II. ÚS 2579/12

04. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti J. B., zastoupeného Mgr. Vojtěchem Novotným, advokátem se sídlem Karlovo nám. 24, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 27 Co 82/2012-156 ze dne 12. 4. 2012 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ č. j. 30 Nc 422/2010-114 ze dne 14. 11. 2011 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti § 34, § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít především k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud Praha-východ shora označeným rozsudkem svěřil nezletilého S. V. do výchovy matky, paní D. V., a zavázal stěžovatele jako otce nezletilého přispívat na jeho výživu částkou 6 800 Kč splatnou vždy předem každého 15. dne v měsíci k rukám matky, a to počínaje dnem 1. 11. 2011, jakož i rozhodl o nákladech řízení.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Praze shora označeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil co do výše měsíčního výživného na částku 6 000 Kč, jinak rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil a zavázal stěžovatele uhradit dlužné výživné za období od 1. 9. 2010 do 31. 3. 2012 v částce 19 000 Kč, které rozložil do měsíčních splátek po 1 000 Kč.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Namítá, že obecné soudy, které ponechaly nezletilého ve výchově matky, účelově opomenuly skutečnost, že je to právě matka, která žádné stabilní výchovné prostředí nevytváří. Po opuštění společné domácnosti se prý odstěhovala nejdříve do R. a odtud později do Ú., kde v současné době žije, přičemž v uvedené době dle stěžovatele vystřídala minimálně 6 zaměstnání. Je proto dle jeho slov absurdní, pokud matka takovýto svůj výchovný režim vydává za jeden domov a oba soudy se s touto "průhlednou strategií tak snadno ztotožňují". Stěžovatel dále brojí proti závěrům okresního soudu stran koktavosti nezletilého, jež měla být důsledkem dříve praktikované střídavé výchovy. Obecným soudům vytýká nepravdivost údaje, že nezletilý začne chodit do školy v září 2012, když se tak stane až v září 2013. Ze všech těchto skutečností dle stěžovatele plyne, že závěry soudů obou stupňů jsou postaveny na domněnkách a nepravdivých tvrzeních. Uzavřel, že podmínky pro střídavou výchovu byly splněny a závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Nalézací i odvolací soud vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.

Dále pokládá Ústavní soud za nezbytné poukázat na omezený rozsah přezkumu soudních rozhodnutí vydaných ve věcech upravených zákonem o rodině, kdy dokonce v některých případech považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (tak tomu je např. v otázce rozvodu manželství; srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 465/02, IV. ÚS 778/02, IV. ÚS 317/04, IV. ÚS 274/04 aj.). Důvodem je skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných ustanovení aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží i v tom, že ve věcech upravených zákonem o rodině (s několika výjimkami) není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak podstatným způsobem negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. O tyto formy protiústavnosti se však v posuzované věci nejedná.

K námitkám předestřeným v ústavní stížnosti je třeba poznamenat, že stěžovatel toliko nesouhlasí s posouzením skutkového stavu, jak byl v řízení zjištěn obecnými soudy, čímž staví Ústavní soud do role další instance v rámci systému obecného soudnictví. Avšak pouhá polemika, resp. nesouhlasný postoj se závěry odvolacího soudu nemůže úspěšně zpochybnit stěžovaná rozhodnutí pro jejich tvrzený rozpor s ústavním pořádkem. Jak soud prvé, tak i soud druhé stolice uvedly, z jakých skutkových závěrů vycházely a jak je následně promítly do výsledných rozhodnutí; v ústavněprávní rovině tak obecným soudům není co vytknout. Na tomto místě se sluší poznamenat, že odvolací soud korigoval závěry okresního soudu v otázce střídavé péče jako příčiny údajné koktavosti nezletilého. Krajský soud nejprve prohlásil, že se ztotožňuje s tvrzeními stěžovatele, že oba rodiče mají vytvořeny vhodné podmínky pro jeho výchovu, že oba jsou stejně kvalitními vychovateli a že dítě má právo být vychováváno oběma rodiči (viz str. 4 napadeného rozsudku soudu druhého stupně). Své rozhodnutí o nevhodnosti střídavé výchovy však opřel především o závěry znaleckého posudku. Krajský soud v tomto směru naznačil vlastní hodnocení, proč pro nezletilého představuje výchova matkou stabilní prostředí, své úvahy dostatečně odůvodnil, přičemž stěžovatelem tvrzená nesprávnost těchto úvah (tj. i kdyby se argumenty stěžovatele stran střídavé výchovy ukázaly jako silnější) z napadeného rozsudku nečiní protiústavní rozhodnutí.

Za dané situace tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 4. dubna 2013


Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 2579/12, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies