II. ÚS 304/13

04. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Jana Kanioka, zastoupeného Mgr. Jiřím Fialou, advokátem advokátní kanceláře Frýdek-Místek, Novodvorská 667, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 10. 2011 čj 57 Co 312/2011-95, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 8. 3. 2011 č.j. 13 C 280/2009-73, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že je vlastníkem požadovaného pozemku (Dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2012 č.j. 28 Cdo 2835/2012-144 odmítnuto jako nepřípustné.).

Stěžovatel odkazuje na argumentaci předkládanou v řízení u obecných soudů a namítá, že odvolací soud se nevypořádal s jeho námitkami uvedenými v odvolání. Je přesvědčen, že názor soudu, dle nějž, pokud měl možnost domáhat se předmětného pozemku podle restitučních předpisů, nemůže být dán naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k téže nemovitosti, nedopadá v celém rozsahu na jeho případ. Jeho právní předchůdci (rodiče) sice prodali veškerý svůj majetek, ale nedostali za něj zaplacenu odpovídající kupní cenu, neboť znalecký posudek, který měl tuto cenu určit, ocenil pouze nepatrný zlomek skutečné plošné výměry převáděných nemovitostí. V kupní smlouvě je přitom uvedeno, že kupní cena je stanovena právě znaleckým posudkem. Ze skutečnosti, že nebyla stanovena kupní cena, stěžovatel dovozoval neplatnost kupní smlouvy dle § 39 obč. zák. Trvá i na námitce, že nemovitost, k níž se domáhal určení vlastnictví, nebyla předmětem projednání v žádném předchozím řízení, protože o ní nebylo rozhodováno jako o vlastnicky vymezeném celku.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

Ústavní soud rovněž připomíná, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno řádné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Obecné soudy vycházely ze zjištění, že rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 7. 1997 bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu ve Frýdku-Místku ze dne 7. 1. 1997 č j. PzU 1507/92, kterým bylo určeno, že stěžovatel není vlastníkem uvedených nemovitostí (mezi něž náležela i část nyní požadovaného pozemku), neboť nebylo prokázáno, že by kupní smlouva byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Odvolací soud v projednávané věci dospěl k závěru, že stěžovatel (tvrdící, že pozemek přešel na stát v důsledku kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek) na požadovaném určení vlastnického práva nemá naléhavý právní zájem, neboť oprávněná osoba, jejíž nemovitosti převzal stát v rozhodné době podle restitučních předpisů, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle ustanovení obecných předpisů. Pro právní posouzení věci je přitom nerozhodné, zda pozemkový úřad v předchozím řízení rozhodoval o vlastnickém právu k celé pozemkové parcele, která je předmětem sporu, nebo jen o její části.

Ústavní soud konstatuje, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Krajský soud se námitkami stěžovatele (totožnými jako v ústavní stížnosti) zabýval, své rozhodnutí patřičně odůvodnil a uvedl, jaké skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Závěry soudu, dle nichž (za situace, kdy nemovitosti převzal stát v rozhodné době) se osoba oprávněná ve smyslu ustanovení § 4 zák. č. 229/1991 Sb., která mohla žádat o jejich vydání podle § 6 zák. č. 229/1991 Sb., nemůže úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (např. § 126 obč. zák.), a to ani formou určení vlastnického práva podle § 80 písm. c) o.s.ř., zcela korespondují s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu a z hlediska ústavnosti jim nelze nic vytknout. Ostatně, jak Ústavní soud judikuje, platí, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, krajský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. dubna 2013


Jiří Nykodým
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 304/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies