IV. ÚS 4295/12

09. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti V. K., právně zastoupeného Mgr. Janem Poláčkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 10, Hradešínská 2362/29, směřující proti usnesením Okresního soudu Praha - západ ze dne 30. května 2012, č.j. 2 T 105/2010-352, a Krajského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2012, č.j. 10 To 399/2012-367, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Výše uvedeným usnesením Okresního soudu Praha - západ byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy, neboť nebyly shledány zákonné důvody. Napadeným usnesením Krajský soud v Praze stížnost stěžovatele zamítl.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že stěžejním důkazem v řízení, v jehož rámci byl shledán vinným z trestného činu podvodu a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců podmíněně odloženém na zkušební dobu 30 měsíců, byl znalecký posudek. Nestrannost znalce stěžovatel opakovaně namítal, avšak jeho námitky neuznal ani Ústavní soud (ústavní stížnost vedena pod sp. zn. I. ÚS 1675/11, odmítnuta dne 30. srpna 2011). Proto nechal stěžovatel vypracovat nový znalecký posudek, který, dle jeho přesvědčení, vyvracel závěry posudku předchozího. Soud v řízení o obnově vyslechl autora nového posudku, avšak návrhu na obnovu řízení nevyhověl a ani krajský soud nevyhověl následné stížnosti. Soudy zaujaly, podle přesvědčení stěžovatele, nepřijatelně nekritický přístup k závěrům prvního znalce. Ten nejprve vyhotovil znalecký posudek pro poškozenou (pojišťovna) a následně byl orgány činnými v trestním řízení přijat jako znalec v trestním řízení. Naopak druhému znalci soudy vytkly, že se snažil vyhovět zadání obhajoby. Soudy v řízení o obnově měly pochybit i tím, že nenechaly vypracovat znalecký posudek znaleckému ústavu, a to za situace, kdy existovaly dva protichůdné znalecké posudky.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu Praha - západ sp. zn. 2 T 105/2010, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Z procesních předpisů jednoznačně vyplývá, že užití mimořádného opravného prostředku - obnovy řízení - je rozděleno do dvou kroků. Řízení o návrhu na povolení obnovy a následně samo obnovené řízení, které však nenastane, není-li v prvním řízení obnova povolena. Teprve ve druhém řízení je pak možnost vyvracet důkazy na jejichž základě bylo vyneseno předchozí rozhodnutí ve věci samé.

První fáze řízení probíhala před okresním soudem na základě návrhu stěžovatele, který předložil nový znalecký posudek. Okresní soud Praha - západ jej však nepovažoval za zákonem požadované novum, neboť se nejednalo o skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, ale o nové znalecké posouzení již známých okolností, jehož vypracování zadal stěžovatel v důsledku neúspěchu v řízení ve věci samé. Okresní soud dospěl k závěru, s nímž stěžovatel nebyl spokojen, a proto takové rozhodnutí napadl stížností. Krajský soud v Praze důvodnost stížnosti neshledal, zamítl ji a své rozhodnutí řádně odůvodnil.

Z protokolu z hlavního líčení před nalézacím soudem v řízení ve věci samé, ze dne 7. prosince 2010 (č.l. 248), je patrné, že po provedení výslechu (prvního) znalce nebyly účastníky řízení předloženy žádné návrhy na doplnění dokazování. Ačkoliv nic stěžovateli nebránilo navrhnout vypracování nového znaleckého posudku, případně takový soudu předložit, učinil tak stěžovatel téměř rok po rozhodnutí odvolacího soudu, a to v návrhu na obnovu řízení. Na takový důkaz je třeba hledět přísněji právě s ohledem na existenci pravomocného rozhodnutí, neboť provedení navrženého důkazu by muselo být způsobilé změnit předchozí rozhodnutí. Pokud závěry nového znaleckého posudku tuto způsobilost nepředstavovaly, nepovažuje Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů za zásah do zaručených práv stěžovatele. Na tom nic nezmění ani subjektivní přesvědčení stěžovatele o opaku, přičemž takové přesvědčení ani neopodstatňuje ústavní stížnost.

Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Jen pro úplnost Ústavní soud poukazuje na nesprávnost uvedenou v rozhodnutí Okresního soudu Praha - západ, který deklaroval předchozí rozhodnutí Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 1675/11) za mimořádný opravný prostředek. Řízení před Ústavním soudem je samostatným procesním řízením před zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), který není součástí obecné soustavy soudů a řízení před ním podléhá pouze principům ústavnosti.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. dubna 2013


Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 4295/12, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies