I. ÚS 670/13

09. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 9. dubna 2013 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera ve věci navrhovatele D. D., t. č. ve Věznici Příbram, zastoupeného JUDr. Miroslavem Kříženeckým, advokátem se sídlem Na Sadech 21, 370 01 České Budějovice, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2012 č. j. 14 To 674/2012-26, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. října 2012 č. j. 0 PP 33/2012-17 bylo rozhodnuto, že se stěžovatel podle § 88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku podmíněně propouští z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. srpna 2011 sp. zn. 2 T 47/2011 v trvání 5 roků, přičemž mu byla podle § 89 odst. 1 tr. zákoníku stanovena zkušební doba v trvání pěti let, a to při současném vyslovení dohledu probačního úředníka. Citované rozhodnutí soudu prvního stupně Krajský soud v Praze ke stížnosti státního zástupce v záhlaví označeným usnesením podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. řádu zrušil a znovu rozhodl tak, že se podle § 88 odst. 1 tr. zákoníku žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. srpna 2011 sp. zn. 2 T 47/2011, zamítá.

Rozhodnutí Krajského soudu v Praze stěžovatel napadl formálně bezvadnou ústavní stížností a tvrdil, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Obecnému soudu, který rozhodoval jako soud stížnostní, v této souvislosti z pohledu procesního jednak vytkl, že rozhodl v neveřejném zasedání bez jeho osobní účasti, a tudíž možnosti skutkově a právně argumentovat, a dále, pod aspektem věcného úsudku, že co do závěru o tom, že zde není na straně stěžovatele prognóza budoucího vedení řádného života, že přihlížel k okolnostem vztahujícím se k povaze a závažnosti trestného činu a takto minulému jeho chování, což je v rozporu se zásadou dvojího přičítání téhož (ne bis in idem) a judikaturou Ústavního soudu (nálezem sp. zn. III. 1735/10, dostupným na http://nalus.usoud.cz).

Proto se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze nálezem zrušil.

Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Za účelem posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 0 PP 233/2012 a vyjádření předsedy senátu 14 To Krajského soudu v Praze, z jehož rozhodovací činnosti ústavní stížností napadené rozhodnutí vzešlo. V něm účastník řízení odkázal na obsah předmětného usnesení a vyslovil přesvědčení, že k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo, když poukázal na to, že při stejné důkazní situaci (jaká byla hodnocena soudem prvního stupně) vyjádřil opačné stanovisko ve vztahu k předpokladu budoucího vedení řádného života stěžovatele. Jelikož toto vyjádření neobsahovalo žádné nové skutečnosti, ani argumentační tvrzení, s nimiž by stěžovatel předtím nebyl již konfrontován, nebylo mu zasíláno k replice.

V ústavní stížnosti napadeném rozhodnutí Krajský soud v Praze vyjádřil stanovisko, dle něhož smysl institutu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody není v tom, aby za dobré chování, případně za dobrou práci ve výkonu trestu byl odsouzený automaticky propuštěn po odpykání stanovené doby bez zřetele k účelu trestu a na to, jaká je prognóza jeho dalšího chování. Zdůraznil rovněž mimořádnost předmětného zákonného institutu, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit při splnění zákonem stanovených podmínek.

Stížnostní soud v návaznosti na to posléze náležitě a v těchto mezích v nezbytném rozsahu odůvodnil, proč oproti soudu prvního stupně dospěl stran stěžovatele k závěru o nenaplnění pozitivní prognózy vedení řádného života v budoucnu ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zákoníku. Na základě dostatečných skutkových podkladů (blíže co do obsahu přesně rozvedených v odůvodnění napadeného rozhodnutí) vysvětlil svá úsudková východiska, dle nichž z hlediska budoucího života stěžovatele (pod aspektem posouzení kontextuálního a ve vazbě na charakter páchané trestné činnosti) nejsou dány nové okolnosti ve srovnání s předchozím stavem před odsouzením, resp. poukázal na to, že stěžovatel tehdy žil v naprosto stejných podmínkách, do nichž by se měl z výkonu trestu vrátit, a to včetně zaměstnání u stejné firmy jako dříve.

Konečný úsudek stížnostního soudu při zohlednění argumentů pro i proti, ustálil se na obavě, že s ohledem na tyto blíže v konkrétnostech rozvedené důvody nebyl převýchovný proces stěžovatele završen natolik, aby bylo možné očekávat, že do budoucna povede řádný život a vyvaruje se další trestné činnosti.

Takto koncipované odůvodnění napadených rozhodnutí je v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu. Rozhodující kritéria podmíněného propuštění jsou zákonem dána jednak v podmínce polepšení odsouzeného, potvrzeného jeho současným chováním a plněním jemu uložených povinností, jednak existencí takových skutečností, z nichž bylo by lze důvodně usoudit, že odsouzený po předčasném propuštění na svobodu povede řádný život (nález sp. zn. III. ÚS 611/2000, dostupný na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud, který není další odvolací instancí v systému obecného soudnictví, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], v tom rámci především orgánem ochrany proti svévoli ze strany obecných soudů, se nemůže zabývat samotným meritorním přehodnocováním důvodů, jež vedly ve věci stěžovatele soud k jeho rozhodnutí, neboť přezkum soudcovského uvážení daného rámcem abstraktně formulovaného, resp. relativně neurčitého pojmu "prokázal polepšení" uvedeného v § 88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, se z přezkumné činnosti Ústavního soudu - vyjma rozhodovací svévole - zjevně vymyká.

Rozhodnutí o zamítnutí žádosti stěžovatele o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody ovšem znaky svévole nevykazuje (srov. i ratio decidendi nálezu sp. zn. II. ÚS 715/04, dostupném na http://nalus.usoud.cz). Je v přiměřeném rozsahu řádně, tj. takto, vzhledem k učiněným závěrům v mezích argumentačního pole vymezeného okolnostmi trestní věci stěžovatele, dostatečně odůvodněno (§ 134 odst. 2 trestního řádu) a z kautel ústavnosti tudíž nevybočuje. Z toho důvodu lze závěr Krajského soudu v Praze chápat jako ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování (čl. 1 odst. 1, čl. 82 odst. 1, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR).

Za tohoto stavu byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, aniž by současně Ústavní soud jakkoli zpochybňoval stěžovatelem ostatní (v jeho prospěch) uváděná tvrzení či snižoval jejich faktický význam, což konečně - sluší se říci - nečinil při svém rozhodování ani Krajský soud v Praze. Pokud rozhodl v neveřejném zasedání, i potud stížnostní soud z mezí ústavnosti nevybočil, neboť se tak stalo při právním hodnocení skutkového stavu, který již byl nastolen před soudem prvního stupně, stížnostním soudem však kontrapozičně hodnoceným.

Pro uvedené bylo mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. dubna 2013

Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 670/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies