IV. ÚS 557/13

09. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Růženy Pavlátové, zastoupené JUDr. Rostislavem Dolečkem, advokátem, AK se sídlem Seifertova 9, 130 00 Praha 3, proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 22. 3. 2012 č. j. 19 C 216/2011-44 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2012 č. j. 27 Co 363/2012-63 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Z důvodů v ústavní stížnosti vyložených napadla stěžovatelka shora označená rozhodnutí obecných soudů, v nichž spatřovala porušení svého práva na spravedlivý proces, jež jí je garantováno ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); namítala rovněž porušení práva vlastnit majetek ve smyslu ustanovení čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Zásah do jí ústavně garantovaných práv spatřovala stěžovatelka v tom, že obecné soudy nesprávně a nelogicky vyložily ustanovení smlouvy uzavřené mezi ní a vedlejší účastnicí (konkrétně prohlášení o neexistenci závazků, jež bylo do smlouvy včleněno). Interpretace, podle níž se toto prohlášení nevztahovalo na splátky úvěru spláceného vedlejší účastnicí, je podle stěžovatelky natolik nesmyslná, že ji lze označit za svévolnou a tudíž ve smyslu judikatury Ústavního soudu i protiústavní.

Bližší obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje jakousi další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, č. 98), že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

Předně je Ústavní soud nucen konstatovat, že odůvodnění ústavní stížnosti jeho shora nastíněné postavení nereflektuje; návrh sice obsahuje určitou ústavněprávní argumentaci, ve své podstatě však toliko polemizuje s výkladem smlouvy obecnými soudy. V tomto ohledu však Ústavní soud nemůže soudům obecným nic vytknout. Jimi provedená intepretace klíčových ustanovení smlouvy je racionální, srozumitelně odůvodněná a vzdor stěžovatelčiným námitkám nevykazuje znaky svévole. Hmotněprávní důsledky této intepretace - ač jsou pro stěžovatelku nepříznivé - má pak Ústavní soud za ústavně souladná.

Za těchto okolností může Ústavní soud v podrobnostech odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, v nichž je přesvědčivě vyložen ústavně konformní závěr, že předmětnou smlouvou byla na stěžovatelku převedena členská práva a povinnosti k bytovému družstvu, přičemž splácení úvěru (v měsíčních splátkách 788,- Kč) bylo jednou z těchto povinností (srov. str. 3. napadeného rozsudku odvolacího soudu). Ústavní soud rovněž nemá ústavněprávních námitek proti právnímu názoru obecných soudů, podle něhož plnění povinností člena družstva nelze vykládat jako dluh ve smyslu prohlášení ve smlouvě obsaženého (str. 4. napadeného rozsudku odvolacího soudu).

S ohledem na uvedené Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci nedošlo k dotčení stěžovatelkou citovaných ustanovení ústavního pořádku, pročež mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 9. dubna 2013


Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 557/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies