I. ÚS 2/11

02. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelů l.) PETROSUN, a. s., se sídlem Praha 3, Vinohrady, Chrudimská 1418/2, 2.) TIRESIA, a. s., se sídlem Praha 3, Chrudimská 1418/2, 3.) DAINTY a. s., se sídlem Brno, Trnitá, Dornych 129/57, 4.) BANDENIA REAL a. s., se sídlem Praha 3, Chrudimská 1418/2 a 5.) LIERIA a. s., se sídlem Brno, Trnitá, Dornych 129/57, všech zastoupených Mgr. Danielem Tetzelim, advokátem, se sídlem v Praze 4 - Podolí, Vápencová 569/13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2010, č. j. 28 Cdo 3613/2010-259, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2010, č. j. 20 Co 459/2007-221, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. března 2007, č. j. 13 C 127/2006-108, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů.

Obvodní soud pro Prahu 6 napadeným rozsudkem ze dne 7. března 2007, sp. zn. 13 C 127/2006 ve věci žalobce - Pozemkového fondu České republiky (vedlejšího účastníka řízení před Ústavním soudem) proti žalovanému Tomáši Gürtlerovi (vedlejšímu účastníku řízení před Ústavním soudem) o určení neplatnosti smlouvy o převodu pozemků a určení vlastnictví rozhodl tak, že určil, že Česká republika je vlastníkem a žalobce (Pozemkový fond) správcem v rozhodnutí specifikovaných pozemků, a to parc. č. X zapsané v katastru nemovitostí na LV č. XX, k. ú. Bedřichov v Krkonoších, obec Špindlerův Mlýn, u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Trutnov a parc. č. X1, X2, X3, X4, X5, X6, všech zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. XY, k. ú. Špindlerův Mlýn, obec Špindlerův Mlýn, u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj. Katastrální pracoviště Trutnov. Soud v zásadě dospěl k závěru, že smlouva, kterou žalobce původně na žalovaného převedl předmětné pozemky, aniž je nabídl formou veřejné nabídky jiným oprávněným osobám, je absolutně neplatná, jelikož obchází zákon o půdě a ve svém důsledku omezuje uspokojení nároku jiných restituentů na vydání náhradních pozemků.

Městský soud v Praze jako soud odvolací původním rozsudkem ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. 20 Co 459/2007 rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl. Nejvyšší soud však vyhověl dovolání žalobce a toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že nebyl-li při uzavření smluv o převodu náhradních pozemků (které byly sjednány v době od 1. 1. 2003 do 14. 4. 2006) dodržen Pozemkovým fondem ČR postup vyplývající z § 7 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby, je taková smlouva absolutně neplatná.

V mezidobí převedl původní žalovaný Ing. Tomáš Gürtler předmětné pozemky na stěžovatele, kteří se tak stali výlučnými vlastníky těchto nemovitostí. Poté, co se na základě shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu věc vrátila Městskému soudu v Praze, vydal uvedený soud usnesení, že namísto dosavadního žalovaného Ing. Tomáše Gürtlera vstoupily do řízení jako jeho procesní nástupci stěžovatelé.

Městský soud v Praze pak vydal napadený rozsudek ze dne 15. dubna 2010, č. j. 20 Co 459/2007-221, jímž napadené rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 potvrdil. Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. října 2010, č. j. 28 Cdo 3613/2010-259, i dovolání stěžovatelů v dané věci odmítl.

Stěžovatelé v obsáhlé ústavní stížnosti znovu shrnuli vývoj daného soudního řízení. Původní žalovaný T. Gürtler byl oprávněnou osobou ve smyslu zákona o půdě a od Pozemkového fondu opakovaně žádal vydání náhradních pozemků, avšak bezvýsledně. V dubnu 2005 podal proti Pozemkovému fondu ČR žalobu na uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu předmětných pozemků. V reakci na to Pozemkový fond uzavřel s původním žalovaným smlouvu o převodu předmětných pozemků. V prosinci roku 2005 však fond podal žalobu na určení vlastnictví předmětných pozemků s odůvodněním, že smlouva o převodu pozemků je absolutně neplatná. V řízení před obecnými soudy byl Pozemkový fond úspěšný, jak vyplývá z výše uvedeného. S tím stěžovatelé nesouhlasí. Na původním postupu Pozemkového fondu, který uzavřel uvedenou smlouvu, nespatřují nic vadného; i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 495/02 ze dne 4. března 2004, konstatoval, že Pozemkový fond neplní úkoly státu, které mu byly svěřeny zákonem, tj. neuspokojuje dostatečně rychle a v dostatečné kvalitě restituční nároky oprávněných osob. Závěr obecných soudů, že smlouva o převodu pozemků je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem, považují stěžovatelé za rozporný s principy právního státu a s jejich právem na spravedlivý proces.

Porušení svých základních práv spatřují stěžovatelé také v tom, že jak odvolací, tak i dovolací soud nerespektoval pravidlo stanovené v § 243d odst. 2 o. s. ř., podle něhož právní vztahy někoho jiného než účastníka řízení nemohou být novým rozhodnutím dovolacího soudu dotčeny. Jak již bylo řečeno, první rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci bylo vydáno k dovolání žalobce poté, co předmětné pozemky nabyli do svého vlastnictví stěžovatelé, a to na základě kupních smluv uzavřených s původním žalovaným.

K argumentaci v ústavní stížnosti se vzhledem k obsahu svého vyjádření (zaslaného bez výzvy Ústavního soudu) v zásadě připojil i vedlejší účastník řízení Tomáš Gürtler (řádně zastoupený advokátem), jenž rovněž podrobně rekapituloval celý případ a prohlásill, že s řešením, přijatým obecnými soudy nemůže souhlasit. Upozornil na údajně zcela nejednotnou judikaturu soudů a zejména samotného Nejvyššího soudu v obdobných restitučních věcech. Je toho názoru, že v daném případě obecné soudy opomenuly zhodnotit nesporné zjištění o mimořádně liknavém postupu Pozemkového fondu, které opodstatnilo uzavření smlouvy o vydání náhradních pozemků. Pokud soudy shledaly tuto smlouvu neplatnou, pak to dovodily - podle vedlejšího účastníka řízení - nesprávně. Proto navrhl, aby bylo ústavní stížnosti stěžovatelů vyhověno.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení a nutnosti dodržování zásad spravedlivého procesu se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat.

Ústavní soud po přezkoumání podstaty věci neshledal, že by právní závěry soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými k vydání předmětných rozhodnutí. Za shora popsaného stavu věci není Ústavní soud oprávněn zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl do jejich ústavně garantované nezávislosti. Obecné soudy se věcí pečlivě zabývaly a základní práva stěžovatelů neporušily; jejich ústavní stížnost je založena na několika právních názorech odlišných od názoru obecných soudů. Jejich závěry ve věci nelze považovat za nepředvídatelné a ani nic nenasvědčuje tomu, že by soudy ve věci postupovaly svévolně či záměrně v neprospěch stěžovatelů.

Ústavnímu soudu se nejeví smysluplné podrobně znovu, jen poněkud jinými slovy popisovat závěry, ke kterým obecné soudy dospěly. Tu postačí jen připomenout podstatu věci, kterou soudy zjistily. Původně žalovaný T. Gürtler získal předmětné pozemky smlouvou, uzavřenou k uspokojení jeho nároku na převod náhradních pozemků podle zákona o půdě, které získal převážně shromážděním nároků jiných oprávněných osob; většina nároků postoupených na něj navíc pocházela z jiných katastrálních území než (lukrativního) Špindlerova Mlýna. Pokud nedošlo k veřejné nabídce pozemků, byla zkrácena práva dalších oprávněných osob, jejichž původní nevydané pozemky se nacházely v této lokalitě. Jak dovodil Nejvyšší soud, nebyl-li při uzavření smluv o převodu náhradních pozemků dodržen Pozemkovým fondem postup vyplývající z § 7 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb., je taková smlouva pro rozpor se zákonem absolutně neplatná. Nejvyšší soud se v napadeném usnesení rovněž vypořádal s námitkou údajně nesouladné judikatury v těchto věcech (srov. str. 3 tohoto rozhodnutí); ostatně, i kdyby tomu tak nebylo, není úlohou Ústavního soudu sjednocovat judikaturu obecných soudů, ale v konkrétním případě posoudit, zda ve věci nedošlo k porušení základních práv či svobod účastníka řízení.

V daném případě nelze - podle názoru Ústavního soudu - žádné takové pochybení shledat; naopak závěry soudů vedly ke spravedlivému výsledku. Tu Ústavní soud připomíná, že v restitučních věcech je nutno postupovat zvlášť obezřetně, aby nedocházelo k dalším křivdám a aby zásahy do práv oprávněných osob způsobené totalitním režimem byly alespoň zčásti kompenzovány. Při tomto rozhodování se nepochybně uplatní i zásady přiměřenosti a rovnosti mezi restituenty: ani liknavý postup pozemkového fondu - který Ústavní soud v minulosti kritizoval - nemůže odůvodnit založení extrémní nerovnosti mezi jednotlivými oprávněnými osobami, která by vedla k uspokojení jednoho lukrativními nemovitostmi na úkor jiných. Takový postup by v daném případě de facto vedl k opaku toho, čeho chtěl Ústavní soud docílit mj. ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 495/02 (na který stěžovatel poukazuje, který však byl ze skutkového hlediska poněkud jiný); tam Ústavní soud konstatoval, že Pozemkový fond neplní úkoly státu, které mu byly svěřeny zákonem, jestliže neuspokojuje dostatečně rychle a v dostatečné kvalitě restituční nároky oprávněných osob.

Podle další námitky stěžovatelů došlo k porušení § 243d odst. 2 o. s. ř., podle něhož právní vztahy někoho jiného než účastníka řízení nemohou být novým rozhodnutím dovolacího soudu dotčeny; to proto, že první rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci bylo vydáno k dovolání žalobce až poté, co předmětné pozemky nabyli do svého vlastnictví stěžovatelé, a to na základě kupních smluv, uzavřených s původním žalovaným. I tuto námitku je nutno odmítnout. To zejména proto - jak Ústavní soud ověřil z příslušného spisového materiálu (spis Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 13 C 127/2006) - že v dané věci vydal Městský soud v Praze usnesení, podle něhož místo původně žalovaného T. Gürtlera vstoupily do řízení stěžovatelé; jako jeho procesní nástupci byli podle příslušných ustanovení o. s. ř. povinni přijmout současný stav řízení. To stěžovatelé akceptovali, jak nepochybně vyplývá z dalšího průběhu řízení, i z toho, že se připojili výslovně ke všem podáním a přednesům, které v předmětné věci učinil původní žalovaný T. Gürtler. Nyní, v podstatě jako novum, uvádějí tuto námitku v řízení před Ústavním soudem. Tu nezbývá než odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, rozhodujícího v pozici ultima ratio a neposuzujícího argumenty nově uplatněné. Ostatně, není ani úlohou Ústavního soudu minuciózně přezkoumávat všechny možné procesní nuance. V této souvislosti lze připomenout, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud kritériem, jímž je ústavní pořádek a garantovaná základní práva a svobody, a nikoli perfekcionistickým přezkoumáním věci samé z pozice práva podústavního. Stěžovatelé byli účastníky předmětného řízení, mohli právně argumentovat a navrhovat důkazy; sami ani netvrdí, že by v tomto smyslu bylo nějak do jejich práv zasaženo.

S uvedenými závěry napadených rozhodnutí, jejichž podstata byla výše shrnuta a s postupem obecných soudů v daném případě je tedy možné se ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Lze jen zopakovat, že podle názoru Ústavního soudu právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 82 Ústavy) a nevykazují žádné znaky protiústavnosti. Není proto důvodu znovu vyvracet všechny námitky stěžovatelů, jež spočívají v pouhé polemice s ústavně souladnými závěry těchto soudů. Skutečnost, že soud v napadeném rozsudku vyslovil právní názor, se kterým stěžovatel nesouhlasí, pochopitelně sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.

Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. dubna 2013

Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 2/11, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies