II. ÚS 816/13

04. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. Zbyňka Chmely, zastoupeného Mgr. Martinem Šlechtou, advokátem, se sídlem Dřevná 382/2, 128 00 Praha 2, proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2012, č. j. 32 C 93/2011-31, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 12. 2012, č. j. 1 Co 263/2012-84, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčen na svých ústavně garantovaných právech. Konkrétně namítá porušení základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, Listiny základních práv a svobod (dále jen " Listina), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a čl. 90 Ústavy České republiky.

V řízení před obecnými soudy se stěžovatel domáhal proti žalované Univerzitě Karlově v Praze (dále jen "vedlejší účastník"), ochrany osobnosti ve formě písemné omluvy, neboť dovozoval, že postupem vedlejšího účastníka mu byla nezákonně odebrána studijní práva, znemožněno plnění studijních povinností v období od 26. 8. 2008 do 17. 10. 2008 a znemožněn řádný zápis do akademického roku 2008/2009. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2012, č. j. 32 C 93/2011-31, byla jeho žaloba zamítnuta (výrok I. rozsudku) a ústavní stížností napadeným výrokem II. mu byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení náklady řízení. Proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podal stěžovatel odvolání, o kterém bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 12. 2012, č. j. 1 Co 263/2012-84, tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo potvrzeno. Současně bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele nahradit náklady odvolacího řízení.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti odvolává na judikaturu Ústavního soudu ve věci náhrady nákladů řízení ve vztahu k subjektům veřejného práva. Z ní dovozuje, že pokud jsou dostatečně personálně vybaveny právními odděleními, nemají důvod se nechávat zastupovat soukromými subjekty. Poukázal na postavení vedlejšího účastníka, jehož pozice je srovnatelná s působností územních samosprávných celků v tom smyslu, že je také nadána značnou mírou samosprávy a k jejímu výkonu je vybavena odborným administrativním aparátem. Kromě toho vytýká postupu obecných soudů celou řadu procesních pochybení. Konkrétně namítá, že mu bylo Městským soudem v Praze doručováno vyjádření vedlejšího účastníka k žalobě poštou na adresu jeho trvalého bydliště, ačkoliv měl v té době zřízenu a zpřístupněnu datovou schránku a bylo tedy povinností soudu mu doručovat do datové schránky. Vrchnímu soudu v Praze vytýká, že ho neseznámil se složením senátu, který bude jeho věc projednávat, a tím mu byla odňata možnost se ke složení senátu vyjádřit. Tomuto soudu dále vytýká, že se náležitě neseznámil s průběhem skutkového děje, což dokládá citací z odůvodnění jeho rozhodnutí. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu považuje za nepřezkoumatelné, neboť odvolací argumentaci odmítá buď jednoslovnou negací, nebo se jí vůbec nezabývá.

Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.

V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces opakovaně. Přitom na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení, je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. například nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03). Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 27, usn. č. 25, str. 307).

Stěžovatel zejména vytýká neúčelnost vzniklých nákladů řízení na straně vedlejšího účastníka, neboť se nemusel nechávat zastoupit advokátem, když je personálně vybaven na to, aby ho v soudním řízení zastupovali jeho zaměstnanci. K tomu Ústavní soud uvádí, že je především věcí obecných soudů, aby posoudily účelnost vynaložených nákladů v souvislosti s právním zastoupením. Soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozhodnutí se shodnými námitkami stěžovatele vypořádal. Uvedl, že předmětem řízení byla ochrana osobnosti, což je specifické řízení, a nejde tedy o běžnou činnost vedlejšího účastníka, na kterou by byl personálně vybaven. Touto námitkou se podrobně zabýval i odvolací soud a vyložil, proč nebyly splněny důvody ani pro postup podle ustanovení § 150 o. s. ř. Na těchto závěrech obecných soudů týkajících se problematiky náhrady nákladů řízení neshledává Ústavní soud nic protiústavního, a to zejména s ohledem na ustanovení čl. 37 odst. 2 Listiny, ze kterého vyplývá, že každý, tedy i subjekty veřejného práva, má právo na právní pomoc.

Pokud jde o ostatní námitky stěžovatele, těmi se Ústavní soud nezabýval, neboť prostor pro jejich věcnou využitelnost by byl dán pouze tehdy, pokud by odvolání stěžovatele v řízení před obecnými soudy směřovalo do meritorního rozhodnutí. Tak tomu ale v daném případě nebylo. Stěžovatel podal odvolání jen do výroku o náhradě nákladů řízení, a proto také ústavněprávní přezkum se může pohybovat pouze v tomto rámci. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani to, že odvolací soud na některé tyto námitky v odůvodnění svého rozhodnutí reagoval. Pro řízení před Ústavním soudem zásadně platí, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Výjimky z této zásady vyplývající z ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) a b) stěžovatel neuplatňuje a Ústavní soud žádné neshledal.

Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. dubna 2013


Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 816/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies