II. ÚS 329/13

28. 03. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatele MATTINS, s. r. o., se sídlem Vyšehradská 39/1902, 120 00 Praha 2 - Nové Město, zastoupeného Mgr. Davidem Novákem, advokátem, se sídlem Ladova 1, 128 00 Praha 2, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2012, č. j. 25 Cdo 4419/2010-174, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. února 2010, č. j. 58 Co 382/2009-129, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 12. ledna 2009, č. j. 6 C 164/2008-90, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčen na svých ústavně garantovaných právech. Konkrétně namítl porušení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal proti České republice - Státnímu pozemkovému úřadu (dále jen "vedlejší účastník") náhrady škody, která mu měla vzniknout tím, že s ním byla uzavřena smlouva o převodu pozemků k uspokojení jeho restitučních nároků. Ty stěžovatel získal na základě smlouvy o postoupení pohledávky od oprávněné osoby. Poté se jako postupník přihlásil do výběrového řízení a na základě jeho výsledků s ním vedlejší účastník uzavřel dne 12. dubna 2005 smlouvu o převodu pozemků v katastrálním území Smíchov. Před tím, než s ním byla tato smlouva uzavřena, byl stěžovatel vedlejším účastníkem informován o tom, že se vlastnictví k předmětným pozemkům domáhá Hlavní město Praha. Kromě tohoto upozornění však vedlejší účastník výslovně uvedl, že je přesvědčen o svém oprávnění s uvedenými pozemky nakládat, a proto je nabízí k převodu, ovšem s tím, že si smluvní partner je vědom probíhajícího soudního sporu. Vlastnické právo k předmětným pozemkům však stěžovatel nezískal, neboť navzdory proklamovanému přesvědčení vedlejšího účastníka uspělo ve sporu o vlastnictví Hlavní město Praha.

Stěžovatel tvrdil, že mu vzniklo uzavřením smlouvy s vedlejším účastníkem ze dne 12. dubna 2005 legitimní očekávání, že se stane vlastníkem předmětných pozemků, a protože toto legitimní očekávání nebylo naplněno, vznikla mu škoda v rozsahu, ve kterém ji uplatnil u soudu. Soud prvního stupně mu dal za pravdu, ale přiznal mu jen část požadovaného plnění, neboť vycházel z jiného způsobu ocenění dotčených pozemků. Odvolací soud však rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl i co do přisouzené částky a potvrdil v té části, ve které byla žaloba soudem prvního stupně zamítnuta, a to z toho důvodu, že neshledal na straně vedlejšího účastníka vznik odpovědnosti za škodu podle § 420 a násl. občanského zákoníku.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, o kterém rozhodoval Nejvyšší soud. Ten dovolání v části, ve které směřovalo proti měnícímu výroku odvolacího soudu, zamítl a v části, ve kterém směřovalo proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu, odmítl, přičemž se zcela ztotožnil s právním názorem odvolacího soudu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá všechny shora uvedené rozsudky a domáhá se jejich zrušení. Tvrdí, že mu vznikla škoda v rozsahu tržní ceny předmětných pozemků. Proti postupu obecných soudů namítá, že neposkytly ochranu jeho legitimnímu očekávání, že se po uzavření smlouvy s vedlejším účastníkem a vyřízení sporu vedlejšího účastníka s Hlavním městem Prahou o uvedené pozemky stane jejich vlastníkem. Tím, že jemu postoupený restituční nárok byl uvedenou smlouvou uspokojen, nemohl žádat o jiné pozemky a po datu 31. prosince 2005 již nemohl jiné náhradní pozemky žádat s ohledem na tzv. restituční tečku vyplývající ze zákona č. 253/2003 Sb. Stěžovatel dále namítl, že obecné soudy nerespektovaly zásadu "pacta sunt servanda".

Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 6 C 194/2008 a seznámil se s jeho obsahem.

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojenými přílohami a spisem Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 6 C 194/2008, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

K tvrzení stěžovatele, že mu postupem obecných soudů bylo upřeno "naplnění legitimního očekávání" Ústavní soud připomíná, že mezi ústavně zakotvenými základními právy a svobodami "právo na legitimní očekávání" výslovně uvedeno není. V rozhodovací praxi Ústavního soudu, resp. Evropského soudu pro lidská práva, se pojem "legitimní očekávání" aplikuje v souvislosti jednak s principem právní jistoty (jako součást či charakteristický rys požadavku předvídatelnosti právních norem a předvídatelnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci, zejména soudů), jednak jako nástroj sloužící k definování pojmu "majetek" ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. V tomto druhém případě "legitimní očekávání" není součástí ani příslušenstvím majetkového práva, nýbrž se týká způsobu, jakým je s právem kvalifikovaným jako "majetková hodnota" nakládáno ve vnitrostátním právu a zejména v ustálené judikatuře obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel "legitimním očekáváním" rozuměl nabytí vlastnického práva k pozemkům na základě smlouvy, kterou uzavřel s vedlejším účastníkem. Ten však stěžovatele upozornil na to, že nabytí vlastnického práva je nejisté, neboť vlastnictví k předmětným pozemkům bylo předmětem sporu o vlastnictví k nim. Samotné ujištění vedlejšího účastníka, že je "přesvědčen o svém oprávnění s uvedenými pozemky nakládat" legitimní očekávání založit nemohlo. Z judikatury Ústavního soudu i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že ochrana vyplývající z čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě dopadá na existující majetek a negarantuje právo na nabytí majetku či úspěch ve sporu o majetek.

K tomuto problému se Ústavní soud vyjádřil např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1133/07. Uvedl, že "podle ustálené judikatury Evropského soudu "majetkem" ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě může být buď "existující majetek" nebo majetkové hodnoty, včetně pohledávek, o nichž stěžovatel může tvrdit, že má přinejmenším "legitimní naději", že budou konkretizovány (viz např. rozsudek velkého senátu ve věci Gratzinger a Gratzingerová a Polacek a Polacková proti České republice, 2002, stížnosti č. 39794/98 a 38645/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 4/2002, str. 165 a násl). Naproti tomu za "majetek" ve smyslu citovaných článků nelze považovat naději, že bude uznáno vlastnické právo. "Legitimní naděje", resp. "legitimní očekávání", není součástí ani příslušenstvím majetkových práv; týká se způsobu, jakým bude s právem kvalifikovaným jako "majetková hodnota" zacházeno ve vnitrostátním právu a zejména předpokladů, za nichž bude ustálená judikatura vnitrostátních soudů nadále aplikována ve vztahu k tvrzenému zásahu do majetku. Legitimní očekávání není tam, kde nemohlo být řečeno, že stěžovatelka měla vymahatelnou pohledávku, která byla rozumně podložená."

Za legitimní očekávání proto nelze považovat očekávání účastníka řízení o určení vlastnického práva, že mu bude vyhověno. Je zřejmé, že v takovém případě až do pravomocného rozhodnutí soudu o takové žalobě vždy bude panovat nejistota o jeho výsledku. Z toho lze učinit závěr, že relevantní právní a skutkové okolnosti daného případu ve svém souhrnu nečinily stěžovatele nositelem hmotného zájmu chráněného ústavním pořádkem.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nedovodil zásah do základních práv stěžovatele napadeným rozhodnutím, nezbylo než návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. března 2013


Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 329/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies