I. ÚS 3671/12

04. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Jaroměřského, zastoupeného JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou, se sídlem Krakovská 7, Praha 1, proti výroku II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 6. 2012, č. j. 16 C 151/2011-46, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 9. 2012, která po doplnění splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výroku II. v záhlaví uvedeného rozsudku.

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále také "soud prvního stupně") svým rozsudkem ze dne 28. 6. 2012, č. j. 16 C 151/2011-46, rozhodl ve výroku I. tak, že žalovaná Česká republika - Ministerstvo financí je povinna stěžovateli zaplatit částku 1 300,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p. a. z částky 1 300,- Kč jdoucím od 7. 8. 2011 do zaplacení, a ve výroku II. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 418,- Kč, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že žalobě v plném rozsahu vyhověl, tudíž stěžovateli vzniklo právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatel byl v soudním řízení zastoupen daňovou poradkyní, která však má postavení obecného zmocněnce, a proto jí s ohledem na ustanovení § 137 odst. 2 o. s. ř. nepřísluší odměna za zastupování. Soud prvního stupně v souladu s ustanovením § 137 odst. 1 občanského soudního řádu dále uvedl, že stěžovateli vznikl nárok na cestovné ve výši 418,- Kč, což byl součet ceny zpáteční jízdenky na trase Liberec - Praha ve výši 370,- Kč a ceny jízdného metrem po Praze ve výši 48,- Kč. V poučení soud prvního stupně uvedl, že podle ustanovení § 202 odst. 2 občanského soudního řádu není odvolání ve věci přípustné.

Proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel ústavní stížnost, neboť se domnívá, že došlo k porušení jeho práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod a k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Svou ústavní stížnost odůvodnil tím, že ačkoliv měl plný úspěch ve věci, nebyla mu přiznána náhrada nákladů řízení v plné výši 9 729,- Kč, ale jen částečná náhrada ve výši 418,- Kč, což má být zásahem do práva na ochranu vlastnictví. Stěžovatel zdůraznil, že se u soudu domáhal částky 1 300,- Kč, avšak v konečném důsledku musel na výdajích vynaložit více, než činila hodnota vlastní pohledávky, a to přesto, že měl ve věci plný úspěch. Takový rozsudek proto považuje za nepřiměřený, nespravedlivý a nedůvodný. Dále uvedl, že by měla být jeho daňové poradkyni přiznána náhrada nákladů řízení, neboť služby poskytovala v rámci svého podnikání. Stěžovatel na závěr uvedl, že se i přes bagatelnost sporu domnívá, že v dané věci došlo k extrémnímu vybočení z ústavnosti, a proto navrhl napadený výrok zrušit.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal.

Obsahem ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s rozhodnutím soudu prvního stupně, přičemž Ústavní soud na jeho straně nezjistil žádná pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv. Tvrzení stěžovatele o tom, že došlo k extrémnímu vybočení z rozhodovací praxe, není ničím podloženo.

Stěžovatel konkrétně polemizuje s aplikací ustanovení § 137 odst. 2 občanského soudního řádu, v němž je uvedeno, že odměna za zastupování patří k nákladům řízení, jen je-li zástupcem advokát nebo notář v rozsahu svého oprávnění stanoveného zvláštními právními předpisy anebo patentový zástupce v rozsahu oprávnění stanoveného zvláštními právními předpisy. Z toho a contrario vyplývá, že odměna za zastupování poskytnutá zákonným zástupcům, zmocněncům, kteří zastupují účastníky podle § 27, soudem ustanoveným opatrovníkům a zástupcům, nejsou-li jimi advokáti, notáři či patentoví zástupci, nepatří podle § 137 odst. 2 občanského soudního řádu k nákladům řízení, a to ani tehdy, když tímto zástupcem je daňový poradce (srov. DRÁPAL, L., et al. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1600 s. ISBN 978-80-7400-107-9. Str. 947).

Ke stěžovatelovým argumentům Ústavní soud uvádí, že účelem ustanovení § 137 odst. 2 občanského soudního řádu je ochrana tradičních právnických povolání (zejména advokacie), která se výhradně zaměřují na právní poradenství a na ochranu práv jejich mandantů před soudy a jinými veřejnými orgány. Je důležité připomenout, že výkon těchto povolání je podmíněn členstvím v příslušné profesní komoře, přičemž pro samostatný výkon je třeba splnit zákonné požadavky (např. právnické vzdělání či složení advokátních, event. srovnatelných zkoušek). S tímto členstvím však nejsou spojena jen práva, ale i povinnosti. Jednotliví členové jsou totiž odpovědni za řádný výkon svého povolání a v případě porušení své povinnosti jim hrozí například kárné řízení. Z důvodu, aby advokátní činnost nevykonávaly osoby bez náležitých předpokladů a bez náležité odpovědnosti, přistoupil zákonodárce k několika opatřením, mezi něž patří i omezení přiznávání nákladů řízení. Za takové situace je soud v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky vázán povinností se daným ustanovením řídit a nepřiznat stěžovateli náhradu nákladů řízení za zastupování. Postupoval-li tedy soud prvního stupně v souladu s ustanovením § 137 odst. 2 občanského soudního řádu a náhradu nákladů za zastupování daňovou poradkyní nepřiznal, nedošlo z jeho strany k žádnému zásahu do ústavně garantovaných práv stěžovatele.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. dubna 2013

Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3671/12, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies