I. ÚS 623/13

04. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti Ch. B., zast. JUDr. Josefem Podhorským, advokátem, sídlem Masarykovo nám. 102, Benešov, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19.12.2012, č.j. 12 To 512/2012-263, a usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 14.11.2012, č.j. 3 T 30/2008-246, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Stěžovatelka v úvodu ústavní stížnosti informovala, že byla pravomocně odsouzena pro trestný čin dle § 221 odst. 1 tr. zákona, a že se domáhala povolení obnovy řízení. Následně Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") zamítl její stížnost, kterou napadla usnesení Okresního soudu v Benešově (dále jen "okresní soud"), jímž soud I.stupně zamítl její návrh na povolení obnovy řízení, když dospěl k závěru, že tento návrh se opírá o tytéž skutečnosti a důkazy, jako předchozí návrh. Stěžovatelka nesouhlasí s postupem obecných soudů, zejména má za to, že obecné soudy v napadených usneseních nedbaly jejích práv, neboť nebyla povolena obnova řízení, ačkoli trestný čin nespáchala a ke spáchání se doznala jiná osoba. Zdůrazňuje, že v průběhu trestního řízení nikdy nepřipustila svou odpovědnost za nastalý následek, a že z výslechu svědků vyšly najevo nové skutečnosti soudu dříve neznámé, které samy o sobě anebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve mohou zejména odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. Ohledně jejího návrhu na obnovu řízení však oba soudy zaujaly závěr, že nepředkládá nové důkazy, neboť výpovědi již byly hodnoceny v předchozím řízení o obnovu. Sama stěžovatelka je přesvědčena, že jsou splněny všechny zákonem vyžadované podmínky pro povolení obnovy řízení, a to minimálně z důvodu doznání jiné osoby ke spáchání jednání, za které byla ona odsouzena. Podle ní soudy svým postupem a svými rozhodnutími porušily její základní lidská práva zaručená zejména v čl. 90, čl. 95 odst. 1, čl. 96 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), došlo k dotčení práva na spravedlivý soudní proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva), k nedodržení principu zákonnosti postupu orgánů státní moci dle čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, proto navrhla, aby napadená usnesení byla zrušena.

Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 2 odst. 2:
Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.
Čl. 4 odst. 1:
Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.
Čl. 4 odst. 3:
Zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky.
Čl. 11 odst. 1:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 36 odst. 1:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 38 odst. 2:
Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

II.
Z předložených rozhodnutí obecných soudů zjistil Ústavní soud tyto relevantní skutečnosti:

Stěžovatelka podala návrh na povolení obnovy řízení, okresní soud její návrh zamítl. V odůvodnění stručně zrekapituloval průběh řízení, v němž byla stěžovatelka odsouzena, včetně argumentů, které využívala pro svoji obhajobu. Dále uvedl, že stěžovatelka podala v roce 2009 návrh na obnovu řízení, v němž navrhla provedení důkazů. Po provedení některých z nich okresní soud návrh zamítl, následnou stěžovatelčinu stížnost zamítl krajský soud. Poté stěžovatelka podala ústavní stížnost, kterou Ústavní soud nálezem ze dne 14.4.2011, sp.z. III. ÚS 2959/10, zamítl. V novém návrhu na obnovu řízení stěžovatelka, podle okresního soudu, opakuje argumenty z předchozího návrhu a též navrhuje shodné důkazy, nový je pouze jeden důkaz. Stěžovatelčinu stížnost, kterou napadla usnesení soudu I. stupně, zamítl krajský soud, protože ji neshledal důvodnou, a konstatoval, že soud I. stupně se s podaným návrhem na povolení obnovy řízení správně vypořádal, pokud dospěl k závěru, že návrh se opírá o stejné skutečnosti, jako návrh, který již byl zamítnut.

III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.

Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejích základních práv a konstatuje, že k žádnému zásahu do nich napadenými rozhodnutími krajského soudu a okresního soudu, ani postupem soudů v řízení před jejich vydáním, nedošlo. Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelčina polemika s posouzením podmínek pro povolení obnovy řízení. Jak vyplývá ze zjištěných skutečností, stěžovatelka již dříve podala návrh na povolení obnovy řízení, proti zamítavým rozhodnutím podala ústavní stížnost, kterou Ústavní soud zamítl. V zamítavém nálezu Ústavní soud formuloval svoje závěry do této právní věty: "Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, který slouží k nápravě vad ve skutkových zjištěních, jež vznikly tím, že soudu nebyly v době vynesení rozhodnutí známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé vnést odlišný pohled na skutkový stav věci, následné právní posouzení a výrok o vině a trestu. Za nové okolnosti pak nelze považovat skutečnosti, které byly soudu dříve známy, avšak soud je nepokládal za důležité pro své rozhodnutí, neboť měl za to, že určitá skutečnost byla prokázána jinak. Měřítkem důvodnosti ústavní stížnosti tedy není věcná správnost návrhem na obnovu řízení napadených rozhodnutí, ale otázka, zda zde existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelkou předestřené nové skutečnosti takovými neshledaly. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je tedy především významné, zda obecné soudy návrh stěžovatelky řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna a zda uplatněné právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu."

S těmito závěry se I. senát zcela ztotožňuje a v podrobnostech odkazuje na odůvodnění citovaného nálezu.

Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. dubna 2013

Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 623/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies