II. ÚS 2304/12

04. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Valentýna Plzáka, zastoupeného JUDr. Janem Růzhou, advokátem se sídlem Týnská 1053/21, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2012, č. j. 28 Cdo 634/2012-183, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podána řádně a včas, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť v něm spatřuje porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že naříkaným usnesením Nejvyšší soud rozhodl o dovolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2010, č. j. 53 Co 291/2009-106, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 20. ledna 2009, č. j. 22 C 317/2007-71, kterým oba zmíněné soudy zamítly stěžovatelovu žalobu, jíž se domáhal náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon 82/1998 Sb."). K této škodě mělo dojít nezákonným provedením exekuce vyklizením bytu stěžovatelovy matky, v jehož důsledku došlo ke zhoršení zdravotního stavu stěžovatele, což má za následek jeho ztížené pracovní uplatnění. Nejvyšší soud nepřisvědčil stěžovatelově námitce, že obecné soudy chybně vyložily možnost exekutora nezabývat se z úřední povinnosti zdravotním stavem osob nacházejících se ve vyklízené nemovitosti. Odložit exekuci pro poměry povinného lze podle judikatury Nejvyššího soudu pouze na návrh povinného, k jehož podání v projednávaném případě nedošlo. Podle Nejvyššího soudu rovněž nedošlo k oslabení procesního postavení stěžovatele v důsledku údajně krátké lhůty pro přípravu na hlavní jednání před obvodním soudem, jelikož stěžovatel o jednání věděl s více než měsíčním předstihem, a bylo tedy jeho věcí uspořádat své osobní záležitosti podle toho. Pro kasaci rozhodnutí obou nižších soudů nemohla pak svědčit ani námitka nedostatku poučení o nutnosti označit důkazy ve smyslu ustanovení § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), neboť zamítnutí žaloby ze strany obou soudů spočívá též na posouzení jiných otázek, než které mohl stěžovatel doplněním dokazování ovlivnit, a tudíž není důvod dovoláním napadené rozsudky zrušit.

Proti uvedenému usnesení Nejvyššího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, v jejímž odůvodnění vytýká napadenému rozhodnutí a předcházejícímu řízení procesní vady protiústavního charakteru. Zejména Nejvyšší soud vyšel ze zcela chybného závěru, že se matka stěžovatele, ve sporném exekučním řízení v postavení povinné, nedomáhala odkladu exekuce vyklizením bytu. Ze spisu i samotného rozhodnutí Nejvyššího soudu naopak vyplývá, že se matka stěžovatele relevantním způsobem odkladu exekuce domáhala. Navíc je podle stěžovatele chybný samotný opěrný důvod odmítavého usnesení Nejvyššího soudu o nemožnosti odkladu exekuce bez návrhu povinného. Z ústavněprávního hlediska je nepřijatelné, aby stát deklaroval ochranu tak důležitých hodnot jako je život či zdraví a zároveň orgány veřejné moci neměly úřední povinnost zkoumat jejich ohrožení v rámci exekučního řízení. Nejvyšší soud se dále vůbec nevypořádal s námitkou, že v řízení před soudy nižších stupňů nebyly provedeny některé stěžovatelem navrhované důkazy a podrobněji se nezabýval ani důsledky nepoučení ve smyslu ustanovení § 118a odst. 3 občanského soudního řádu. Některé námitky pak Nejvyšší soud chybně vyhodnotil jako napadání toliko procesního postupu soudů nižšího stupně, přestože implicitně představovaly i nesouhlas se samotným výsledkem takového procesu. V otázce dostatečné lhůty pro přípravu na jednání před obvodním soudem stěžovatel poukazuje na fakt, že obvodní soud byl připraven i přes stěžovatelovy námitky odejmout mu právo účastnit se jednání v jeho věci, neboť toto bylo naplánováno na stejné datum jako jiné soudní jednání, kde stěžovatel vystupoval jako přísedící, tedy vykonával veřejnou funkci. Odvolací soud navíc jeho omluvu z účasti neuznal jako řádnou, neboť nebyla opatřena ověřeným elektronickým podpisem. Zapomněl však přihlédnout, že tato omluva byla řádně doplněna stejnopisy s vlastnoručním stěžovatelovým podpisem. Stěžovatel tak, s odkazem na závěry ustálené judikatury Ústavního soudu, považuje rozhodnutí Nejvyššího soudu za rozporné s principem předvídatelnosti, rozumnosti a zásadami spravedlivého procesu. Celé řízení navíc vzbuzuje pochybnosti o nestrannosti soudů. Nad rámec uvedené argumentace stěžovatel poukazuje na nutnost posoudit ústavnost rozhodnutí, kterým byl v roce 2003 zamítnut návrh na odklad exekuce, a proti němuž matka stěžovatele brojila ústavní stížností, jež však byla odmítnuta pro nesplnění podmínky povinného zastoupení advokátem. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2012, č. j. 28 Cdo 634/2012-183, zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace a aplikace norem jednoduchého práva, které se jeví v daných souvislostech svévolnými [srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Soudy při svém rozhodování vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení a své úvahy v tomto směru řádně osvětlily. Nejedná se tudíž o rozhodnutí, které by vybočovalo z rámce daného ústavními předpisy.

V otázce snahy stěžovatelovy matky o odklad exekuce, bere Ústavní soud za prokázané, že matka stěžovatele se skutečně odkladu exekuce, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku obvodního soudu, domáhala a o tento její návrh byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. prosince 2002, sp. zn. 12 Nc 5528/2002, a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2003, č. j. 14 Co 288/2003-78, zamítnut. Bez ohledu na obsah tohoto návrhu je zřejmé, že o něm bylo podle zákona rozhodnuto a nebylo-li toto rozhodnutí zákonem stanoveným postupem zrušeno, postrádá námitka stěžovatele základní argument pro případnou odpovědnost státu za nezákonnost takového rozhodnutí, které musí být ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. zrušeno. Závěr Nejvyššího soudu, obsažený na straně 3 napadeného usnesení, je tak v podstatě věci, tedy odpovědnosti státu za vykonanou exekuci, správný. Ústavní soud nemůže z pochopitelných důvodů právní jistoty a podmínek přezkumu ústavnosti daných zákonem o Ústavním soudu vyhovět stěžovatelově žádosti o přezkum výše zmíněných usnesení, kterými byl odklad exekuce před téměř deseti lety zamítnut.

Ústavní soud neshledává důvodnými ani ostatní stěžovatelovy námitky. Nezávislý výklad podústavního práva je zásadně doménou obecných soudů, a pokud by Ústavní soud v tomto směru do jejich ústavních pravomocí zasahoval, dopouštěl by se sám svévole, která je mu jako orgánu veřejné moci ve světle čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky zapovězena. Ústavní soud musí konstatovat, že výklad provedený obecnými soudy ve všech stěžovatelem namítaných skutečnostech nepředstavuje vybočení z mantinelů daných ústavním pořádkem. V tomto směru se Nejvyšší soud v napadeném usnesení řádně vypořádal s námitkou nedostatku poučení ve smyslu ustanovení § 118a odst. 3 občanského soudního řádu, s ní související námitkou neprovedení některých důkazů i námitkou dostatečné lhůty pro přípravu na jednání konané před obvodním soudem. Porušení ústavních principů Ústavní soud neshledal ani v rozsahu přezkumu v rámci dovolacího řízení.

Jako irelevantní musí Ústavní soud hodnotit námitku chybného názoru odvolacího soudu ve věci omluvy z jednání bez ověřeného elektronického podpisu. Jelikož byl stěžovatel podle svých slov nakonec schopen se jednání zúčastnit, nemohl jakýkoliv názor odvolacího soudu ve věci řádné omluvy zasáhnut jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, neboť mohl z podstaty věci představovat pouze obiter dictum rozhodnutí Městského soudu v Praze. Má-li přesto stěžovatel pocit, že mu postupem soudu bylo odňato právo jednat před soudem, dává mu právní řád k dispozici možnost využít institutu žaloby pro zmatečnost ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 občanského soudního řádu. Totéž platí pro stěžovatelovu námitku ohledně pochybností stran nepodjatosti a nestrannosti obecných soudů. V této části je tedy třeba ústavní stížnost považovat za nepřípustnou.

Za ústavně konformní je pak nutno považovat i závěr Nejvyššího soudu o nutnosti návrhu povinného k odkladu exekuce pro jeho poměry. I s přihlédnutím k ohroženým hodnotám, které zmiňuje v ústavní stížnosti stěžovatel, musí Ústavní soud konstatovat, že není v rozporu s podstatou základních práv a svobod, vyžaduje-li stát k jejich ochraně určitou součinnost fyzických a právnických osob, např. v podobě podávání návrhů soudům, které jsou podle čl. 4 Ústavy České republiky povolány základní práva a svobody chránit.

Za dané situace tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. dubna 2013


Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 2304/12, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies