II. ÚS 904/13

28. 03. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. Jana Domitera, zastoupeného JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou Advokátní kanceláře JUDr. Beran, JUDr. Řezáč, JUDr. Svobodová, JUDr. Svoboda, se sídlem v Praze, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 32 Co 360/2012-502 ze dne 17. prosince 2012, a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku č. j. 0 P 201/2009-406 ze dne 2. dubna 2012, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti 1) Krajského soudu v Praze a 2) Okresního soudu v Rakovníku, jako účastníků řízení, a 1) Jana Antonína Domitera, 2) Lukáše Jiřího Domitera, 3) Vojtěcha Adama Domitera a 4) Ing. Evy Perglerové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 13. března 2013 se stěžovatel domáhá zrušení části shora označeného rozsudku odvolacího soudu a to výroku I. v bodech 3. a 4. a celého shora označeného rozsudku soudu prvního stupně. Stěžovatel má za to, že obecné soudy při stanovení výše výživného porušily jeho práva podle čl. 1 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy České republiky, čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatel se v ústavní stížnosti odvolává na to, že oba rodiče mají přispívat na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů a dítě má právo se podílet na jejich životní úrovni. Má za to, že bylo třeba řádně zdůvodnit stejnou výši stanoveného výživného i při změně vyměřovacího základu, a dále měl řádně zhodnotit majetkové poměry matky a výživné stěžovateli stanovit v jejich kontextu. Není podle něj obvyklé a v daném případě ani adekvátní, aby celkový příspěvek na výživné dosáhl 55% příjmu povinné osoby. Je si vědom, že tabulky Ministerstva spravedlnosti obsahující rozmezí pro procentuální výměru výživného mají pouze doporučující charakter. Nicméně s ohledem na jejich povahu a účel zakládají jeho legitimní očekávání, že bude rozhodováno v souladu s nimi. Pokud se obecný soud výrazněji odchýlil od jimi vymezeného rozsahu, bylo jeho povinností důvod vybočení náležitě zdůvodnit, což se podle stěžovatele nestalo. Rovněž přestože stěžovatel v odvolání argumentoval svými majetkovými poměry a snahou zajistit si zaměstnání, která se v době odvolacího jednání setkala s úspěchem, tak se s tím odvolací soud nevypořádal a to ani ve vztahu k majetkovým poměrům matky.

3. Stěžovatel dále uvádí, že napadená rozhodnutí jej staví do situace, kdy mu v případě výkonu rozhodnutí či plnění uložené vyživovací povinnosti vznikne značná újma. Z toho důvodu zároveň podává návrh na odklad jejich vykonatelnosti, když mu vznikne nepoměrně větší újma, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout nezletilým, protože stěžovatel plní svojí vyživovací povinnost v původní výši.

4. Ústavní soud se nejprve zabýval návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Ústavní soud v minulosti vyložil, že předmětný institut je nutné vykládat restriktivně s ohledem na maximu rovnosti účastníků řízení a především s ohledem na speciální povahu institutu řízení o ústavní stížnosti. Z tohoto řízení by extenzita aplikace institutu odkladu vykonatelnosti učinila de facto řádný opravný prostředek. Proto k aplikaci předmětného institutu Ústavní soud přistupuje zpravidla toliko tehdy, měl-li by výkon napadeného rozhodnutí nezvratné důsledky osobní, vylučující i reparační či satisfakční funkci právní odpovědnosti (sp. zn. III. ÚS 258/03, N 66/33 SbNU 155; aj.). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná. I když lze souhlasit se stěžovatelem v tom, že je pro něj plnění a případný výkon napadených rozhodnutí nepochybnou zátěží, tak z tvrzení stěžovatele rozhodně nevyplývá, že by se jednalo o zátěž ohrožující samu existenci stěžovatele. Proto byl návrh stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí odmítnut jako zjevně neopodstatněný.

5. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), v ustanovení § 43 přiznává v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje
k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

6. Zejména z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že se tento soud příjmy, resp. životní úrovní matky, zabýval ve srovnatelné míře jako s životní úrovní stěžovatele. Ovšem ze svých zjištění vyvodil poněkud jiné závěry, než které si od toho sliboval stěžovatel. Odvolací soud vyšel jednak z toho, že stěžovatel netvrdil, že by matka neplnila svoji vyživovací povinnost v dostatečné míře či neumožňovala nezletilým účast na své životní úrovni. Především ovšem jasně vyložil, že poměry matky nemohou být samy o sobě důvodem k určení výše vyživovací povinnosti otce. Konkrétně pak majetkovou situaci matky zohlednil v závěru, že náklady na zařízení pokoje nezletilých a na jejich chůvu jsou náklady odrážející životní standard matky a nelze je proto promítat do potřeb nezletilých pro účely stanovení výživného stěžovateli. Takovýto náhled rozhodně není v rozporu s ustálenou rozhodovací činností Ústavního soudu (reprezentovanou nálezy sp. zn. IV. ÚS 244/03, N 53/33 SbNU 47; sp. zn. II. ÚS 1619/07, N 27/48 SbNU 377; sp. zn. II. ÚS 671/09, N 131/57 SbNU 603; aj.), jak stěžovatel namítá.

7. Se shora uvedenou ustálenou rozhodovací činností Ústavního soudu je naopak zcela v souladu, že oba obecné soudy nevycházely toliko z příjmu stěžovatele, ať už reprezentovaného jeho skutečným příjmem z pracovního poměru od 1. září 2012, či fikcí příjmu za dobu od 1. dubna 2011 do 31. srpna 2012. Právě s ohledem na to, že bylo přihlíženo ke všem hlediskům § 96 odst. 1 zákona o rodině, dospěl odvolací soud k závěru o správnosti výše příspěvku stěžovatele na výživu nezletilých, byť (jak stěžovatel správně poukazuje) vycházel z nižšího uvažovaného příjmu stěžovatele v rozhodné době než soud prvního stupně.

8. Konečně doporučující tabulka pro stanovení výše výživného, zveřejněná Ministerstvem spravedlnosti dne 18. května 2010, rozhodně nemohla zakládat legitimní očekávání stěžovatele stran stanovení výše jeho příspěvku na výživu nezletilých. Nejedná se totiž ani formálně ani materiálně o pramen práva a krom toho byla takto doporučená rozmezí navržena pro standardní případy. O ten se v posuzovaném případě, s ohledem na zjištěné majetkové poměry obou rodičů, nejednalo.

9. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. března 2013


Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 904/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies