IV. ÚS 4591/12

09. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti JUDr. Jiřího Kratochvíla, zastoupeného JUDr. Stanislavou Křivánkovou, advokátkou, AK se sídlem v Praze 10, Gutova 40, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2012 č. j. 55 Co 347/2012-62, 55 Co 348/2012 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 4. 2012 č. j. 68 EXE 1755/2012-21 ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 25. 5. 2012 č. j. 68 EXE 1755/2012-23 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem doručeným elektronicky dne 4. 12. 2012 se JUDr. Jiří Kratochvíl (dále jen "povinný" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o nařízení exekuce na majetek povinného porušila základní práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a tato rozhodnutí zrušil.

II.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "exekuční soud") sp. zn. 68 EXE 1755/2012 vyplývají následující skutečnosti.

Dne 20. 4. 2012 exekuční soud usnesením nařídil podle vykonatelných notářských zápisů ze dne 24. 4. 2007 a 5. 8. 2010, k uspokojení pohledávek oprávněného ve výši 3 000 000 Kč s přísl. a 7 138 447 Kč s přísl. a pro náklady exekuce a náklady oprávněného, exekuci na majetek povinného (výrok I.) a provedením exekuce pověřil specifikovaný exekutorský úřad (výrok II.); zjevné nesprávnosti v označení povahy příslušenství a doby jeho trvání ve výroku I. byly opraveny opravným usnesením téhož soudu ze dne 25. 5. 2012.

Dne 27. 8. 2012 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání povinného usnesení exekučního soudu ze dne 20. 4. 2012 ve znění opravného usnesení ze dne 25. 5. 2012 potvrdil.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že k výše v čl. I. uvedenému porušení základních práv došlo v důsledku interpretační libovůle obecných soudů, jejichž rozhodnutím chybí smysluplné odůvodnění a která se jeví jako svévolná.

Stěžovatel poukázal na znění jednotlivých základních práv, jejichž porušení namítal, a polemizoval se závěry obecných soudů, zejména ohledně vykonatelnosti předmětných notářských zápisů.

IV.

Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.

Stěžovatelem podaná ústavní stížnost je specifická tím, že je podávána ve stadiu výkonu rozhodnutí, kde - přísně vzato - nejde o rozhodnutí o právu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ale o jeho výkon. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že podle jeho ustálené judikatury principy spravedlivého procesu vyplývající z hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy, je nutno přiměřeně vztáhnout i na exekuční řízení [srov. např. nález ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. II. ÚS 417/06 (N 61/45 SbNU 43), dle něhož oprávněný a povinný mají i v tomto řízení přiměřeně obdobná práva jako účastníci]. Evropský soud pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") standardně ve své judikatuře opakuje, že právo na přístup k soudu dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy by bylo iluzorní, pokud by konečné rozhodnutí zůstalo neúčinné k újmě oprávněné strany; na výkon rozhodnutí tedy musí být pohlíženo jako na nedílnou součást "procesu" pro účely článku 6 Úmluvy (srov. mj. rozsudek Evropského soudu ze dne 19. 3. 1997 ve věci Hornsby proti Řecku, stížnost č. 18357/91, odst. 40., dostupný na http://hudoc.echr.coe.int).

Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení rozhodnutí vydaných obecnými soudy v exekučním řízení s tvrzením, že jejich vydáním odvolací soud porušil základní právo na spravedlivý proces. Tvrzená neústavnost napadených rozhodnutí spočívá v nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením vykonatelnosti notářských zápisů ze dne 24. 4. 2007 a 5. 8. 2010; argumentace v ústavní stížnosti obsažená je pouze opakováním argumentace stěžovatelem již uplatněné v odvolání, tj. že exekuce byla nařízena podle formálně i materiálně nevykonatelných exekučních titulů, se kterou se odvolací soud ve svém usnesení ze dne 27. 8. 2012 dostatečně a ústavně relevantním způsobem vypořádal.

V této souvislosti lze též připomenout, že právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, garantující mj. spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým. Ústavní soud tedy není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149); nález ze dne 29. 8. 2006 sp. zn. I. ÚS 398/04 (N 154/42 SbNU 257)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)], v projednávaném případě ohledně právních účinků výše zmíněných notářských zápisů.

Závěry, k nimž ve stěžovatelově exekuční věci dospěly oba ve věci rozhodující soudy, z pohledu ústavněprávního nevykazují vad, pročež Ústavní soud na obsah rozhodnutí těmito soudy učiněných může odkázat. Nesouhlas s nimi vyjádřený v ústavní stížnosti nemůže ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu vést. Obsahem práva na spravedlivý proces není totiž samozřejmě právo na přijetí takového rozhodnutí, s nímž by byl stěžovatel spokojen.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 9. dubna 2013


Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 4591/12, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies