II. ÚS 62/13

04. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Prof. MUDr. Ilji Dančeva, DrSc., zastoupeného Mgr. Janem Kutějem, advokátem advokátní kanceláře Lamačova 824/9, Praha 5, proti rozsudku Obvodního soudu soud pro Prahu 4 ze dne 10. 1. 2012 č.j. 23 C 284/2005-364, Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2012 č.j. 17 Co 241/2012-437, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 3. 2012 č.j. 23 C 284/2005-384, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2012 č.j. 17 Co 245/2012-434 a návrhu na náhradu nákladů řízení dle § 83 zákona o Ústavním soudu, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 1, 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 2 odst. 2 a čl. 90 Ústavy ČR a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a požaduje přiznání náhrady nákladů řízení dle § 83 zákona o Ústavním soudu.

Z obsahu ústavní stížnosti a připojeného spisu vyplývá, že obecné soudy nevyhověly žalobě stěžovatele, jíž se domáhal zaplacení částky 23 659 Kč s příslušenstvím oproti vydání sedací soupravy. Nárok na zaplacení měl stěžovateli vzniknout poté, co po bezúspěšném uplatnění vad sedací soupravy odstoupil od smlouvy. Obecné soudy dospěly k závěru, že sedací souprava je bez vad, má jakost a užitné vlastnosti pro věc takového druhu obvyklé, odpovídá účelu, pro který se obvykle používá a má vlastnosti odpovídající kupní smlouvě.

Stěžovatel s uvedenými závěry nesouhlasí, tvrdí, že právní závěry soudu jsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními, soudy se nevypořádaly se stěžovatelem navrženými důkazy, rozhodnutí soudu jsou nepřezkoumatelná a vykazují libovůli. Stěžovatel dále předkládá výtky procesního charakteru (zejména namítá, že se nedozvěděl o jednání konaném dne 10. 1. 2012, nebylo rozhodnuto o námitce podjatosti soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 4 JUDr. Vlčkové, která se dle poznámek ve spisu nevybíravě o stěžovateli vyjádřila, nebylo rozhodnuto o námitce podjatosti soudní znalkyně Ing. Prokopové, nebyl vyřízen návrh stěžovatele ze dne 24. 11. 2009 na delegaci). Stěžovatel dále vyjadřuje přesvědčení, že při rozhodování o nákladech řízení mělo být aplikováno ust. § 150 o.s.ř.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).

Ústavní soud připomíná, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.

Uvedené principy se plně vztahují i na projednávaný případ a Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby se z pozice dalšího odvolacího orgánu věcí znovu zabýval, tedy přezkoumával, zda sedací souprava vykazovala vytýkané vady, a dovozoval stěžovatelem předkládané závěry.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno obsáhlé dokazování včetně znaleckých posudků, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. V odůvodnění rozhodnutí obecné soudy uvedly, na základě jakých důkazů, zejména znaleckých posudků, dospěly ke skutkovým zjištěním; logicky a srozumitelně odůvodnily své závěry, dle nichž reklamovaná sedací souprava má vlastnosti odpovídající kupní smlouvě. Obecné soudy rovněž uvedly, z jakých důvodů nepovažovaly za nutné vyslechnout stěžovatelem navrhované svědky, nejedná se tedy v tomto směru o opomenuté důkazy. Odvolací soud se v odůvodnění rozhodnutí vyjádřil i ke shora nastíněným námitkám týkajícím se údajných procesních pochybení, přičemž, jak Ústavní soud ověřil, závěry odvolacího soudu ohledně neopodstatněnosti těchto námitek korespondují s obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 4. Ústavní soud proto neshledává důvod se k věci znovu duplicitně vyjadřovat.

Přisvědčit nelze ani námitce, resp. výtce stěžovatele, dle níž mu neměla být uložena povinnost k úhradě nákladů řízení, protože měla být splněna kritéria § 150 o.s.ř. Z obsahu napadeného rozhodnutí totiž vyplývá, že stěžovatel byl zavázán k úhradě nákladů v řízení žalovanému pouze v rozsahu 25 %, a to právě s ohledem na jeho majetkové a sociální poměry a z důvodů zvláštního zřetele hodných byla úspěšnému žalovanému náhrada nákladů řízení ve výši 75 % odepřena. Ústavní soud dodává, že rozhodování o nákladech řízení je zásadně doménou obecných soudů, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování. Řádně odůvodněný právní závěr odvolacího soudu ohledně rozsahu, v jakém aplikuje ust. § 150 o.s.ř. na konkrétně vyčíslené náklady řízení, učiněný v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci v rámci jeho volné úvahy, proto není Ústavní soud oprávněn přehodnocovat.

S ohledem na petit ústavní stížnosti, jímž se stěžovatel domáhá také přezkumu usnesení, kterými nebylo vyhověno jeho návrhu, aby bylo rozhodnuto, že doručení zásilky na jednání dne 10. 1. 2012 jeho obecnému zmocněnci je neúčinné, Ústavní soud dodává, že i v těchto rozhodnutích byly dodrženy shora vytyčené principy, proto ani ve vztahu k těmto rozhodnutím nemá z ústavního hlediska závěrům obecných soudů, co vytknout.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Jak bylo ověřeno, obecné soudy v souladu zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí soudy patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Jejich právní závěry tak nelze hodnotit jako závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní. Dle Ústavního soudu nic nesvědčí ani o tom, že by se obecné soudy při rozhodování dopustily libovůle. Na spravedlivost řízení nahlíží Ústavní soud v jeho celku, přičemž není jeho úkolem perfekcionalisticky "předělávat" řízení, které proběhlo před obecnými soudy (pokud eventuální porušení tzv. jednoduchého práva nedosahuje intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele).

Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti, nebyly dány podmínky pro postup dle § 83 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. dubna 2013


Jiří Nykodým
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 62/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies