II. ÚS 457/13

04. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Pavla Pokorného, zastoupeného Rudolfem Skoupým, advokátem advokátní kanceláře Svitavy, Soudní 1, proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2012 č.j. 19 Co 331/2012-114 a výroku V. rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 17. 1. 2012 č.j. 117 C 299/2009-99, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného výroku I. usnesení krajského soudu potvrzujícímu výrok V. rozsudku okresního soudu, kterými bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen zaplatit druhému žalovanému náklady řízení.

Z napadených rozhodnutí vyplývá, že předmětem řízení před obecnými soudy byl požadavek stěžovatele na vyplacení vypořádacího podílu, který stěžovateli náležel dle stanov jako účastníku sdružení fyzických osob po jeho vystoupení ze sdružení. Žaloba byla nejdříve zamítnuta z důvodů nedostatku pasivní legitimace (nesměřovala proti všem členům sdružení, ale pouze proti správci - 1. žalovanému a jednomu z členů - 2. žalovanému). Ústavní soud nálezem sp. zn. I. ÚS 801/2011 rozhodnutí zrušil s tím, že nebylo respektováno ujednání účastníků sdružení vylučující dispozitivní právní úpravu, a to za situace, kdy dohodnutá pozice správce majetku připomíná svěřeneckou správu, nikoliv přímé zastoupení účastníků (zejména určením jeho povinnosti vyplatit spoluvlastnický podíl podle stanov sdružení). Namístě proto bylo přiznat prvnímu žalovanému pasivní věcnou legitimaci. Po opětovném projednání věci bylo obecnými soudy rozhodnuto, že první žalovaný je povinen stěžovateli doplatit částku 8 425 Kč s příslušenstvím s tím, že tito účastníci nemají vzájemný nárok na náhradu nákladů řízení, a ve vztahu k druhému žalovanému (vůči němuž se stěžovatel domáhal zaplacení žalované částky společně a nerozdílně s prvním žalovaným) byla žaloba zamítnuta pro nedostatek pasivní legitimace a stěžovateli uloženo zaplatit druhému žalovanému náklady řízení (v částce 6576 Kč bylo řízení v důsledku zpětvzetí návrhu zastaveno). Krajský soud odvolání stěžovatele směřující jen do výroku o povinnosti stěžovatele uhradit náklady řízení druhému žalovanému zamítnul.

Stěžovatel namítá, že uložení povinnosti nahradit náklady řízení druhému žalovanému je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Vedení sporu sice jednoznačně zavinil první žalovaný, který dle stanov sdružení měl jako jeho správce vyplatit stěžovateli vypořádací podíl, ale vedení sporu však zavinil i druhý žalovaný, který z titulu funkce předsedy rady měl v souladu se zněním smlouvy o sdružení dohlížet na činnost správce majetku a hájit práva stěžovatele na výplatu jeho podílu. Ve vztahu mezi stěžovatelem a druhým žalovaným byly tedy dány důvody nepřiznat druhému žalovanému právo na náhradu nákladů řízení.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

Ústavní soud rovněž připomíná, že jak vyplývá z jeho judikatury, problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. O takový případ se však v projednávané věci nejedná.

Obecné soudy svá rozhodnutí, i pokud jde o náklady řízení, patřičně zdůvodnily, přičemž uvedly, z jakých důvodů při rozhodování o nákladech řízení postupovaly dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a přiznaly zcela úspěšnému druhému žalovanému náhradu nákladů řízení. Rovněž dostatečně soudy objasnily, proč neshledaly v dané věci důvody aplikovat ust. § 150 o.s.ř. (mj. stěžovatel po vyhlášení nálezu Ústavního soudu mohl vzít žalobu vůči jediné fyzické osobě -druhému žalovanému- zpět). K námitce stěžovatele uplatněné v odvolání, dle níž byl i druhý žalovaný v řízení pasivně legitimován a měla mu být uložena povinnost zaplatit stěžovateli dlužnou částku společně a nerozdílně s prvním žalovaným, odvolací soud uvedl, že vzhledem k právní moci rozsudku ve věci samé, se v řízení o odvolání stěžovatele uplatněnému pouze proti nákladovému výroku, nelze zabývat námitkami stěžovatele ohledně pasivně legitimace druhého žalovaného.

Ústavní soud uzavírá, že uvedeným závěrům obecných soudů, korespondujícím i s předchozím rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 801/11, nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Stěžovateli se nepodařilo prokázat namítané porušení základních práv. V předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Závěr odvolacího soudu, dle nějž v projednávané věci nebyly dány důvody pro aplikaci ust. § 150 o.s.ř., je závěr přijatý v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci a Ústavní soud jej není oprávněn přehodnocovat.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. dubna 2013


Jiří Nykodým
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 457/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies