobě; naopak z hlediska ústavněprávního rozměru vyvstává požadavek, aby řízení bylo hodnoceno "jako celek", v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu.

V nyní projednávané věci pokládá přitom Ústavní soud za určující, že kasačním rozhodnutím bylo odstraněno (zrušeno) nejen rozhodnutí městského soudu, nýbrž i ta správní rozhodnutí (o uložených peněžních pokutách), proti nimž stěžovatelé podali správní žaloby, jimiž se právě toho domáhali.

Aniž by bylo nutné se uchýlit k hodnocení "podústavní" správnosti ústavní stížností napadeného rozhodnutí a (zejména) procesního postupu, který mu předcházel, pokládá Ústavní soud za adekvátní omezit se na sdělení, že - objektivně, s ohledem na tento výsledek řízení - do práva stěžovatelů dle čl. 36 odst. 1 Listiny být zasaženo nemohlo.

K otázce náhrady nákladů řízení, o niž v dané věci též jde, se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně (viz kupříkladu sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se proto odvíjí od požadavku, aby vady nákladového výroku dosáhly specifické kvality a značné intenzity, má-li být dosaženo ústavněprávní roviny problému, a silněji než jinde se uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. To pak platí o to více, jde-li o výklad a aplikaci rozhodných "důvodů hodných zvláštního zřetele" ve smyslu § 60 odst. 7 s. ř. s. (obdobně viz § 150 o. s. ř.), jestliže spočívá v rovině tzv. soudního uvážení.

V dané věci je namístě úsudek, že požadované "silné" důvody pro zásah Ústavního soudu zde nejsou, a to i kdyby v rovině podústavní mohly být - vzhledem k vyjádřené argumentaci ve prospěch aplikace ustanovení § 60 odst. 7 s. ř. s. - o "správnosti" kritického náhradového výroku pochybnosti. Není bez významu, že Ústavní soud není nadán speciální pravomocí pro přezkum nákladových rozhodnutí soudů, ať již obecných nebo správních, jen proto, že jiné opravné instance není.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelů jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Okolnost, že předmětem řízení o ústavní stížnosti byly i náklady řízení, o kterých již nemůže být rozhodnuto v následných stadiích řízení, se stala důvodem, pro který Ústavní soud potlačil hodnocení ústavní stížnosti jakožto nepřípustné [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], jestliže napadené rozhodnutí je rozhodnutím kasačním (viz princip subsidiarity ústavněprávního přezkumu ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 téhož předpisu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. března 2013


Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 4/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies