II. ÚS 3198/12

04. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně zpravodajky Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Milana Fajáka, zastoupeného Mgr. Janem Soukupem, advokátem se sídlem Konviktská 12, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 26 Co 84/2012-351 ze dne 30. 5. 2012 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami č. j. 9 C 49/2008-327 ze dne 11. 10. 2011 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34, § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou po vedlejších účastnících, v původním řízení žalovaných, domáhal zaplacení částky 46 888,60 Kč, kterou v průběhu řízení omezil co do částky 17 591,40 Kč a rozšířil na částku 73 820,60 Kč, z důvodu, že se nepodíleli na nákladech na nemovitost - provoz a údržbu domu z titulu podílového spoluvlastnictví k nemovitosti (stěžovatel byl vlastníkem ideálních 3/5 nemovitosti, žalovaní měli ve společném jmění manželů ideální 2/5 nemovitosti; následně se výlučným vlastníkem nemovitosti stal stěžovatel). Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 26. 3. 2009, č. j. 9 C 49/2008-234, žalobu zamítl, řízení zastavil co do částky 17 591,40 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud na věc aplikoval ustanovení § 454 občanského zákoníku, avšak uzavřel, že žalobce neunesl důkazní břemeno a nepodařilo se mu prokázat, že vynaloženými náklady došlo k údržbě nemovitosti. Krajský soud v Praze k odvolání stěžovatele rozsudkem ze dne 23. 9. 2009, č. j. 26 Co 306/2009-255, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 28 Cdo 2797/2010-283 ze dne 6. 12. 2010 zrušil rozhodnutí krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dle Nejvyššího soudu odvolací soud zjevně pochybil, když se odmítl zabývat otázkou, zda došlo ze strany žalovaných k uznání dluhu. Dále odvolacímu soudu vytkl, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není zcela zřejmé, z jakého důvodu se ztotožnil se zamítnutím žaloby u té které části nároku.

V reakci na kasační rozsudek dovolacího soudu Krajský soud v Praze usnesením č. j. 26 Co 306/2009-293 ze dne 2. 3. 2011 rozsudek okresního soudu v části napadeného výroku I, v němž byla zamítnuta žaloba do částky 69 620,60 Kč s příslušenstvím, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že o dvojím rozšíření žaloby nerozhodl, a není tudíž jasné, co je předmětem řízení. Současně poukázal na to, že je také nutné se vypořádat se vznesenou námitkou promlčení. Posléze rozhodl Okresní soud v Příbrami v záhlaví označeným rozsudkem, kterým žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že žalovaní sice vznesli námitku promlčení, avšak s ohledem na to, že stěžovatel v celém průběhu řízení neprokázal konkrétní náklady, které by byli žalovaní povinni zaplatit a ani dobu jejich vzniku, i když k tomu byl soudem vyzván, soud se s námitkou promlčení nemohl vypořádat. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze nevyhověl a v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil jako věcně správné.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Tvrdí, že soudy se měly především vypořádat s tím, proč neshledávají, že se vedlejší účastníci bezdůvodně neobohatili na úkor stěžovatele. Vedlejší účastníci neplnili své povinnosti z titulu spoluvlastníků nemovitosti a nikterak se prý nepodíleli na zhodnocování nemovitosti. Stěžovatel je také toho názoru, že oba obecné soudy k celé záležitosti přistupovaly velmi striktně a rigidně, když vyloučily nástroje a úkony nutné pro údržbu a zhodnocení nemovitosti z nároku, který po vedlejších účastnících stěžovatel požadoval, a dále dle jeho názoru nerespektovaly příslušná ustanovení občanského zákoníku o podílovém spoluvlastnictví. Krajskému soudu stěžovatel vytýká nesprávné posouzení námitky promlčení, když vedlejší účastníci prý jeho nároky během soudního řízení uznali. Závěrem uvedl, že právě Ústavní soud by měl rozhodnout o tom, kdy a v jakém rozsahu je třeba ustanovení občanského zákoníku vykládat.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je převážně vyjádřením nesouhlasu s právním posouzením věci a polemikou s hodnocením skutkových okolností ze strany obecných soudů. Takové námitky však nemohou s ohledem na výše řečené v ústavněprávní rovině obstát.

Ústavní soud nemůže přisvědčit námitce stěžovatele týkající se údajné absence odůvodnění toho, proč soudy neshledávají, že se vedlejší účastníci bezdůvodně neobohatili na úkor stěžovatele, nelze jí přisvědčit. Zatímco dostatečné odůvodnění absentovalo v rozhodnutích později zrušených zmíněným kasačním rozsudkem Nejvyššího soudu, ačkoliv právě otázka průkaznosti bezdůvodného obohacení hrála stěžejní roli, nové, nyní napadené (zamítavé) rozsudky jsou postaveny ve vztahu k některým uplatněným nárokům na uznání námitky promlčení vedlejších účastníků (kterou soudy v předchozím řízení opomněly řešit). U těch nároků, u nichž k promlčení nedošlo, krajský soud poukázal na to, že v tomto rozsahu buď ze strany vedlejších účastníků došlo k uznání nároku stěžovatele a úhradě ze strany vedlejších účastníků (jako tomu je v případě nákladů na vývoz odpadní jímky), anebo se jedná o bezdůvodný nárok, kdy stěžovatel pořídil věc, kterou nebylo možno pokládat za investici do nemovitosti, a úhradu poměrné části nákladů tak nebylo možno od vedlejších účastníků žádat. V tomto směru nelze akceptovat ani další námitku stěžovatele stran jím tvrzeného "rigidního" přístupu soudů k věcem, které na své náklady pořizoval a proplacení, jejichž části po vedlejších účastnících požadoval. Nelze totiž přehlédnout, že stěžovatel sám nakupoval věci bez dohody s vedlejšími účastníky, přičemž mnohdy se jednalo o movité věci, které mohly být užity k obhospodařování jiných nemovitostí (jako tomu bylo kupř. v případě stěžovatelem pořízeného čerpadla). Obecné soudy tak nepochybily, pokud nároky z takto zakoupených věcí odmítly jako neopodstatněné.

Tvrzení stěžovatele o tom, že z provedených důkazů jasně vyplývalo, že vedlejší účastníci rozhodně nejednají s péčí řádného hospodáře, představuje polemiku s hodnocením skutkového stavu, kterou jednak Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, jednak tato otázka nebyla pro výsledná rozhodnutí obecných soudů určující. Rozhodnutí byla postavena na uznání námitky promlčení, na tom, že vedlejší účastníci část stěžovatelových nároků uznali (i uhradili), jakož i na tom, že zčásti se jednalo o nároky neopodstatněné, a to z důvodů na straně stěžovatele.

Ani výhradu stěžovatele, že krajský soud nesprávně posoudil námitku promlčení, když vedlejší účastníci jeho nároky během soudního řízení uznali, nemůže Ústavní soud jako stížní námitku akceptovat, neboť výhradně souvisí se správností podřazení skutkových okolností pod ustanovení jednoduchého práva. K tomu je třeba doplnit, že vedlejší účastníci výslovně uznali pouze některé položky, nikoli celý nárok uplatněný žalobou. Krajský soud dostatečně vysvětlil, které dílčí nároky pokládá za promlčené a na základě jakých skutečností (viz str. 3 a 4 napadeného rozsudku krajského soudu), a proto jeho rozhodnutí není založeno na ústavně nekonformní svévoli.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud neshledal tvrzené porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, proto ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné

V Brně dne 4. dubna 2013


Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 3198/12, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies