II. ÚS 970/13

04. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti M. D., t. č. ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Jaromírem Peterou, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 114/2012 ze dne 20. prosince 2012 a usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 35 T 6/2009-962 ze dne 31. října 2012, za účasti 1) Vrchního soudu v Praze a 2) Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a 1) Vrchního státního zastupitelství v Praze a 2) Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 18. března 2013 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl usnesením soudu prvního stupně zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení. Usnesením stížnostního soudu byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost. Stěžovatel tvrdí, že uvedenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zakotvená zejména v čl. 1 odst. 1 a 2 a čl. 4 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje, že byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni č. j. 3 T 6/2009-532 ze dne 4. února 2010 uznán vinným z pokusu trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 trestního zákona. Toho se měl dopustit tím, že Jiřího P. (jedná se o pseudonym), nejprve držel rukama kolem krku a poté jej dvakrát bodl velkou silou kuchyňským nožem do břicha a jednou ho zasáhl do obličeje, přičemž musel být přinejmenším srozuměn s tím, že jej může usmrtit, a v důsledku tohoto jednání utrpěl poškozený zranění, která si vyžádala jedenačtyřicetidenní hospitalizaci, protože byl bezprostředně ohrožen na životě a bez včasného a odpovídajícího ošetření by na přímé následky poranění zemřel. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou a byla mu uložena povinnost uhradit Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 308.026 Kč. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. 7 To 30/2010-623 ze dne 27. dubna 2010 byl k odvolání státního zástupce zrušen výrok rozsudku soudu prvního stupně o trestu a nově mu byl uložen trestu odnětí v trvání jedenácti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou.

3. Stěžovatel obecným soudům v ústavní stížnosti vytýká, že nesprávně vyhodnotily jeho nově učiněné doznání, které podle stěžovatele umožňuje jiné rozhodnutí o vině i trestu. Nedomnívá se, že by v předchozím řízení k jeho výpovědi z 16. května 2009 bylo přistupováno jako k doznání. Poukazuje na to, že uvedená výpověď byla učiněna v době, kdy byl stíhán pro trestný čin ublížení na zdraví a své jednání začal popírat až poté, co došlo ke změně právní kvalifikace, protože neměl v úmyslu Jiřího P. usmrtit. Tomu podle něj odpovídají i další zjištěné okolnosti, totiž že bezprostředně po činu zavolal pomoc a snažil se poškozenému zachránit život, přičemž jednání stěžovatele předcházela slovní i fyzická potyčka s poškozeným.

4. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), v ustanovení § 43 přiznává v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje
k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

5. Účelem řízení o povolení obnovy původního řízení, které bylo skončeno pravomocným odsuzujícím rozhodnutím, je odstranění justičního omylu. Obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, se povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve, odůvodnit jiné rozhodnutí o vině (sp. zn. II. ÚS 2445/08 ze dne 30. července 2009). Obecné soudy tedy nemohou bez dalšího převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou tak způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 trestního řádu (sp. zn. III. ÚS 62/04, U 19/33 SbNU 409). Při zkoumání podmínek obnovy řízení se proto řeší výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci, a teprve na tomto skutkovém základě ovlivní jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, náhradě škody či trestu (sp. zn. IV. ÚS 190/03, U 21/33 SbNU 429). Účelem řízení o povolení obnovy řízení naopak není přezkoumávat zákonnost, popř. odůvodněnost původního rozhodnutí. Stejně tak není účelem řízení o povolení obnovy řízení posuzovat vinu odsouzeného (sp. zn. I. ÚS 2517/08 ze dne 24. února 2009).

6. V posuzovaném případě se obecné soudy obou stupňů shodly na tom, že doznání stěžovatele není v řízení novou skutečností s ohledem na to, že se stěžovatel ke spáchání daného skutku doznal již v přípravném řízení, na čemž nic nemění ani to, že posléze svoji výpověď změnil. Obecné soudy se tedy shodly na tom, že stěžovatel nenavrhl žádný nový důkaz či skutečnost, ale pouze subjektivním způsobem vyhodnotil důkazy, které byly dříve shromážděny a vyhodnoceny. Konečně obecné soudy připomněly, že se shodným způsobem domáhal stěžovatel obnovy řízení již pětkrát. Lze tedy uzavřít, že stěžovatelovy námitky obsažené v ústavní stížnosti jsou pouhou polemikou se závěry obecných soudů, která sama o sobě zásadně není způsobilá posunout věc do ústavněprávní roviny (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481).

7. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. dubna 2013


Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 970/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies