III. ÚS 4209/12

02. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 2. dubna 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Posekaného, zastoupeného Mgr. Františkem Klímou, advokátem AK se sídlem náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, 370 01 České Budějovice 1, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. června 2012 č. j. 6 Co 737/2009-217, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. listopadu 2012, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. června 2012 č. j. 6 Co 737/2009-217, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. června 2012 č. j. 6 Co 737/2009-217 bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 4. prosince 2008 č. j. 12 Nc 1410/2008-85, kterým soud prvního stupně zamítl návrh povinných ad 1) - ad 3) [povinný ad 3) v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel"] na zastavení exekuce nařízené usnesením Okresního soudu v Písku dne 24. dubna 2008 č. j. 12 Nc 1410/2008-37 pro částku 562 177,- Kč s příslušenstvím. Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným usnesením rozhodl poté, co jeho předchozí rozhodnutí Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. července 2011 č. j. 20 Cdo 3003/2010-191 zrušil a vyslovil v dané věci závazný právní názor.


II.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť napadené usnesení krajského soudu bylo vydáno na základě extrémně nesprávného hodnocení skutkového stavu, který je zcela v rozporu s provedenými důkazy. Toto extrémně nesprávné hodnocení přejal odvolací soud od Nejvyššího soudu, který takového hodnocení provedl ve svém zrušovacím usnesení, ačkoli k tomu podle stěžovatele nebyl oprávněn.

Za základní pochybení obecných soudů považuje stěžovatel vadné určení doby, kdy počala běžet ve vztahu ke stěžovateli promlčecí lhůta a kdy tedy uplynula desetiletá promlčecí lhůta dle ust. § 408 odst. 1 obch. zák.

Stěžovatel uvádí, že nebyl dlužníkem z úvěru vůči původnímu věřiteli České spořitelně a. s., ale byl v postavení ručitele. Z obsahu spisu vyplývá, že dlužník Petr Hošna měl nejpozději od 1. ledna 1998 splatný závazek vůči České spořitelně a. s. ve výši takřka 9 mil. Kč, resp. 13 mil. Kč. Petr Hošna nebyl již na konci roku 1997 schopen splácet ani jednotlivé splátky tehdy ještě nesplatného úvěru (úvěrů). Z obsahu úvěrových smluv je zřejmé, že úvěry se staly splatnými v důsledku neplnění splátek, tedy splatné byly nejpozději k 1. lednu 1998, což potvrzuje sama Česká spořitelna a. s. v oznámení o splatnosti úvěrů ze dne 19. října 1998. Česká spořitelna a. s. byla dále dne 16. ledna 1998 výslovným prohlášením dlužníka Petra Hošny informována, že není schopen splácet poskytnutý (splatný ) úvěr (úvěry). Již tehdy byly úvěry ve výši takřka 9 mil. Kč, resp. 13 mil. splatné. Není tedy pochyb o tom, že v lednu, resp. v únoru 1998 Česká spořitelna a. s. požadovala po dlužníkovi zaplacení jeho závazků a Petr Hošna dal jednoznačně najevo, že aktuálně není schopen svůj závazek splnit.

Stěžovatel poukazuje na to, že zákonodárce v ust. § 306 odst. 1 obch. zákoníku dává věřiteli možnost obrátit se na ručitele za situace, kdy je zřejmé, že dlužník nesplní svůj závazek (i kdyby k tomu byl písemně vyzván). V tomto případě nebylo jakýchkoliv pochyb o tom, že kdyby byl Petr Hošna písemně Českou spořitelnou a. s. v lednu či únoru 1998 vyzván k zaplacení svých splatných úvěrů ve výši takřka 9 mil. Kč, resp. 13 mil. Kč, nebyl by schopen je v přiměřené lhůtě zaplatit. Z tohoto důvodu měl tedy věřitel - Česká spořitelna a. s. možnost obrátit se již v lednu či únoru 1998 na ručitele.

Stěžovatel připomíná, že v předchozím rozhodnutí odvolací soud dospěl k závěru, že tímto rozhodným datem byl nejpozději den 18. února 1998 (druhá kontrolní dohlídka po sesplatnění úvěrů) a závazek byl tedy promlčen nejpozději dne 18. února 2008. Nyní, zcela v rozporu s listinnými důkazy, dospěl krajský soud k závěru, že dlužník se dostal do prodlení s plněním závazku teprve dne 20. února 1998, přestože ze spisu je zřejmé, že splátky úvěru neplnil již v roce 1997, od té doby nic nezaplatil a úvěry byly splatnými již k 1. lednu 1998.

III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, dostupný na http://nalus.usoud.cz/).

V souzené věci Krajský soud v Českých Budějovicích, vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v souzené věci, po té, co zopakoval dokazování, dospěl shodně jako před tím soud prvního stupně k závěru, že nárok oprávněné není promlčen. Na rozdíl od soudu prvního stupně však krajský soud, vycházeje z právního názoru vysloveného dovolacím soudem, dovodil, že promlčecí desetiletá lhůta dle ust. § 408 odst. 1 obch. zákoníku počala poprvé běžet ode dne 16. září 1998 a pokud byl návrh na exekuci podán dne 11. dubna 2008, byl podán včas, v zákonné desetileté promlčecí lhůtě. Uvedenému závěru nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

Do závěrů tohoto soudu nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, neboť Ústavní soud neshledal v jeho argumentaci žádný protiústavní exces. V podrobnostech Ústavní soud na přesvědčivé a vyčerpávající odůvodnění napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích odkazuje.

Ústavní soud ověřil, že v projednávané věci byly dodrženy požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu případů věcně obdobných projednávané věci. Ústavní soud nezjistil ústavně nekonformní interpretaci aplikovaných právních předpisů. V postupu krajského soudu nelze shledat ani prvky svévole ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, jež z něho tento soud vyvodil.

Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. dubna 2013


Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. III. ÚS 4209/12, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies