II. ÚS 2567/12

28. 03. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti R. H., zastoupené Mgr. Markétou Zázvorkovou Malou, advokátkou se sídlem J. Průchy 1915, 434 01 Most, a E. F., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 13 Co 118/2012-240 ze dne 19. dubna 2012 a usnesení Okresního soudu v Mostě č. j. 20 P 134/2009-231 ze dne 20. března 2012 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít především k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").

Ústavní soud přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti, nutné k jejímu meritornímu projednání dle ustanovení § 34, § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že stěžovatelé podávají návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem ve lhůtě stanovené zákonem (§ 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), při zkoumání dalších formálních náležitostí pak dospěl k následujícím závěrům.

V případě stěžovatelky R. H., matky E. F., je ústavní stížnost podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], nejedná se ani o návrh nepřípustný [§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu] a Ústavní soud je k projednání návrhu příslušný [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. I v ostatním splňuje návrh formální náležitosti [§ 30 odst. 1, § 34 a § 35 zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost byla tedy v jejím případě po formální stránce shledána bez vad a jako způsobilá dalšího přezkoumávání.

Jinak je tomu v případě nezletilé stěžovatelky E. F. Odvolání proti shora označenému usnesení okresního soudu podala pouze stěžovatelka R. H., nikoli nezletilá stěžovatelka, zastoupená v uvedeném řízení Magistrátem města Mostu coby kolizním opatrovníkem. V tomto smyslu tedy nezletilá stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, což činí její ústavní stížnost nepřípustnou [srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 77/04 ze dne 3. srpna 2004 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), které řeší shodnou procesní situaci]. Ústavní soud pro úplnost dodává, že v řízení před ním mohou vystupovat pouze fyzické osoby, které mají procesní způsobilost [§ 63 zákona o Ústavním soudu, § 20 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.")]. Podle § 37 zákona o rodině nemůže žádný z rodičů zastoupit své dítě, jde-li o právní úkony ve věcech, při nichž by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi rodiči a dítětem nebo ke střetu zájmů dětí týchž rodičů. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení platí, že nemůže-li dítě zastoupit žádný z rodičů, ustanoví soud dítěti opatrovníka, který bude dítě v řízení nebo při určitém právním úkonu zastupovat. Vzhledem k tomu, že jsou zde dány důvody pro odmítnutí ústavní stížnosti nezletilé stěžovatelky pro nesplnění podmínky přípustnosti její ústavní stížnosti (viz výše), Ústavní soud považoval za nadbytečné činit procesní úkony k ustanovení opatrovníka nezletilé stěžovatelce.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že výše citovaným usnesením okresní soud vyhověl návrhu babičky nezletilé, Z. F., na nařízení předběžného opatření a předal nezletilou do její péče. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že nezletilá je ve faktické péči Z. F. od července 2011 a nalezla zde jistotu a zázemí, když mezi jejími rodiči dochází ke konfliktům, jejich vztahy jsou napjaté a nejsou schopni normální komunikace. K tomu jsou oba rodiče stíháni pro závažnou trestnou činnost.

Proti prvoinstančnímu usnesení podala stěžovatelka, matka nezletilé, odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví uvedeným usnesením tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, když se ztotožnil s jeho závěry.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Namítá, že okresní soud do současné doby ve věci samé neučinil žádný úkon, nenařídil rodičům nezletilé podrobit se žádnému psychosociálnímu výcviku ke zlepšení jejich vzájemné komunikace ani jim neuložil povinnost navštěvovat mediátora ke zlepšení jejich vzájemného vztahu. Soud dle jejího názoru rovněž "neaktualizoval bezmála rok starý znalecký posudek". Trestní řízení dle stěžovatelky dosud není ukončeno a vzhledem ke složitosti věci a množství znaleckých posudků, které je třeba vypracovat, nelze předpokládat jeho ukončení v nejbližší době. Dále se soudy obou stupňů podle názoru stěžovatelky vůbec nezabývaly tím, že konflikty mezi rodiči vyvstaly v souvislosti s trestním oznámením, které na otce nezletilé podala dnes již zletilá dcera stěžovatelky N. F., která není dcerou otce nezletilé, která otce nezletilé obvinila ze znásilnění, pro které je otec nezletilé v současné době trestně stíhán. Všechny tyto důvody v ústavní stížnosti podrobněji rozvedla. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Nalézací i odvolací soud vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.

Dále považuje Ústavní soud za nutné poznamenat, že k otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají, jak ostatně Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zdůrazňuje [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 158, str. 171]. Je třeba podotknout, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť se jedná o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno.

Dále pokládá Ústavní soud za nezbytné podotknout, že ve vztahu k soudním rozhodnutím ve věcech upravených zákonem o rodině přistupuje velmi rezervovaně, což platí obecně o tzv. statusových věcech, kdy dokonce v některých případech považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (tak tomu je např. v otázce rozvodu manželství; srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 465/02, IV. ÚS 778/02, IV. ÚS 317/04, IV. ÚS 274/04 aj.). Důvodem je skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných ustanovení aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží i v tom, že ve věcech upravených zákonem o rodině (s několika výjimkami) není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek.

Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak v kombinaci s omezeným přezkumem předběžného opatření jako rozhodnutí zatímní povahy velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. O tyto formy protiústavnosti se však v posuzované věci nejedná.

Ústavní stížnost je toliko polemikou s důvody, které v napadených rozhodnutích uvedly obecné soudy, přičemž je z ní patrný nesouhlas s jejich postupem a hodnocením skutkových okolností. Takové námitky však nejsou způsobilé zpochybnit ústavní konformitu stěžovaných usnesení, neboť kupříkladu stěžovatelčin odlišný pohled na vztahy mezi ní a otcem nezletilé či na trestní stíhání obou rodičů nezletilé, které soudy hodnotily jako jeden z hlavních důvodů pro vyhovění návrhu na předběžné opatření, nesvědčí samy o sobě o porušení práva na spravedlivý proces, neboť právě soudy hodnotí spory rodičů o výchovu a výživu nezletilého potomka z pozice na konfliktu nezúčastněného pozorovatele, který si bezprostředně vytváří celkový úsudek o podmínkách této výchovy, na jehož základě váží oprávněné zájmy zúčastněných stran včetně nezletilého dítěte. Důvody předestřené obecnými soudy jsou dostatečně konkrétní a jednoznačně z nich plyne jejich obava o negativní dopady výchovy nezletilé u stěžovatelky (a otce nezletilé) na její vývoj a psychiku. Ústavní soud proto nemohl shledat dotčená soudní rozhodnutí svévolnými či nedostatečně odůvodněnými, a tím i ústavně nekonformními.

Za dané situace tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost nezletilé stěžovatelky odmítl dle § 43 odst. 1 písm. e) pro nepřípustnost a ústavní stížnost první stěžovatelky odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 28. března 2013


Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 2567/12, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies