I. ÚS 3835/11

08. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ladislava Hávy, zastoupeného JUDr. Alešem Uhlířem, advokátem se sídlem K Hájku 122, Frýdek-Místek, proti jinému zásahu orgánů veřejné moci níže specifikovanému, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Stěžovatel ústavní stížností brojí proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, jejž specifikuje následovně.

Od počátku roku 2010 se stěžovatel bezúspěšně snaží o vystoupení v Českém rozhlase, jehož prostřednictvím chce v některém pořadu, v němž by vystoupil, seznámit veřejnost s výsledky své dlouholeté práce, týkající se Platónovy Atlantidy.

Stěžovatel uvádí, že Český rozhlas je orgán zřízený zákonem č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlasu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Českém rozhlasu"). Jeho úkolem je poskytovat veřejnou službu, a to mimo jiné poskytováním všestranných informaci pro svobodné vytváření názorů. Podle názoru stěžovatele jde o orgán sui generis, na který dopadá ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jakož i § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a proti jeho postupu v daném případě, který je zásahem orgánu do ústavních práv a svobod, lze podat ústavní stížnost.

Stěžovatel dodal, že Český rozhlas, zejména Český rozhlas 6 a také Český rozhlas 3 (Vltava) pravidelně vysílá množství pořadů věnovaných náboženství, v nichž se mluví o Bohu, potopě atd. Přitom je po stěžovateli Českým rozhlasem požadováno (viz dopis ředitele Českého rozhlasu č. j. GŘ-D 3091/2010-022 z 23. 2. 2011), aby svá tvrzení nejdříve vědecky ověřil. Leč, Český rozhlas své pořady o Bohu vysílá, aniž by byla boží existence vědecky dokázána. Z toho důvodu je požadavek na vědecké prokázání hypotéz v přednášce stěžovatele důkazem jeho diskriminace a zásahem do svobody projevu a práva na informace.

Svým postupem - tedy odmítáním žádosti stěžovatele, který chce prostřednictvím Českého rozhlasu informovat veřejnost - se proto Český rozhlas dopouští zásahu do zaručených práv a svobod, tedy konkrétně zásahu do svobody projevu a práva na informace [čl. 16 a čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")]. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud vydal nález, jímž Českému rozhlasu zakáže pokračovat v porušování svobody projevu a práva na informace, spočívajícím v odmítání požadavku stěžovatele na vystoupení v rozhlasovém pořadu na téma Platónova Atlantida.

K tomu stěžovatel v ústavní stížnosti ještě dodává, že v daném případě neexistuje rozhodnutí o posledním procesním prostředku, neboť stěžovatel se domáhá ochrany svého práva jinak než procesním prostředkem.

II.
Ústavní soud předtím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

Vyjde-li Ústavní soud z predikce samotného stěžovatele v ústavní stížnosti uvedené a bude-li Český rozhlas považovat za orgán veřejné moci ve smyslu § 72 zákona o Ústavním soudu, pak je ale nutno dovozovat, že stěžovatel brojí proti jinému zásahu orgánu veřejné moci. Ovšem, jak podle doktríny [srov. k tomu např. Šimíček, V. Ústavní stížnost. 3. vyd. Praha: Linde, 2005, s. 101 a násl.], tak podle judikatury Ústavního soudu [srov. k tomu například nález Ústavního soudu 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 234)] připadá - zjednodušeně řečeno - ústavní stížnost brojící proti jinému zásahu orgánu veřejné moci v úvahu pouze tam, jestliže nelze protiústavnost napravit jiným způsobem, například návrhem na kasaci rozhodnutí orgánu veřejné moci. Přitom je třeba respektovat, že rozhodnutím ve smyslu § 72 zákona o Ústavním soudu je akt orgánu veřejné moci (bez ohledu na to, jak je označen a jakou má obsahovou strukturu) způsobilý zasáhnout do právní sféry stěžovatele [srovnej k tomu Šimíček, V. Ústavní stížnost. 3. vyd. Praha: Linde, 2005, s. 97 a násl.].

Sám stěžovatel v ústavní stížnosti cituje (popřípadě v příloze přikládá) jak dopis generálního ředitele Českého rozhlasu, tak dopis rady Českého rozhlasu, v nichž se konstatuje, že stěžovateli nebude umožněno odvysílat rozhlasový pořad s jím deklarovanou tématikou.

Podle § 65 a následujících zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, je možné podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu v případě, že se žalobce cítí být zkrácen na svých právech. I tato žaloba ale představuje - mimo jiné - onen výše zmíněný procesní prostředek k ochraně práva ve smyslu zákona o Ústavním soudu. Jeho využití však stěžovatel Ústavnímu soudu nedoložil a konečně jeho využití v ústavní stížnosti netvrdí.

Ústavní stížnost je tedy - při respektování stěžovatelem naznačovaného uvažovacího algoritmu - z výše uvedených důvodů nepřípustná. Ústavní soud k tomu dodává, že neshledal důvody postupu podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť zde uvedené předpoklady výjimky z podmínek uvedených v prvém odstavci uvedeného ustanovení naplněny nejsou. Ostatně, sám stěžovatel žádné takové okolnosti netvrdí.

Ústavní stížnost tedy byla jako nepřípustný návrh podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.

Nad rámec proto Ústavní soud konstatuje, že nebylo-li by přijato stěžovatelovo východisko, že Český rozhlas je orgánem veřejné moci - což však nechce Ústavní soud v kontextu této věci jakkoli autoritativně předjímat - nebyl by Ústavní soud k projednání stěžovatelovy ústavní stížnosti příslušný [srovnej § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. dubna 2013

Vojen Güttler, v. r.
soudce zpravodaj


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3835/11, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies