IV. ÚS 842/13

03. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti M. K., zastoupeného Mgr. Ing. Daliborem Jandurou, advokátem se sídlem na adrese Hradec Králové, Dlouhá 103, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. prosince 2012 č. j. 19 Co 552/2012-330 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 20. června 2012 č. j. 0 Nc 40/2011-264, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. března 2013, se stěžovatel podle ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že postupem obecných soudů byla porušena jeho práva vyplývající z čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 1 a zejména čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí sp. zn. 0 Nc 40/2011 (dále jen "soudní spis") Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem napadeným ústavní stížností ve věci úpravy poměrů pro dobu po rozvodu manželství po provedeném řízení svěřil nezletilou dceru do výchovy matky a stěžovateli uložil přispívat na její výživu počínaje právní mocí rozsudku o rozvodu manželství částkou 2 000,- Kč měsíčně (výrok I.), ve výroku o výchově nařídil předběžnou vykonatelnost tohoto rozhodnutí (výrok II.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a stěžovateli uložil povinnost uhradit České republice na nákladech tohoto řízení 32 250,- Kč (výrok IV.). Na základě odvolání podaného stěžovatelem Krajský soud v Hradci Králové, rozsudkem rovněž napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., kterou byla nezletilá svěřena pro dobu po rozvodu manželství rodičů do výchovy matky, potvrdil (výrok I.), v části výroku o výživném rozsudek okresního soudu změnil tak, že stěžovatel je povinen platit výživné ve výši 3 000,- Kč měsíčně (výrok II.), ve výroku II. rozsudek okresního soudu změnil tak, že předběžná vykonatelnost rozsudku ve výroku o výchově se nenařizuje (výrok III.), stěžovateli uložil zaplatit České republice náklady řízení ve výši 16 125,- Kč (výrok IV.), rozhodl, že Česká republika nemá vůči matce právo na náhradu nákladů řízení státu (výrok V.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním ani krajským soudem (výrok VI.).

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že jeho námitky směřují do té části výroků soudu, kterými bylo stanoveno výlučné výchovné prostředí matky pro nezletilou dceru. Stěžovatel se totiž domáhal střídavé výchovy za okolností, kdy matka opustila společnou domácnost a má za to, že soudy obou stupňů pochybily a nedostály zejména povinnosti respektovat rovný obsah rodičovských práv a blaho dítěte. Stěžovatel v ústavní rovině poukázal na skutečnost, že obecnými soudy bylo rovnosti jeho právního postavení dostáto pouze formálně, neboť podle jeho názoru hodnocení důkazů, skutkových zjištění a závěrů soudů nesnesou nároky nezávislého a nestranného přístupu, čímž došlo k porušení jeho práva na nezávislou a nestrannou soudní ochranu. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu vydaný pod sp. zn. I. ÚS 238/05.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel toliko opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před obecnými soudy a polemizuje s právními závěry, ke kterým tyto soudy došly, přičemž argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Z obsahu soudního spisu plyne, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí velmi podrobně zabývaly, stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil. Vydaná rozhodnutí jsou pak logickým, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněna. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto plně postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

Z argumentace stěžovatelem uvedené je patrna dobrá vůle stěžovatele, který se snaží zajistit co nejlepší podmínky pro výchovu své nezletilé dcery, nicméně Ústavní soud konstatuje, že v posuzovaném případě lze rozhodnutí ve věci rozhodujících soudů označit, s poukazem na všechny souvislosti a okolnosti celé věci, za rozhodnutí, která dodržela zachování ochrany legitimních práv a zájmů všech dotčených osob.

Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.

Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelem citovaném rozhodnutí Ústavního soudu, neboť toto na posuzovanou věc nedopadá.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry obecných soudů, učiněné ve věci, jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatele, zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 3. dubna 2013


Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 842/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies