II. ÚS 2479/12

28. 03. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Libuše Včelákové a Marcely Drahotské, zastoupených JUDr. Dušanem Divišem, advokátem se sídlem Ulrichovo nám. 737, 500 02 Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1999/2010-353 ze dne 17. 4. 2012 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 22. srpna 2005, č. j. 14 C 12/2002-188, zamítl žalobu, kterou se stěžovatelky domáhaly určení, že MVDr. Josef Koutník byl ke dni 31. 12. 1939 v rozsahu jedné ideální šestiny podílovým spoluvlastníkem pozemků nyní v označení původního pozemkového katastru parc. č. X/1 a parc. č. X/2 v katastrálním území V., obec P., a kterou se stěžovatelky domáhaly též určení, že Zdenka Koutníková byla ke dni 13. 1. 1982 v rozsahu jedné ideální šestiny podílovým spoluvlastníkem pozemků nyní v označení původního pozemkového katastru parc. č. X/1 a parc. č. X/2 v katastrálním území V., obec P., a rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Hradci Králové k odvolání stěžovatelek rozsudkem ze dne 21. října 2009, č. j. 21 Co 585/2005-302, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud rozhodoval ve věci samé opětovně poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 24. dubna 2006, č. j. 21 Co 585/2005-217, byl k dovolání vedlejších účastníků, v původním řízení žalovaných, zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. dubna 2009, č. j. 22 Cdo 3441/2006-260, se závazným právním názorem a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Proti v pořadí druhému rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, v rozhodném znění (dále též "o. s. ř."), které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné dle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.

Proti rozhodnutí dovolacího soudu brojí stěžovatelky ústavní stížností, ve které namítají, že z postupu Nejvyššího soudu je patrná nevole věc dořešit a se všemi právními důsledky ve věci meritorně rozhodnout. Mají za to, že Nejvyšší soud se měl s jejich argumenty vypořádat, přičemž jsou přesvědčeny, že jeho závěry o porušení intabulačního principu nejsou správné, když přehlédl skutečnost, že nebylo co intabulovat, neboť vlastnictví se v daném případě neměnilo a stále zůstávalo vlastnictvím těch, kteří byli vlastníky panující nemovitosti. V této spojitosti stěžovatelky vyzdvihly, že názor, že k převodu vlastnictví k nemovitosti nemohlo dojít jinak, než zápisem do veřejných knih, zcela odporuje ustálené praxi, kterou lze vysledovat z jednotlivých zápisů v pozemkových knihách. Stěžovatelky uzavřely, že Nejvyšší soud, jakkoliv problém otevřel, jej nijak nevyřešil a ani se o to nepokusil. Omezil se dle jejich názoru pouze na kritiku řešení, o které se pokusily stěžovatelky. Závěrem navrhly, aby Ústavní soud napadené soudní rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelek i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Dovolací soud vyšel z dostatečných skutkových zjištění, aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž tento svůj postup osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, které tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistické či extrémně rozporné s obecnými principy spravedlnosti.

Ve vztahu k napadenému usnesení dovolacího soudu pokládá Ústavní soud za nutné konstatovat, že se jedná o usnesení, jímž bylo odmítnuto dovolání opírající se o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v rozhodném znění. Dovolací důvod dle tohoto ustanovení do doby jeho derogace nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (č. 147/2012 Sb.) tedy představoval jeden z nástrojů, jehož prostřednictvím mohl Nejvyšší soud plnit své poslání sjednocovat judikaturu obecných soudů, přičemž přípustnost dovolání z tohoto důvodu závisela na úvaze samotného dovolacího soudu, jelikož na mimořádný opravný prostředek z tohoto důvodu nebyl ex lege nárok.

U rozhodnutí o dovolání postavených na otázce zásadního právního významu lze z ústavněprávního pohledu toliko zkoumat, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil, proč se o takovou otázku v posuzované věci nejedná, což dovolací soud v projednávané věci uspokojivě splnil. Nelze totiž přehlédnout, že Nejvyšší soud se již k právním otázkám významným pro rozhodnutí ve věci žaloby stěžovatelek vyjádřil ve výše uvedeném rozhodnutí ze dne 28. 4. 2009 vydaného na základě dovolání podaného vedlejšími účastníky (jakkoli tyto závěry vyznívají v neprospěch žalující strany). Odvolací soud novým rozhodnutím ve věci splnil svoji povinnost náležitě přihlédnout k závaznému právnímu názoru vyjádřenému v kasačním rozsudku Nejvyššího soudu, a proto již stěžovatelky nemohly od dovolání proti v pořadí druhému rozsudku soudu druhé stolice očekávat, že Nejvyšší soud podrobí jejich námitky meritornímu přezkumu jako námitky zakládající existenci otázky zásadně právně významné. Nejedná se tedy o "nevoli věc dořešit a se všemi právními důsledky ve věci meritorně rozhodnout", jak se domnívají stěžovatelky, neboť svůj právní názor na výklad předmětných ustanovení někdejšího obecného zákoníku občanského (dále též "ABGB") již dovolací soud prezentoval v předchozím rozhodnutí. Sama skutečnost, že stěžovatelky nejsou spokojeny s rozsahem jejich výkladu, resp. záběrem interpretace ze strany dovolacího soudu, nečiní z napadeného usnesení rozhodnutí ústavně nekonformní.

Ústavní soud dále poukazuje na to, že samy stěžovatelky v ústavní stížnosti poukazují na to, že v celém soudním řízení jim nešlo o nic jiného než o zjištění skutečnosti, že určité osoby byly ke dni svého úmrtí vlastníky určitých nemovitostí, a že od tohoto soudního řízení čekají jednoznačné, řádně odůvodněné rozhodnutí soudu, které stanoví, jakým způsobem docházelo obecně dle tehdejší právní úpravy obsažené v ABGB ke změnám vlastnického práva, a tím vyvrátí pochyby stěžovatelek. Takový přístup k soudnímu řízení zcela pomíjí jeho smysl a účel, jakož i závažnost řízení o žalobě na určení vlastnického práva, jejíž podání k soudu ve svých důsledcích vede k formálnímu zpochybnění vlastnického práva jiných subjektů (v posuzované věci vedlejších účastníků jako fyzických osob), a proto zde žalobci musí svědčit naléhavý právní zájem. Pakliže ovšem stěžovatelky od obecných soudů očekávají toliko zaujetí právního názoru na řešení určité právní otázky v obecné rovině, aniž by zde z hlediska právní jistoty jejich samotného postavení tvrdily a argumentovaly vskutku naléhavým zájmem na tom, aby vlastnické právo k určitým věcem bylo objasněno, nutno takový přístup hodnotit jako nepřijatelný. Žaloba na určení vlastnického práva (a ani jiná žaloba či návrh) není návrhem na zahájení řízení o výkladu právních norem, ať již platných či neplatných, který by sloužil ryze k objasnění specifických právních otázek jimi upravených, a to bez zřetele k postavení navrhovatele (žalobce). Nelze tedy Nejvyššímu soudu vytýkat, že požadavek stěžovatelek týkající se obecného výkladu převodu vlastnického práva dle úpravy obsažené v ABGB odmítl.

Pokud jde o námitky stěžovatelek stran nedostatečného odůvodnění napadeného usnesení dovolacího soudu, nelze jim přisvědčit mimo jiné i proto, že Nejvyšší soud v něm poukázal na změnu právní argumentace stěžovatelek oproti předchozímu dovolacímu řízení, jakož i oproti argumentaci uplatněné v řízení před odvolacím soudem, přičemž dostatečně reagoval na nové dovolací námitky stěžovatelek (viz str. 4 - 5 napadeného usnesení dovolacího soudu). Nadto je třeba konstatovat, že Nejvyšší soud své závěry o požadavku intabulace opřel mimo jiné též o dobovou literaturu, přičemž dostatečně vysvětlil, proč argumenty stěžovatelek nemohou obstát, a již proto se nejedná ze strany dovolacího soudu o svévolné rozhodnutí. Nespokojenost s argumentací dovolacího soudu přitom nečiní ústavní stížnost důvodnou. O případ porušení práva na spravedlivý proces proto tedy nemůže být v souzené věci řeč.

Za dané situace tudíž musil Ústavní soud odmítnout ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 28. března 2013


Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 2479/12, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies