IV. ÚS 773/13

02. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele D. R., zastoupeného Mgr. Janou Adámkovou, advokátkou, AK se sídlem B. Němcové 64, 562 06 Ústí nad Orlicí, proti usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 11. 2012 č. j. 4 T 10/2012-1071 a Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 2012 sp. zn. 9 To 79/2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení obecných soudů v jeho vazební věci z důvodu porušení jeho osobní svobody dle článku 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. 12. 2012 sp. zn. 9 To 79/2012 zamítl jako nedůvodnou stěžovatelovu stížnost proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 11. 2012 č. j. 4 T 10/2012-1071, jímž byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 18. 10. 2012 sp. zn. 0 Nt 1439/2012 (výrok I.), stěžovatel ponechán ve vazbě z důvodu uvedeného v ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu a nepřijat stěžovatelův slib (výrok II.). Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že stěžovateli hrozí uložení trestu odnětí svobody za zvlášť závažný zločin zpronevěry dle ustanovení § 206 odst. 1, 4 písm. b), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku blížícího se polovině trestní sazby stanovené rozmezím pěti až deseti let, a to s ohledem na sedmiletou dobu páchání trestné činnosti neoprávněnými převody finančních prostředků a výběry hotovosti v celkové výši téměř deseti milionů Kč stěžovatelem jakožto advokátem a správcem konkursní podstaty; na tom ničeho nemohla změnit ani dosavadní trestní zachovalost stěžovatele; kromě toho stěžovatel může stále mít neoprávněně získané finanční prostředky k dispozici a využít je k útěku z území České republiky. Uvedené okolnosti též výrazně zeslabují důvěryhodnost stěžovatele, pokud jde o nabízený slib.

Stěžovatel namítá, že podle napadených rozhodnutí je ohrožen trestem odnětí svobody ve výši pouze sedmi a půl let a nikoli judikaturou Ústavního soudu požadovaných osmi let; navíc dle názoru obecných soudů není uložení trestu splňujícího osmiletou hranici pravděpodobné. Stěžovatel dále uvádí, že reálnost jeho útěku není dána, protože kromě základů ruštiny neovládá cizí jazyk, přes třicet let žije s manželkou v jednom městě, kde bydlí též dcery s vnučkami, v České republice žije též jeho čtyřiaosmdesátiletá matka a stěžovatel vždy cestoval jen do členských zemí Evropské unie, a to pouze krátkodobě na dovolenou. Dodává, že nevlastní bankovní účty v zahraničí, nebyl nikdy postižen za přestupek ani kárné provinění, spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení a finanční prostředky neměl v úmyslu zpronevěřit, jen nejsou v současnosti v jeho dispozici.

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

Ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu poskytuje soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu apod. Pro úsudek o nesprávnosti právního závěru o ponechání ve vazbě je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen. Současně obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (článek 82 Ústavy); totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 4575/12 ze dne 7. 2. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud pojem hrozby vysokým trestem dle ustanovení § 67 písm. a) trestního zákona, tedy trestem odnětí svobody v délce nejméně kolem osmi let, vyložil ve smyslu konkretizace a individualizace trestněprávní kvalifikace skutku ve vztahu k obviněnému, a to na základě zjištění konkrétních skutečností opodstatňujících důvodnost trestního stíhání. Z toho vyplývá, že typová hrozba vysokého trestu sama o sobě pro naplnění citovaného vazebního důvodu není dostačující, ale teprve konkrétní hrozba podložená jedinečnými specifickými okolnostmi spáchaného skutku může být tím důvodem, který vede k odůvodněné a rozumně dostatečně předpokládané obavě z následků, jimž má "útěková" vazba čelit [srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 566/03 ze dne 1. 4. 2004 (N 48/33 SbNU 3) a sp. zn. IV. ÚS 3294/09 ze dne 17. 5. 2011 (N 93/61 SbNU 447)].

Napadená rozhodnutí obecných soudů tyto judikatorní závěry plně respektují, neboť se nespokojila pouze s typovou hrozbou vysokého trestu, ale vyjmenovávají konkrétní okolnosti stěžovatelovy trestné činnosti, které vedou obecné soudy k úsudku, že stěžovatel je ohrožen trestem odnětí svobody pohybujícím se kolem osmi let, tedy v minimální nutné délce dovozené judikaturou Ústavního soudu. Obecné soudy se též vypořádávají s otázkou stěžovatelovy dosavadní bezúhonnosti a osvětlují, v čem shledávají důvodnost obav útěku stěžovatele. Lze shrnout, že obecné soudy se stěžovatelovou věcí dostatečně důkladně zabývaly, přičemž jejich závěry stran důvodnosti ponechání stěžovatele ve vazbě, jež pečlivě odůvodnily, jsou plně hájitelné i ve světle stěžovatelových námitek obsažených v ústavní stížnosti. Dotčení stěžovatelovy osobní svobody ponecháním ve vazbě je tudíž plně ústavně souladné.

Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. dubna 2013


Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 773/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies