II. ÚS 4783/12

28. 03. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Mgr. Danuše Korczynské, zastoupené JUDr. Zdeňkem Juřinou, advokátem advokátní kanceláře Krausova 605/6, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu čj. 29 Cdo 1879/2011-167 ze dne 18. 9. 2012, rozsudku Vrchního soudu v Praze čj. 5 Cmo 95/2010-127 ze dne 20. 10. 2010, rozsudku Městského soudu v Praze čj. 13 Cm 19/2008-84 ze dne 1. 12. 2009 a návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno její žalobě o určení neplatnosti smlouvy o půjčce cenných papírů. Rovněž požaduje zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto její dovolání jako nepřípustné.

Stěžovatelka se v řízení u obecných soudů domáhala určení neplatnosti smlouvy o půjčce cenných papírů, uzavřené dne 15. 12. 2005 mezi Mgr. Petrem Jiroušem a žalovanou Mgr. Hanou Ižovskou s tím, že žalobu podala jako správce dědictví zůstavitele Mgr. Leonarda Korczynského. Dle stěžovatelky bylo v den smrti zůstavitele, dne 23. 8. 2003, z trezoru společnosti XIO.CZ a.s. odcizeno 50 kusů akcií. Za vlastníka těchto akcií se dne 16. 9. 2003 prohlásil ing. Michal Konečný, aniž doložil jakýkoliv právní důvod jejich držení a téhož dne předmětné akcie prodal Petru Jiroušovi, který je půjčil žalované. Stěžovatelka uváděla, že její naléhavý zájem na určení vyplývá z oprávnění zastupovat společnost XIO.CZ. a je dán tím, aby zabránila žalované vystupovat na základě smlouvy jako akcionářka společnosti a zasahovat do jejího vnitřního dění z titulu akcionáře, čímž stěžovatelce znemožňuje prodat všech 100% akcií společnosti, které spadají do dědictví.

Soud prvého stupně žalobu zamítl, neboť neshledal na straně stěžovatelky naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Odvolací soud se s jeho názorem ztotožnil a uvedl, že žalobu by bylo nutné zamítnout i z důvodu, že stěžovatelka nežalovala oba účastníky smlouvy, jejíž neplatnosti se domáhá, ačkoliv ona sama nebyla smluvní stranou. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky směřující proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu odmítl jako nepřípustné.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že nebyla soudem prvního stupně poučena, že žaloba měla směřovat proti oběma účastníkům smlouvy o půjčce akcií a ani v tomto směru nebyla vyzvána dle § 43 o.s.ř. k doplnění žaloby. Dle stěžovatelky žádné ustanovení občanského soudního řádu neposkytuje oporu pro závěr, že žaloba musí směřovat proti oběma účastníkům smlouvy.

Stěžovatelka je přesvědčena, že prokázala naléhavost právního zájmu na určení neplatnosti smlouvy. Žalovaná činí úkony, které poškozují dědickou podstatu společnosti XIO.CZ, a.s., zpochybňuje oprávněnost stěžovatelky za společnost jednat a domáhá se u soudu prohlášení neplatnosti valné hromady společnosti, kde byla stěžovatelka zvolena členem představenstva. V důsledku činnosti žalované došlo ke snížení celé hodnoty dědictví a zároveň to způsobilo průtahy v dědickém řízení, jež není po více než 9 letech skončeno.

Stěžovatelka se výše popsaným postupem obecných soudů cítí poškozena na svých procesních právech, a má za to, že soudy měly za použití ust. § 150 o.s.ř. rozhodnout, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

Ústavní soud předesílá, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Uvedené se plně vztahuje i na projednávanou věc a Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby se z pozice dalšího odvolacího orgánu věcí znovu zabýval a dovozoval stěžovatelkou předkládané závěry.

Ústavní soud ověřil, že obecné soudy se námitkami stěžovatelky řádně zabývaly a své právní závěry patřičně odůvodnily, tzn. uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. K nedostatku naléhavého právního zájmu stěžovatelky na určení neplatnosti dané smlouvy zejména uvedly, že podaná žaloba ze své podstaty nesměřovala ke změně či vyjasnění poměrů stěžovatelky a případné určení neplatnosti smlouvy by do sféry stěžovatelky nemělo žádný dopad. Ing. Jirouš by s předmětnými akciemi mohl obecně vzato činit stejné kroky jako nyní žalovaná a ani za situace, že by Ing. Jiroušovi bylo předběžným opatřením zakázáno s nimi nakládat, stěžovatelka by se tím k akciím nedostala. Za okolností, popisovaných stěžovatelkou je jediná správná cesta určit, komu akcie patří, respektive kdo byl akcionářem v době smrti Mgr. Leonarda Korczynského a zda tedy jsou součástí dědictví.

Odvolací i dovolací soud (při zvažování přípustnosti dovolání) rovněž s odkazem na ustálenou judikaturu objasnily, že žalobě by nebylo možno vyhovět i z toho důvodu, že nebyla uplatněna vůči oběma účastníkům smlouvy. Nelze totiž připustit, aby se ve vztahu k jednomu z účastníků (tomu, který nebyl žalován) pohlíželo na smlouvu nadále jako na platnou, tedy s právními účinky, a vůči tomu, který byl žalován, byla případně smlouva určena za neplatnou, kdy z takové smlouvy by vůči žalovanému žádné právní účinky nebyly.

Ústavní soud konstatuje, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Závěru obecných soudů ohledně nedostatku pasivní věcné legitimace i nedostatku naléhavého právního zájmu, nelze z ústavního hlediska nic vytknout, přičemž Ústavní soud neshledává důvod se k věci duplicitně vyjadřovat. Vzhledem k tomu, že v dané věci je nesporné, že řízení nemohlo vést k jinému výsledku, neshledává Ústavní soud opodstatněnými ani další námitky stěžovatelky. Závěr odvolacího soudu, dle nějž v projednávané věci nebyly dány důvody pro aplikaci ust. § 150 o.s.ř., je závěr přijatý v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci a Ústavní soud jej za situace, kdy napadenému rozhodnutí nelze z ústavního hlediska nic vytknout, není oprávněn přehodnocovat.

Ústavní soud dodává, že stěžovatelka byla od počátku řízení zastoupena advokátem a lze předpokládat, že byla seznámena, a to i ve vazbě na skutkové okolnosti věci, s účelností a efektivností podané žaloby na určení neplatnosti smlouvy o půjčce akcií, jejíž nebyla smluvní stranou. Zásada "nechť si každý střeží svá práva", ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení, vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat, včetně zvážení možného rizika uložení povinnosti k úhradě nákladů řízení.

Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nebyly dány podmínky pro postup dle § 83 odst. 1, event. důvody pro postup dle § 62 odst. 4 cit. zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. března 2013


Jiří Nykodým
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 4783/12, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies