IV. ÚS 4718/12

04. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Quoc Hai Phan, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, AK se sídlem Charvátova 11, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2012 č. j. 28 Cdo 4322/2011-164, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2011 č. j. 19 Co 329/2011-45 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 4. 2011 č. j. 23 C 118/2010-94, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o náhradu škody.

Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 23 C 118/2010 vyplynulo, že stěžovatel žaloval Českou republiku - Ministerstvo spravedlnosti o zaplacení částky 68 489,45 Kč jako náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti. Škoda byla vyčíslena ve výši kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení z částky zajištěné Policií ČR na bankovním účtu stěžovatele po období od 15. 11. 2005 do 21. 9. 2007. Obvodní soud pro Prahu 1 ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl pro nevyužití řádné procesní obrany stěžovatele, který nepodal proti usnesení policejního orgánu o zajištění peněžních prostředků stížnost. Nad rámec tohoto důvodu nalézací soud vyslovil přesvědčení, že stěžovateli žádná škoda nevznikla, neboť peníze na účtu byly úročeny sjednaným smluvním úrokem. Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil sdíleje i závěr o neexistenci tvrzené škody. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. S podrobnými odkazy na vlastní judikaturu, týkající se konstrukce odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, označil jako správný závěr odvolacího soudu o tom, že stěžovateli škoda nevznikla, a to ani v podobě ušlého zisku, neboť částka deponovaná na bankovním účtu stěžovatele byla nadále úročena smluveným úrokem a přinášela tentýž zisk, jehož by bylo dosaženo za normálního běhu okolností.

V ústavní stížnosti stěžovatel právním závěrům obecných soudů oponoval, napadená rozhodnutí označil za nespravedlivá, neboť zcela abstrahovala od časové hodnoty peněz, a poukázal na to, že v jiné, avšak skutkově obdobné, věci Městský soud v Praze rozhodl opačně. Rozdílné rozhodování soudu ve skutkově shodných věcech stěžovatel označil za porušení principu rovnosti před zákonem a k této problematice poukázal na řadu nálezů Ústavního soudu. V tomto směru podrobil kritice i rozhodnutí Nejvyššího soudu, který za situace, kdy právní otázka, o kterou šlo, byla odvolacím soudem rozhodována rozdílně, měl dovolání připustit v souladu s ustanovením § 237 odst. 3 o. s. ř.

Stěžovatel dále zpochybnil rozsudek Městského soudu v Praze i z hlediska práva na zákonného soudce. Uvedl, že podle rozvrhu práce Městského soudu v Praze jsou věci s cizím prvkem přidělovány pouze třem senátům, přičemž za věc s cizím prvkem jsou považovány věci, ve kterých je účastníkem řízení cizinec. Stěžovatel považuje takové kritérium rozlišování nejen za nezákonné ale i diskriminační, a má za to, že jeho věc měla být přidělena podle obecných pravidel rozvrhu práce, tj. senát určený počítačovým výběrem ze všech senátů odvolacího úseku Městského soudu v Praze vyjma specializovaných senátů s ohledem na druhové určení.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Rozhodováním obecných soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb. se Ústavní soud zabývá opakovaně a zcela respektuje, že je zcela v pravomoci právě obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, a to i když v projednávané věci nemohl by akceptovat rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, pokud by se tato opírala pouze a jenom o závěr, že stěžovateli nemohl být přiznán nárok na náhradu škody proto, že nepodal proti usnesení o zajištění peněžních prostředků stížnost. Již dříve dal totiž ve své rozhodovací praxi najevo, že pravidlo vyčerpání procesních opravných prostředků vyžaduje, aby prostředky nápravy byly nejen dostupné, ale i dostatečně efektivní k dosažení nápravy tvrzených porušení. K omezující podmínce v ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Ústavní soud uvedl, že musí být interpretována způsobem, jenž není v rozporu s ustanovením čl. 4 odst. 4 Listiny, a v řadě svých nálezů vyložil, že z pouhého a samotného nevyužití zákonného procesního práva podat stížnost - byť proti usnesení o zahájení trestního stíhání - nelze ústavně souladně dovodit, že by se tímto stěžovatel vzdal svého základního práva dle čl. 36 odst. 3 Listiny (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 618/08 ze dne 28. 4. 2009, N 101/53 SbNU 279, nález sp. zn. IV. ÚS 3193/10 ze dne 10. 3. 2011, N 42/60 SbNU 491, nález sp. zn. IV. ÚS 3719/10 ze dne 2. 6. 2011, N 107/61 SbNU 599, nález sp. zn. Pl. ÚS 35/09 ze dne 6. 12. 2011 a další).

Posouzením, zda stěžovatelova stížnost proti usnesení o zajištění peněžních prostředků představovala efektivní prostředek k obraně jeho práv a zda trvání na vyčerpání tohoto opravného prostředku představovalo ze strany nalézacího a odvolacího soudu přepjatě formální přístup, nebylo však třeba se zabývat, neboť napadená rozhodnutí se opírala i o závěr, že stěžovateli škoda nevznikla. Tento závěr byl založen na skutkovém zjištění nalézacího soudu (akceptovaného i soudem odvolacím), podle kterého peněžní prostředky stěžovatele byly úročeny úrokem v režimu zcela shodném bez ohledu na jejich zajištění. Otázkou vzniku škody se podrobně zabýval i Nejvyšší soud; ten závěry odvolacího soudu potvrdil a hypotetické úvahy stěžovatele o možném zúročení předmětné částky či o dosažení vyššího výnosu při naložení s penězi jiným způsobem (konkrétně nedoložené) odmítl.

Skutková zjištění nalézacího soudu a z nich vyvěrající závěr, přiměřeně odůvodněný a odvolacím a dovolacím soudem potvrzený, že žalobu bylo třeba zamítnout, neboť stěžovateli škoda nevznikla, Ústavní soud respektoval. Má za to, že obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí vyložily, na základě jakých skutečností dospěly k závěru o absenci základního předpokladu odpovědnosti žalované za škodu, svoje rozhodnutí, zejména ve spojení s usnesením soudu dovolacího, přiměřeným způsobem odůvodnily a vypořádaly se i s námitkami stěžovatele. Ústavní soud již dříve a opakovaně vymezil tak, že do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje jen tehdy, jednalo-li by se o interpretaci zjevně svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a racionálního logického odůvodnění, tedy objektivně neakceptovatelnou, či v důsledku přepjatého formalismu extrémně rozporného s principy spravedlnosti. Takové pochybení však v projednávaném případě ve vztahu k závěrům o (ne)existenci škody neshledal. V těchto souvislostech obstojí i rozhodnutí o odmítnutí dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu jako nepřípustného, Nejvyšším soudem vztažené k otázce podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu.

Stěžovatelův poukaz na rozsudek Městského soudu v Praze, jímž mělo být ve skutkově obdobné věci rozhodnuto opačně, Ústavní soud neshledal z pohledu tvrzeného principu rovnosti v právech případným pro odlišné skutkové okolnosti obou případů.

Ke zpochybnění rozvrhu práce a tím i zákonného soudce rozhodujícího o odvolání stěžovatele u Městského soudu v Praze Ústavní soud poukazuje na ustanovení § 41 a § 42 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, podle kterých je rozvrh práce vnitřní záležitostí soudu. Vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, předsedu soudu při tvorbě rozvrhu práce výrazně nelimituje, pouze při rozdělení věcí na občanskoprávním úseku doporučuje v ustanovení § 2 odst. 2 citované vyhlášky specializaci soudních oddělení. V demonstrativním výčtu specializací je zahrnuto i řízení s cizím prvkem, do kterého obecné soudy běžně zahrnují i řízení, v němž je účastníkem právního vztahu cizí státní příslušník.

Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí dal najevo, že obsah základního práva na zákonného soudce ve smyslu č. 38 odst. 1 Listiny (tj. příslušnost soudu a soudce) je třeba interpretovat v širším kontextu. Kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení a požadavku vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti označil jako garanci proti možné svévoli při přidělování soudní agendy i pravidla obsažená v rozvrhu práce soudů, která předvídatelným a transparentním způsobem stanoví obsazení soudu tak, aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc" (srov. nález sp. zn. III. ÚS 232/95 ze dne 22. 2. 1996, N 15/5 SbNU 101, nález sp. zn. III. ÚS 230/96 ze dne 29. 5. 1997, N 65/8 SbNU 141 a řadu dalších). Ústavní soud neshledal žádné pochybení, jež by nasvědčovalo porušení pravidel přidělení stěžovatelovy věci stanovených v rozvrhu práce odvolacího soudu ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Konkrétní skutečnosti, jež by jakkoliv nasvědčovaly odlišnému zacházení spadajícímu pod zákaz čl. 3 Listiny, stěžovatel netvrdil. Není navíc patrno, že by stěžovatel již v řízení před obecnými soudy proti údajně chybnému obsazení soudu jakkoliv brojil.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 4. dubna 2013


Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 4718/12, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies