III. ÚS 3649/12

04. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Rychetského a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Stanislava Alexy, zastoupeného JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou se sídlem Svitavská 1, 678 01 Blansko, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2012 č. j. 28 Cdo 995/2011-74 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2010 č. j. 20 Co 432/2010-52, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluvy") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v řízení o náhradě škody vzniklé v souvislosti s jeho trestním stíháním.

Obvodní soud pro Prahu 2 žalobě stěžovatele vyhověl a uložil žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti povinnost zaplatit mu 56.688 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, jejíž právní základ shledal v zákoně č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a kterou (v rovině skutkové) spatřoval v povinnosti stěžovatele tuto peněžní částku zaplatit advokátu, jenž jej obhajoval v trestním řízení, v němž byl posléze obžaloby zproštěn. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 548/99 se obvodní soud neztotožnil s názorem žalované, že škoda vznikne až v okamžiku, kdy trestně stíhaná osoba svému obhájci za vykonanou obhajobu skutečně zaplatí.

Městský soud v Praze tento rozsudek změnil, a žalobu zamítl; za rozhodné pokládal, že stěžovatel dluh vůči své obhájkyni nezaplatil, pročež na jeho straně ke vzniku škody nedošlo.

Ze stejných důvodů Nejvyšší soud odkazuje na vlastní ustálenou judikaturu, zamítl následné stěžovatelovo dovolání. Škoda stěžovateli dosud nevznikla a samotná existence pohledávky věřitele vůči dlužníku (ani soudní rozhodnutí o povinnosti dlužníka zaplatit dluh) není skutečnou škodou ani ušlým ziskem.

Stěžovatel v ústavní stížnosti se závěry obou vyšších soudů nesouhlasí, odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3026/07 (co do legitimního očekávání na náhradu škody při zproštění obžaloby), zpochybňuje jimi dovolávané rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003 sp. zn. 25 Cdo 986/2001 z hlediska ústavnosti, poukazuje na nález sp. zn. IV. ÚS 642/05 (ohledně běhu promlčecí lhůty) a uzavírá, že je neadekvátní hledat paralely mezi "některými obecnými principy" ovládajícími institut náhrady škody dle občanského zákoníku a úpravou dle zákona č. 82/1998 Sb. (nález sp. zn. Pl. ÚS 11/10); podle jeho názoru se oproti tomu nabízí analogie s rozhodováním o nákladech řízení v občanskoprávním řízení, jestliže se zde kompenzace majetkové škody přiznává bez ohledu na to, zda byla stranou procesně úspěšnou skutečně vynaložena. Stěžovatel míní, že nikdo by neměl být zbytečně zatěžován náklady, které si soudní ochrana jeho subjektivních práv vyžádala, což by a fortiori mělo platit pro řízení trestní; v této souvislosti pak oponuje názoru obecných soudů, že právní závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 548/99 jsou v jeho věci neaplikovatelné, a obšírně dovozuje, že jejich nazírání je formalistické a zasahuje do základního "práva na legitimní očekávání", do něhož spadají též zájmy tvořící aktiva (tj. pohledávky). Stěžovatel konečně připomíná, že v trestním řízení musel být zastoupen advokátem obligatorně, a pakliže stát nese náklady nutné obhajoby ustanoveného obhájce, měl by se obdobně chovat i v případě obhajoby založené na plné moci, neboť jinak dochází k porušení principu rovnosti. Podle stěžovatele "stát fakticky nutí obviněné, kteří byli jednak nezákonně stíháni, kteří nemají dostatečné finanční prostředky a kteří si svého právního zástupce svobodně zvolili, aby si předtím, než požádají stát o náhradu škody za nezákonné rozhodnutí, sjednali komerční půjčku a existující dluh uhradili, protože v opačném případě se vystavují nebezpečí civilních žalob ze strany svých právních zástupců."

K ústavní stížnosti se vyjádřily oba napadené soudy, jakož i vedlejší účastník, a stěžovatel k nim podal obsáhlou repliku.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Oproti očekáváním stěžovatele však právní názory, jež byly v dané věci obecnými soudy (resp. Městským soudem v Praze a Nejvyšším soudem) uplatněny, za protiústavní - v uvedeném smyslu - mít nelze.

Nelze dovodit ani výkladový exces či nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné by mohlo být významné při ústavněprávním přezkumu v řízení podané interpretace rozhodného podústavního práva. Obecné soudy své právní názory náležitě odůvodnily a jimi přijaté závěry jsou konzistentní s dlouhodobě ustálenou soudní praxí (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2225/2004, sp. zn. 25 Cdo 227/2004 a sp. zn. 25 Cdo 1338/2005, které se týkaly obdobných "nároků na náhradu škody způsobené trestním stíháním, které bylo zastaveno", resp. žalobce byl za předmětný skutek obžaloby "zproštěn", aniž by doposud svému obhájci zaplatil náklady obhajoby). Jejím těžištěm je závěr, že dokud dlužník svému věřiteli nezaplatí dlužnou částku, "nemůže úspěšně uplatnit nárok na její náhradu z titulu odpovědnosti třetí osoby (státu) za škodu, neboť mu tato zatím nevznikla", jelikož ke zmenšení jeho majetkového stavu nedošlo (srov. též Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci - komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 225). Proti názoru, že samotný závazek stěžovatele vznik škody nepředstavuje (srov. dále usnesení Nejvyššího soudu 7. 2. 2007 sp. zn. 25 Cdo 2744/2006 či rozsudek ze dne 15. 6. 2010 sp. zn. 28 Cdo 1532/2010), nelze z hlediska ústavnosti ničeho namítat, a se zřetelem k navazující konsolidované judikatuře obecných soudů nemohou být v dané věci vydaná rozhodnutí hodnocena ani jako překvapivá (spíše lze zde spatřovat důsledky konceptu výkladu coby "součásti příslušné právní normy" ve smyslu nálezů Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 566/05, N 170/42 SbNU str. 455 či sp. zn. IV. ÚS 611/05, N 34/40 SbNU str. 281 či rozhodnutí ESLP ve věcech Kruslin proti Francii ze dne 24. 4. 1990, Müller a další proti Švýcarsku ze dne 24. 5. 1988 či Markt Intern Verlag GmbH a Klaus Beermann proti SRN ze dne 20. 11. 1989).

Stěžovatelova polemika ohledně porušení principu rovnosti a základního práva legitimního očekávání je vedena toliko obecně a vymyká se rámci vymezenému předmětem ústavní stížnosti. Ústavní soud považuje za nepřípadné přezkoumávat z hlediska principu rovnosti rozdíly mezi samotnými právními instituty (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 10/08 ze dne 12. 5. 2009, N 115/53 SbNU 427; 229/2009 Sb.), zejména mají-li jimi být instituty natolik nesouměřitelné, jako je náhrada škody na straně jedné a náklady řízení na straně druhé. Pakliže se stěžovatel srovnává s toliko (hypotetickými) osobami zastupovanými ustanoveným obhájcem, vhodný komparátor chybí, jelikož se dané subjekty nenachází v postavení stejném či srovnatelném; stěžovatelovo právo legitimního očekávání vůči státu - tj. nárok na nabytí majetkové hodnoty - se aktualizuje až tehdy, vznikne-li škoda, což se v projednávané věci dosud nestalo.

Uplatněná kritika napadených rozhodnutí nenachází přesvědčivou oporu ani v dovolávané judikatuře Ústavního soudu, neboť o srovnatelné žalobní nároky nejde; nález sp. zn. IV. ÚS 548/99 ze dne 20. 11. 2000 (N 173/20 SbNU 229) se týkal věci skutkově i právně odlišné, kdy již k trvalému a neodstranitelnému poškození majetku stěžovatele došlo, a ke "vzniku škody" tudíž nebylo zapotřebí doložit vynaložení peněžních prostředků na její odstranění (na opravu nebo pořízení nové věci).

Návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi pak jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ze shora řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

Návrh, aby Ústavní soud přiznal České advokátní komoře postavení vedlejšího účastníka, má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit; pakliže je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh procesně její osud, a zvláštního výroku zde netřeba.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. dubna 2013


Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. III. ÚS 3649/12, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies