II. ÚS 2992/12

28. 03. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky Daniely Peškové, právně zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Washingtonova 17, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 5. 2008 č.j. 9 C 172/2005-119, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2009 č.j. 30 Co 558/2008-83 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 2012 č. j. 25 Cdo 2743/2010-100, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena její základní práva, zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") prostřednictvím porušení čl. 10 Ústavy České republiky a čl. 24 a 26 Úmluvy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny, vyhl. pod č. 96/2001 Sb. m. s. (dále jen "Úmluva o lidských právech a biomedicíně"). Navrhla proto, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud studiem ústavní stížnosti a přiloženého spisového materiálu zjistil následující:

Stěžovatelka se v řízeních před obecnými soudy domáhala na Ústřední vojenské nemocnici Praha, která v původním řízení figurovala jako žalovaná, zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím jakožto náhrady za újmu na zdraví. Tato újma, spočívající v paréze levé hlasivky, měla stěžovatelce vzniknout v souvislosti s chirurgickým zákrokem na její štítné žláze, jemuž se u žalované podrobila dne 30. 6. 2003. Obvodní soud pro Prahu 6 žalobu zamítl, uložil stěžovatelce zaplatit protistraně na náhradě nákladů řízení částku 58 500 Kč a dále rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem na straně žalované nemá žádný účastník právo na náhradu nákladů řízení a že žalobkyně je povinna zaplatit České republice na nákladech řízení částku ve výši 7 582 Kč; vše v obvyklých třídenních lhůtách. Vycházel přitom z toho, že na základě skutkového stavu, který vzal za prokázaný, dospěl k závěru, že na něj dopadají obecná ustanovení o náhradě škody dle § 420 občanského zákoníku, která stojí na kumulativním splnění čtyř předpokladů - porušení povinnosti, vzniku škody, kauzálního nexu mezi oběma předchozími a zavinění. Obvodní soud pro Prahu 6 přitom v napadeném rozhodnutí neshledal existenci již prvého předpokladu, tedy porušení povinnosti, neboť zejména na základě znaleckého posudku znaleckého ústavu Všeobecné fakultní nemocnice v Praze uzavřel, že postup před operací - stěžovatelce byla vysvětlena podstata operace i její rizika, což tato stvrdila podepsáním tzv. informovaného souhlasu; během ní - chirurgický zákrok byl proveden obvyklým postupem, zvratné nervy inervující hlasivky nebyly při něm přímo poškozeny ani přerušeny; i po operaci - po zjištění parézy hlasivky nabídli ošetřující lékaři stěžovatelce revizní operaci atd., byl postupem de lege artis medicinae.

Stěžovatelka se proti tomuto rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 odvolala k Městskému soudu v Praze; výsledkem odvolacího řízení bylo v pořadí druhé v záhlaví označené rozhodnutí, neboť Městský soud v Praze potvrdil rozhodnutí soudu prvého stupně a uložil stěžovatelce zaplatit protistraně na nákladech odvolacího řízení částku 57 900 Kč do tří dnů od právní moci, dále rozhodl, že ve vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem na straně žalované nemá žádný z účastníků na náhradu nákladů tohoto řízení právo. Odvolací soud neshledal na postupu soudu prvého stupně ničeho vadného, s nově vznesenými námitkami se vypořádal, kdy vyložil stěžovatelce (v daném řízení odvolatelce), že v souvislosti s výkonem chirurgických zákroků je v oblasti odpovědnosti za škodu dle občanského zákoníku nutno rozlišovat mezi škodou, která má svůj původ v operaci jako takové, jež se řídí ust. § 420 občanského zákoníku, a škodou, která pramení z povahy použitého přístroje, na niž dopadají ust. § 421a občanského zákoníku; dále pak když vyslovil právní názor, že poskytování lékařské péče nepodléhá právním normám na ochranu spotřebitele.

Stěžovatelka si podala proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Ten rozhodl v záhlaví na posledním místě uvedeným rozhodnutím tak, že dovolání zamítl a žádné straně nepřiznal náhradu nákladů řízení před ním vedeného. Nejvyšší soud ČR posoudil předložené dovolání jako nepřípustné, kdy, vázán dovolacími důvody, neshledal otázku zásadního právního významu ani v tvrzené nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvého stupně, ani v tvrzeném nesprávném právním názoru obecných soudů ohledně aplikace odpovědnostního režimu dle ust. § 420 občanského zákoníku místo odpovědnostního režimu dle ust. § 420a občanského zákoníku.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti předkládá pro tvrzený zásah do svých základních práv následující argumenty:

1) Závěr soudu prvého stupně o neexistenci příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a vznikem škody stěžovatelce je v extrémním rozporu s elementární logikou. Těsně před operací byla otorinolaryngologickým vyšetřením shledána v pořádku, obdobné vyšetření den po operaci však přineslo již nález parézy na levé hlasivce. Jde přitom o komplikaci, která i dle znaleckého ústavu byla způsobena preparací v těsné blízkosti nervu inervujícího hlasivky.
Stěžovatelka dále upozorňuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1919/08, z nějž pro podobné situace dovozuje za žádoucí ne takový výklad pojmu příčinné souvislosti jakožto "stoprocentně" prokazované, ale adekvátnější, realističtější výklad "způsobení škody", který umožňuje pacientovi jako fakticky slabší straně vůbec unést důkazní břemeno.

2) Odůvodnění soudu prvého stupně není logicky a přesvědčivě odůvodněno, neboť z něj nevyplývá, jak dospěl soud prvého stupně k závěrům o nenaplnění příčinné souvislosti, ačkoliv tuto námitku stěžovatelka vznesla již v řízení o dovolání, přičemž dovolací soud se s ní vypořádal nesprávně.

3) Dle názoru stěžovatelky bylo na místě aplikovat ust. § 420a občanského zákoníku, neboť na její osobě provedená operace spadá pod pojem provozní činnosti, jejž zmíněná ust. traktují. Formulace § 420a občanského zákoníku totiž žádné odvětví lidské činnosti, tedy ani poskytování zdravotní péče, paušálně ze svého dosahu nevyjímá. Na podporu tohoto tvrzení stěžovatelka předkládá řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jímž vyslovil provozní charakter určitých činností z různých oblastí života.

Dle nazírání stěžovatelky opačný výklad, který zastává Nejvyšší soud ČR v jí napadeném rozhodnutí, je porušením ust. čl. 26 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, neboť je umělým omezením výkonu práv a ochranných ustanovení tímto článkem zakázaným, protože nesplňuje jím stanovené podmínky takového omezení.

Stěžovatelka se dále ohrazuje proti závěru Městského soudu v Praze, že poskytování zdravotní péče je specifickou činností upravenou zákonem, jejímž cílem je péče o zdraví lidu, a proto je pojmově vyloučeno ji považovat za provozní činnost. Stěžovatelka poukazuje na to, že prakticky každá provozní činnost je dnes upravena vícero právními předpisy, aniž by se tento fakt jakkoliv dotýkal tohoto jejího charakteru. Taktéž a se stejně absentujícím důsledkem pro tento svůj charakter je prakticky každá provozní činnost spojena s určitými riziky, která nemusí být nutně vždy plně kontrolovatelná a předvídatelná; stejně tak prakticky každá provozní činnost sleduje uspokojení určitých potřeb společnosti či jednotlivců.

Dále stěžovatelka uvádí, že 99 % registrovaných zdravotnických zařízení je dnes nestátních, provozovaných na komerčním základě za účelem dosahování zisku.

4) Právě kvůli rizikům, spojených s poskytování zdravotní péče, bylo zdravotnickým zařízením uloženo dle ust. § 39 odst. 3 v rozhodné době platného a účinného zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, povinné a po celou dobu poskytování zdravotní péče trvající pojištění (obdobná povinnost je uložena poskytovatelům zdravotnických služeb podle ust. § 45 odst. 2 písm. n) účinného zák. č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, pozn. ÚS). Financování poskytování zdravotní péče, tedy i zřízení a udržování takového pojištění, je přitom hrazeno v převažující míře z prostředků občanů, a to prostřednictvím zdravotního pojištění i přímých úhrad. Podle stěžovatelčina mínění je tak nespravedlivé, když tomu, kdo na takové pojištění po dlouhý časový úsek přispívá, je odepřena náhrada škody, k níž toto pojištění slouží, s odkazem na to, že ust. § 420a občanského zákoníku se zde nepoužijí.

5) Na vztah mezi zdravotnickým zařízením a pacientem je dle stěžovatelčina náhledu nutno nazírat jakožto na vztah spotřebitelský ve smyslu § 52 a násl. občanského zákoníku, kdy smluvní ujednání limitující či vylučující odpovědnost za újmu na zdraví spotřebitele jsou přitom zakázána dle § 56 odst. 3 písm. a) občanského zákoníku zakázána.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení uvedené hlavy Listiny ani žádných jiných jejích ustanovení Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.

Ústavní soud shledává stěžejními námitky stěžovatelky ad 3). Námitky ad 1) i ad 2) by byly relevantní pouze v případě, že by pro správné rozhodnutí ve věci bylo nutno posuzovat otázku naplnění kauzálního nexu, (mezi porušením povinnosti či provozní činností a újmou na zdraví stěžovatelky), tedy v situaci, kdy by buď bylo na místě posuzování odpovědnostního režimu dle ust. § 420 občanského zákoníku a zároveň mělo být shledáno, že došlo k porušení povinnosti, nebo kdyby bylo na místě posuzování odpovědnostní režimu dle ust. § 420a občanského zákoníku. To vše za předpokladu, že by případné nesprávné posouzení obecnými soudy zakládalo zásah do základních práv stěžovatelky. Na druhou stranu pokud by byly závěry obecných soudů správné, nebylo by dáno popřát těmto námitkám sluchu, neboť pro rozhodování obecných soudů neměla otázka kauzálního nexu význam, když soud prvého stupně na základě zjištěného skutkového stavu vzal za prokázané, že nedošlo k porušení povinnosti jakožto prvnímu předpokladu vzniku odpovědnosti za škodu (resp. zde újmu na zdraví) a dalšími předpoklady se tak již nezabýval.

Obdobně námitka ad 5) by byla způsobilá přivést Ústavní soud k názoru o existenci zásahu do základních práv stěžovatelky toliko tehdy, pokud by zde vůbec byl dán odpovědnostní vztah. Ústavní soud se tak přiklání k argumentu Nejvyššího soudu v napadeném dovolání, že není-li dána odpovědnost za újmu na zdraví, úvahy o smluvních ujednáních, která by ji limitovala či zcela vylučovala, jsou bezpředmětné.

Rovněž odkaz na argumentaci, obsaženou v obiter dictum k usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. I.ÚS 1919/08, publ. jako U 50/10 SbNU 451, ztrácel by v případě uznání irelevantnosti otázky kauzálního nexu své opodstatnění, neboť tato argumentace je vedena ryze co do otázky správného posuzování naplnění podmínky příčinné souvislosti v případech újmy, vzniknuvší v souvislosti s poskytování lékařské péče, resp. lékařských služeb.

Proto je zapotřebí se nejprve zabývat námitkou ad 3).

Ad 3) Stěžovatelka snáší před Ústavní soud řadu argumentů, jimiž se snaží prokázat, že chirurgický výkon, provedený na její osobě, oplývá charakterem procesní činnosti dle ust. § 420a občanského zákoníku. Ústavní soud upozorňuje, že polemika stěžovatelky je vedena o otázce správné aplikace jednoduchého práva, a tedy i o otázce jeho správné interpretace, jež takové aplikaci předchází. S většinou těchto argumentů se přitom vypořádaly již obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Jedná se tak o problematiku jednoduchého práva, do níž se Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší vměšovat. Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, a to včetně jeho odůvodnění. Jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Jinými slovy, ne každá nezákonnost zakládá též protiústavnost, resp. porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy a je důvodem k poskytnutí ochrany před Ústavním soudem, viz nález Ústavního soudu ČR ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, publ. jako N 5/3 SbNU 17.

Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za splnění kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky v následujících okolnostech: Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě. Za porušení zákazu svévole nutno dále považovat i aplikaci zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlení konsensuálně akceptovaném významu, viz k tomu nález Ústavního soudu ČR ze dne 29. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 138/2000, publ. jako N 53/21 SbNU 451.

Ústavní soud tak, vázán zejména zásadou minimalizace zásahů a zásadou subsidiarity, není oprávněn zrušit rozhodnutí v předložené věci, ledaže shledá v postupu obecných soudů porušení některých z výše uvedených sentencí. Obecné soudy vyložily podstatu odpovědnostního režimu, jejž bylo nutno aplikovat ve stěžovatelčině případě, v souladu s ustálenou judikaturou (odvolacím soudem uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. 25 Cdo 2542/2003, dostupné ze serveru www.nsoud.cz, a ze dne 27. 9. 2006 sp. zn. 26 Cdo 508/2005, publ. v čísle 2 ročníku 2007 časopisu Soudní judikatura na s. 71, Nejvyšším soudem ČR uvedený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. 25 Co 167/97, publ. v čísle 2 ročníku 1997 časopisu Právní rozhledy na s. 97), tento jejich právní závěr nebyl přitom nikterak excesivní ani svévolný. Samotný fakt, že v případě lékařských zákroků se odpovědnostní režim štěpí ve dví v závislosti na tom, zda došlo k újmě na zdraví výlučně kvůli užití nástroje dle ust. § 421a občanského zákoníku, spadá-li pod ně, či zda k újmě došlo v souvislosti s lékařským zákrokem jako takovým, tedy v souvislosti s činností samotného lékařského personálu, neodporuje našemu ústavnímu pořádku, naopak logicky vyplývá z dosavadního českého pojetí odpovědnosti za škodu a závazkových vztahů v souvislosti s ní vznikajících. Obdobně obecné soudy dostatečně odůvodnily vyloučení aplikace ust. § 420a občanského zákoníku v případě stěžovatelky. Ostatně i teorie se kloní k názoru, že na poskytování zdravotní péče, resp. služeb, nelze pohlížet jakožto na provozní činnost, k tomu srov. např. KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., a kol. Občanské právo hmotné. Svazek 2. 4. vyd.: Praha, 2006, s. 504.

Interpretace příslušných zákonných ustanovení, jakož i jejich aplikace, proběhla ze strany obecných soudů korektním způsobem, nevybočila z jejich ustáleného vnímání a byla řádně odůvodněna. Znaky svévole, nepředvídatelnosti, vnitřní rozpornosti, nelogičnosti či podjatosti Ústavní soud v napadených rozhodnutích rovněž neshledal. Aplikace příslušných ustanovení občanského zákoníku se nese v rovině podústavního práva.

Argumentuje-li stěžovatelka údajným porušením čl. 24 a 26 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, ani tato námitka není opodstatněná. Jak správně uvedl Nejvyšší soud ČR, nárok na náhradu škody je podle těchto ustanovení vázán na zákonnou úpravu a obecné soudy dle příslušných ustanovení vnitrostátních předpisů nedospěly k závěru, že pro něj byly dány podmínky. Tvrdí-li stěžovatelka, že výkladem zákonných ustanovení vytvořily obecné soudy omezení, jež zakazuje čl. 26 uvedené úmluvy, neboť takové omezení nesplňuje tam uvedené podmínky, zejména zákonné formy, pak s tímto názorem nelze souhlasit. Výklad právních předpisů je činností rozhodování soudů intrinsickou a v rámci srozumitelnosti a jednotnosti právního řádu, jakož i předvídatelnosti rozhodovací činnosti žádoucí, pokud splňuje nároky ústavním pořádkem na sebe kladené. Tyto výklad, uplatněný obecnými soudy v nyní rozhodované věci, splňuje.

Ad 4) Ústavní soud nemůže dát této námitce za pravdu. Existence povinného pojištění poskytovatelů zdravotnické péče, resp. služeb (v současnosti účinný zákon užívá, pojem "zdravotnické služby", pozn. ÚS) a role stěžovatelky při tvorbě zdrojů k jejich financování nesouvisí s právním posouzením charakteru služeb, takovýmito poskytovateli poskytovaných. V řízeních před obecnými soudy v předložené věci se jednalo o to, je-li tu takový odpovědnostní závazkový vztah mezi stěžovatelkou a poskytovatelem zdravotnické péče, resp. zdravotnických služeb (dále též jen "poskytovatel"), jehož obsahem by byla povinnost poskytovatele zaplatit stěžovatelce částku 1 000 000 Kč. Způsob, jakým by si případně poskytovatel tuto částku opatřil, je zde irelevantní. Stěžovatelce by bylo nutno přisvědčit tehdy, pokud by se odůvodnění obecných soudů např. opíralo o argument, který by při posuzování vzniku odpovědnosti za škodu zvažoval důsledky do majetkové sféry poskytovatelů v důsledku žalob na náhradu škody (v takovém případě by však k uznání takového argumentu lichým nebylo potřeba ani odkázat na existenci zákonného pojištění pozn. ÚS). Ani jedno z napadených rozhodnutí však takový argument neuvádí a správně se řídí toliko úvahami právními, nikoliv ekonomickými.

Ostatně odkazuje-li stěžovatelka na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1919/08, pak je nutno vyzdvihnout, že tam užitý argument povinného pojištění má toliko explikativní povahu, kdy se jím pouze poukazuje na reálnost řešení, plynoucího z tam uvedených názorů na příčinnou souvislost v souvislosti s poskytováním zdravotnické péče (resp. služeb), neboť hovoří pro jeho finanční únosnost. V žádném případě se však existence povinného pojištění poskytovatelů nemá stát kritériem posuzování naplnění příčinné souvislosti v konkrétním případě.

Obecné soudy postupovaly v řízeních, jež vyústila v napadená rozhodnutí, správně. Po stránce procesní i meritorní není jim tak co vytknout a Ústavnímu soudu zůstává tak uzavřena možnost zásahu do nich.

Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto projednávanou ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 28. března 2013


Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 2992/12, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies