II. ÚS 3592/12

28. 03. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti VINARSKI, spol. s r.o., se sídlem Praha 3, Nitranská 12, IČ 61506605, právně zastoupené JUDr. Ladislavem Polákem, advokátem se sídlem Na Florenci 1, Praha 1, proti usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 24. 8. 2012 č. j. 33 Nt 606/2012-8 a proti usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územní odbor Praha venkov-JIH, obvodní oddělení Jesenice ze dne 24. 7. 2012 č. j. KRPS-193670-25/TČ-2012-011414, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka rozhodnutí Okresního soudu Praha-západ a policejního orgánu uvedená v záhlaví. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená práva, z nichž jmenuje ta vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhla proto, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud studiem ústavní stížnosti a přiloženého spisového materiálu zjistil následující:

Napadeným usnesením Okresního soudu Praha-západ byla zamítnuta stížnost proti napadenému usnesení policejního orgánu, jímž byla stěžovatelce uložena pořádková pokuta ve výši 15 000 dle § 66 odst. 1 zák. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "trestní řád") za neuposlechnutí výzev policejního orgánu k poskytnutí informací dle § 8 odst. 1 trestního řádu, které jí byly doručeny dne 19. 6. 2012 a dne 11. 7. 2012 do datové schránky, kdy v pořadí druhou výzvou bylo stěžovatelce uloženo odpovědět ve lhůtě pěti dní.

Ve stížnosti proti předmětnému usnesení policejního orgánu jednatel stěžovatelky Ilja Květoň mimo jiné uvádí, že jeho nečinnost byla způsobena tím, že se fakticky neseznámil s obsahem obou doručovaných výzev z důvodu své technické nezdatnosti, pro niž nevěděl, že v datové schránce má nepřečtené zprávy, neboť si neuvědomil, že když do ní v období mezi doručením datových zpráv do vnitřního prostředí schránky a jeho přihlášením se do ní vstoupí účetní z externí společnosti, neobjeví se již informace o nově přibylých nepřečtených datových zprávách. Tato externí účetní jednatele stěžovatelky neinformovala o přijatých nových zprávách. Jakmile se jednatel stěžovatelky fakticky seznámil s obsahem doručovaných písemností, kterýžto okamžik oddálila i jeho zahraniční dovolená, učinil bez zbytečného odkladu kroky k vyhovění výzev policejního orgánu. Až poté mu byla doručena třetí výzva a napadené usnesení policejního orgánu. Dále uvedl, že stěžovatelka je malou společností sestávající reálně z jednatele a jednoho zaměstnance dělnické profese bez odborného zázemí v oblasti informačních technologií.

Nečinností jednatele stěžovatelky navíc nedošlo k ohrožení plynulosti a naplnění účelu trestního řízení, a nebyly tak splněny předpoklady pro uložení pořádkové pokuty.
Jednatel stěžovatelky dále napadl i výši uložené pokuty, která by pro společnost byla likvidační, a poukázal rovněž na to, že policejní orgán při stanovení výše pokuty postupoval v rozporu s judikaturou Ústavního soudu k aplikaci § 66 odst. 1 trestního řádu.

Okresní soud Praha-západ napadeným usnesením neshledal stížnost jednatele stěžovatelky proti usnesení policejního orgánu opodstatněnou a uvedl, že pro uložení pokuty v této věci byl klíčovým fakt, že stěžovatelce byly řádně de iure doručeny dvě výzvy, na něž nereagovala, přičemž policejní orgán není povinen zkoumat, zda došlo k jejich doručení i de facto.

Stěžovatelka ve své stížnosti tvrdí, že se Okresní soud Praha-západ s žádným z jí snesených argumentů nevypořádal. Zrekapitulovala proto některé z nich, část také blíže rozvedla. Zásah do svého práva na spravedlivý proces tak, jak jej zakotvuje čl. 36 odst. 1 Listiny, spatřuje nadále jednak již v samotném uložení pokuty, jednak v její výši.

K první vytýkané vadě stěžovatelka blíže uvádí, že důvody, pro něž se její jednatel neseznámil s obsahem doručovaných výzev, jsou omluvitelné povahou jeho technického pochybení, vyplývajícího z neznalosti. Dále stěžovatelka uvádí, že pro tyto omluvitelné důvody nelze jen ze samotného nastoupení fikce doručení do datové schránky vyvozovat, že by stěžovatelka neuposlechla příkaz policejního orgánu.

K druhé vytýkané vadě, tedy ke kvantitativní stránce pokuty, stěžovatelka svou argumentaci rozvádí tím, že její výše představuje celou čtvrtinu jejího zisku za rok předcházející roku, v němž k uložení pokuty došlo.

Okresní soud Praha-západ se k výzvě Ústavního soudu ke stížnosti stěžovatelky vyjádřil tak, že odkázal na odůvodnění svého napadené usnesení s tím, že bylo prokázáno, že stěžovatelce bylo řádně doručeno; nedůslednost jejího jednatele v úvahu brát nelze. Proto navrhl, aby stěžovatelčině návrhu nebylo vyhověno.

Policie ČR, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územní odbor Praha venkov-JIH, obvodní oddělení Jesenice, ve svém vyjádření uvádí, že orgány činné v trestním řízení nemají v povinnostech zákonem daných zvažovat či brát v úvahu, v jakém stavu se nachází obchodní společnost (vyjma uvalení insolvenční správy), jaký má počet zaměstnanců či jejich gramotnost. Tvrzením stěžovatelky, že k její datové schránce má přístup i osoba, která není jejím zaměstnancem, se nemohl orgán činný v trestním řízení zabývat, stejně tak jako jejím tvrzením o tom, že jednatel společnosti v předmětnou dobu čerpal řádnou dovolenou. Rovněž tak se podle názoru účastníka nemůže policejní orgán při uložení pokuty zabývat zhodnocením výše zisku, kterého obchodní společnost v danou dobu dosahuje, resp. stavem jejího hospodaření, neboť by tím došlo ke ztrátě vymahatelnosti úkonu v trestním řízení, za jehož nesplnění byla tato pokuta uložena. Policejní orgán při doručování usnesení o uložení pořádkové pokuty v posuzované věci postupoval zcela podle příslušných zákonných ustanovení upravujících doručování v trestním řízení. Jednatel obchodní společnosti si má podle názoru účastníka být vědom veškerých svých povinnosti při jednání za právnickou osobu a stav, kdy se snaží doručení výzvy do datové schránky zpochybnit poukazem na výše popsané zacházení s ní a argumentem své technické nezdatnosti, lze přirovnat ke stavu vědomé nedbalosti, jak jej zná trestní zákoník. Účastník se domnívá, že k dotčení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv v posuzované věci nedošlo.

V replice k výše uvedeným vyjádřením stěžovatelka uvedla, že vyjádření okresního soudu považuje za nekonkrétní. S vyjádřením policejního orgánu stěžovatelka nesouhlasí. Tvrdí, že fikce doručení písemnosti sama o sobě nedokládá seznámení se adresáta s jejím obsahem. Domnívá se, že pokud nebylo doloženo, že se stěžovatelka (resp. její jednatel) seznámila s obsahem výzvy policejního orgánu, je údajně pojmově vyloučena její odpovědnost za nesplnění příkazu danému podle trestního řádu. Stěžovatelka dále upozorňuje na to, že výsledkem trestního řízení bylo částečné odložení věci a její částečné postoupení správnímu orgánu s tím, že se jedná o přestupek. Stěžovatelka dodává, že v rámci přestupkového zákona lze uložit pokutu do výše 15 000 Kč. Závěrem stěžovatelka tvrdí, že rozhodnutí o pokutě jí bylo doručeno až poté, co výzvě vyhověla, byť s datem, které vyhovění výzvě předchází.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR).

Pro posouzení předložené věci jsou relevantní tyto partie právních předpisů České republiky:
§ 66 odst. 1 trestního řádu stanoví: "Kdo přes předchozí napomenutí ruší řízení nebo kdo se k soudu, státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu chová urážlivě nebo kdo bez dostatečné omluvy neuposlechne příkazu nebo nevyhoví výzvě, které mu byly dány podle tohoto zákona, může být předsedou senátu a v přípravném řízení státním zástupcem nebo policejním orgánem potrestán pořádkovou pokutou do 50 000 Kč."
§ 62 odst. 1 věta první trestního řádu stanoví: "Dokument, který byl dodán do datové schránky, je doručen okamžikem, kdy se do datové schránky přihlásí osoba, která má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu."
§ 17 odst. 3 zák. č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších změn a doplnění, stanoví: "Dokument, který byl dodán do datové schránky, je doručen okamžikem, kdy se do datové schránky přihlásí osoba, která má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu."

Pokud stěžovatelka opírá svůj návrh na zrušení napadených rozhodnutí o zásah do jejích základních práv, který měl být založen již samotným uložením pokuty, nemůže jí Ústavní soud přisvědčit. Jakkoliv jsou důvody ve specifických okolnostech stěžovatelčiných pochopitelné, není možno jimi omluvit nedbalost při jednání se státními orgány. Přednostní doručování do datových schránek je stanoveno právním řádem pro většinu procesních předpisů, čemuž odpovídá i nutnost pravidelně kontrolovat datové schránky subjekty, jimž byly zřízeny. V zájmu zachování fungování úředního styku je tedy třeba trvat na tom, aby tyto subjekty vynakládaly dostatečnou obezřetnost při jejich užívání. Nelze tak vytknout nikomu jinému, než stěžovatelce samotné, že nevyvinula úsilí alespoň postačující k tomu, aby všechny zprávy, které přicházejí do datové schránky, byly včas vypořádány.

Názoru stěžovatelky, že fikce doručení (pozn. ÚS: která zde co do terminologie teorie práva neodpovídá pojmu fikce, ale nevyvratitelné právní domněnky) přihlášením se do datové schránky, nestačí ipso facto k závěru o neuposlechnutí výzvy jejím adresátem, pokud se tento s jejím skutečným obsahem neseznámil, Ústavní soud nemůže přisvědčit. Ze samotné podstaty nevyvratitelné právní domněnky totiž vyplývá, že vyvolává již svým formálním nastoupením stejné právní účinky, ať již došlo k jí předpokládanému nastoupení i materiálně, či nikoliv. Okamžik doručení nelze tak při vyvratitelné právní domněnce doručení oddělovat od okamžiku seznámení se adresáta s obsahem doručované listiny se všemi důsledky, které z toho pro adresáta plynou.

Stanovisko stěžovatelky, že ohrožení plynulosti či dosažení účelu trestního řízení je conditio sine qua non uložení pokuty, nevyplývá ani z textu trestního řádu, ani k němu nelze dospět jeho interpretací. Podle stěžovatelkou ve stížnosti uvedeného judikátu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 310/05 je totiž intenzita ohrožení trestního řízení jedním z kritérií pro výši, v jaké má být pokuta uložena, nikoliv však pro její uložení jako takové.

Pro úvahy o uložení pořádkové pokuty dle § 66 odst. 1 trestního řádu Ústavní soud i soudy obecné, zejména Nejvyšší soud jakožto orgán, povolaný ke sjednocování judikatury, stanovily již v minulosti řadu faktorů, z nichž některé lze vztáhnout i na situace, kdy se pokuta ukládá třetí osobě, zejm. 1) neuposlechnutí musí být dostatečně bezpečně zjištěno, neboť i při ukládání této procesní sankce je třeba dbát na soulad závěrů právních s prokázanými závěry skutkovými (viz nález Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2001 sp. zn. III. ÚS 766/2000, publ. jako N 94/22 SbNU 311), 2) pokutu lze uložit pouze subjektu, který byl řádně vyzván a zároveň měl oprávnění s požadovanými informacemi nakládat (viz nález Ústavního soudu ČR ze dne 9. 9. 1999 sp. zn. IV. ÚS 13/99, publ. jako N 120/15 SbNU 151), 3) trestní řízení je již alespoň ve fázi přípravného řízení (viz nález Ústavního soudu ČR ze dne 1. 10. 1998 sp. zn. III. ÚS 87/98, publ. jako N 110/12 SbNU 113), 4) k uložení pokuty dojde do roka od skutečnosti, která jej opravňuje (viz rozsudek Nejvyššího soud České republiky ze dne 23. 4. 1996 sp. zn. 2 Tzn 90/96, publ. pod č. 13/97 na s. 73 Sb.NS 3/97). Ústavní soud pro námitku stěžovatelky stran nesprávného uložení pořádkové pokuty uzavírá, že žádné z nastíněných kritérií pochybení na straně policejního orgánu neshledal.

V otázce odůvodnění výše uložené pokuty Ústavní soud nicméně částečně přisvědčuje argumentaci stěžovatelky. Nedošlo-li k podstatné změně okolností či nevyžadují-li si to zcela mimořádné okolnosti případu, Ústavní soud se, v souladu se zásadou předvídatelnosti rozhodování drží jím již v minulosti vyslovených právních názorů. V otázce vyměřování pořádkových tak platí, že z charakteru pokuty jako majetkové sankce nutně vyplývá, že má-li být individualizovaná a přiměřená, musí reflektovat i majetkové poměry potrestaného. Stejná výše pokuty uložená majetnému se bude jevit jako směšná a neúčinná, zatímco v případě postihu nemajetného může působit drakonicky a likvidačně. Není tedy porušením principu relativní rovnosti, když dvěma osobám v různých situacích bude uložena pokuta v různé výši, byť by jediným rozdílem jejich situace měly být právě rozdílné majetkové poměry. Kritérium zkoumání majetkových poměrů delikventa při úvaze o výši ukládané pokuty je nezbytné a komplementární - nikoli ovšem proto, že vysoké pokuty by byly nevymahatelné, ale vzhledem k riziku "likvidačního" účinku nepřiměřeně vysoké pokuty.

Zejména podmínka citlivého zvažování dopadu pokuty, ať už uložené podle jakéhokoliv předpisu, do sféry toho, komu se ukládá, je v judikatuře Ústavního soudu konstantně akcentována. K tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 3/02, publ. pod č. 405/02 Sb. či nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2004 sp. zn. Pl. 12/03, publ. pod č. 300/2004 Sb. Ústavní soud však s ohledem na výše uvedené maximy zdůrazňuje, že hledisko dopadu pokuty není jediným, jímž se příslušný orgán při aplikaci § 66 odst. 1 trestního řádu musí řídit. Ohledně určení výše pokuty stěžovatelka ve své stížnosti proti rozhodnutí policejního orgánu tedy správně upozornila na to, že se odůvodněním výše ukládané pokuty napadené rozhodnutí o ní řádně nevěnuje. Okresní soud Praha-západ se v napadeném usnesení k argumentu stěžovatelky uvedl, že pokuta byla uložena v dolní třetině zákonné sazby, což za likvidační ve vztahu ke stěžovatelce nepovažuje.

Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že výše uvedené vyjádření okresního soudu k odůvodnění pokuty je poněkud strohé, dospěl nicméně k závěru, že tento nedostatek není natolik závažný, aby jej mohl považovat za důvod pro realizaci svých kasačních oprávnění. "Kvalifikované vady", opravňující kasační zásah Ústavního soudu, by se musely vyznačovat značnou intenzitou, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Takovou míru dotčení stěžovatelových práv však Ústavní soud v posuzované věci neshledal (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 691/10, usnesení sp. zn. III. ÚS 2666/10 dostupné na adrese http://nalus.usoud.cz). Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že pokud by ke zrušení napadených rozhodnutí přesto přistoupil, vzhledem k okolnostem případu by zřejmě v dalším řízení došlo toliko k rozvedení uvedeného stanoviska okresního soudu. Na situaci stěžovatelky by se tak nic nezměnilo a nesla by navíc i možné další náklady na právní zastoupení spojené s prodloužením řízení.

Za dané situace tudíž musil Ústavní soud odmítnout ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, neboť dotčení ústavně zaručených práv v posuzované věci neshledal.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 28. března 2013


Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 3592/12, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies