II. ÚS 2642/12

28. 03. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Jana Chlebce, zastoupeného JUDr. Františkem Divišem, advokátem se sídlem Litoměřice, Okružní 15, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 11 Co 413/2011-202 ze dne 20. 3. 2012 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích č. j. 9 C 29/2010-105 ze dne 17. 1. 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 7. 2012, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, a to v části týkající se nároku na doplacení prémií ve výši 7 266 Kč, úhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů a nevyhovění námitce podjatosti soudkyně. Stěžovatel tvrdí, že uvedenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho práv garantovaných čl. 3 odst. 3, čl. 10 odst. 1, čl. 26 odst. 3, čl. 28, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Napadeným rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba stěžovatele o zaplacení částky 12 866 Kč s příslušenstvím, žalované byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 2 000 Kč s přísl. úroky z prodlení a stěžovatel byl zavázán nahradit žalované náklady řízení ve výši 21 512 Kč. Bylo tak rozhodnuto o žalobě stěžovatele, jíž se domáhal zaplacení částky 14 866 Kč s přísl. Uvedená částka představovala jednak nevyplacené prémie, jednak příspěvek na penzijní připojištění (v této části byl nárok co do částky 2 000 Kč shledán důvodným). K odvolání stěžovatele bylo rozhodnutí soudu prvního stupně změněno potud, že žalované byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 5 600 Kč s přísl. úrokem (představující zbytek požadovaného příspěvku na penzijní připojištění), jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Dalšími výroky bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2 175 Kč, a že žalovaná je povinna zaplatit státu na znalečném částku 4 939 Kč.

Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení, přičemž vyslovuje nesouhlas se závěrem soudů obou stupňů, že v případě prémií šlo o nenárokovou složku mzdy, která mohla být přiznána pouze rozhodnutím ředitele žalované společnosti. Poukazuje na výpovědi svých přímých nadřízených, podle nichž vykonával přidělené práce řádně, a na neexistenci relevantního důvodu pro nepřiznání prémií za uvedené období. Uvádí, že výslechy svědků, které navrhoval, byly odmítnuty, přestože by jimi mohlo být vyvráceno tvrzení svědka Švejdara o jeho pracovních problémech. Tím byla porušena zásada rovnosti účastníků. Poukazuje též na tendenční jednání soudu prvního stupně, špatnou protokolaci průběhu jednání i na okolnost, že soudkyně Mgr. Hartlová byla v době rozhodování odvolacího soudu delegována ke stejnému krajskému soudu, který odmítl jeho námitku podjatosti. Při rozhodování o nákladech řízení měly vzít soudy v úvahu, že v průběhu jednání před soudem prvního stupně žalovaná částečně uznala nárok na vyrovnání z penzijního připojištění.

Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se skutkovými i právními závěry obecných soudů. Stěžovatel ovšem zcela pomíjí postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy), jehož úkolem není zjišťování a hodnocení skutkového stavu či výklad práva a jeho aplikace v konkrétní řešené věci. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody stěžovatele v důsledku takové interpretace právních předpisů, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Nic takového však v posuzovaném případě zjištěno nebylo.

Stěžovateli lze dát za pravdu v tom, že soud prvního stupně nepostupoval správně, pokud znalecky nezkoumal podpisy na jednotlivých pracovních smlouvách a spokojil se s předkládanými kopiemi těchto smluv. Jeho pochybení však napravil odvolací soud, který na návrh stěžovatele dokazování znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví doplnil, skutkový závěr o tom, že pracovní poměr stěžovatele byl uzavřen na dobu určitou, na základě doplněného dokazování přehodnotil s tím, že šlo o pracovní poměr na dobu neurčitou a žalobou uplatněný nárok na doplacení příspěvku na penzijní připojištění shledal důvodným v celém rozsahu.

Jinak je tomu však stran uplatněného nároku na doplacení prémií. Jak vyplývá z obsahu napadených rozhodnutí, soud prvního stupně si ujasnil základní skutková tvrzení stěžovatele coby žalobce, provedl k nim podrobné dokazování, a pokud některé z důkazů navržených stěžovatelem odmítl, v odůvodnění svého rozhodnutí se dostatečně vypořádal s důvody, které ho k takovému rozhodnutí vedly. Odvolací soud s jeho postupem souhlasil a znovu vysvětlil, proč nebylo potřebné dokazování v uvedeném směru doplňovat. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že není povinností obecných soudů vyhovět každému návrhu na provedení důkazu, musí však ve svém rozhodnutí vyložit, z jakého důvodu navržený důkaz neprovedl (viz nález sp. zn. III. ÚS 150/93, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 2, č. 49). Této povinnosti oba soudy dostály.

Odvolací soud se plně ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, že prémie představovaly nenárokovou složku mzdy, přičemž nárok na ně stěžovateli vznikl až v okamžiku, kdy byly přiznány v souladu s pracovní smlouvou. Stěžovatel měl k dispozici prémiový řád a věděl, že každý měsíc navrhuje prémie jeho přímý nadřízený a rozhoduje o nich statutární zástupce žalovaného. Ten však prémie v rozhodném období stěžovateli nepřiznal.

Pokud tedy obecné soudy dospěly na základě řádně provedeného a zhodnoceného dokazování k závěru, že stěžovatel neměl na požadované prémie nárok, nelze tomuto dostatečně odůvodněnému závěru z ústavního hlediska cokoli vytknout.

Odvolací soud se rovněž velmi podrobně a s odkazem na příslušná ustanovení občanského soudního řádu vyjádřil k vznesené námitce podjatosti soudkyně Mgr. Lucie Hartlové, kterou neshledal důvodnou. Jeho závěr, že způsob protokolace průběhu jednání představuje postup soudce při projednávání konkrétní věci, a nemůže tak být důvodem k vyloučení soudce, vychází přímo z ustanovení § 14 odst. 4 o.s.ř., které výslovně vylučuje, aby důvodem pochybností o soudcově nepodjatosti mohly být okolnosti, které spočívají v jeho postupu v řízení ve věci. Stěžovatel měl ostatně jiné procesní prostředky, jak vyslovit nesouhlas s protokolací průběhu jednání u soudu. Pokud stěžovatel upozorňuje na situaci, že soudkyně Mgr. Hartlová byla v době rozhodování odvolacího soudu delegována ke stejnému krajskému soudu, který odmítl jeho námitku podjatosti, tato okolnost nemá pro posouzení dané věci význam, rozhodující je, že se uvedená soudkyně nepodílela na rozhodování stěžovatelovy kauzy v odvolacím řízení ani na rozhodování jeho námitky podjatosti.

Ústavní soud nezjistil žádné pochybení ani v rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vzhledem k tomu, že došlo ke změně napadeného rozsudku soudu prvního stupně, odvolací soud musel znovu rozhodnout o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Pokud v souladu s § 142 odst. 2 o.s.ř. rozhodl dle rozdílu poměru úspěchu a neúspěchu stěžovatele, který byl přibližně stejný, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, nelze jeho postupu cokoli vytknout. Stejně tak nelze nic vytknout jeho postupu o nákladech v odvolacím řízení, v němž byla úspěšnější žalovaná, kdy po odečtení jejího neúspěchu od úspěchu bylo shledáno její právo na náhradu nákladů v rozsahu 13 %.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv stěžovatele. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost mimo ústní jednání podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. března 2013


Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 2642/12, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies