II. ÚS 1069/13

11. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. L., zastoupeného Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem, se sídlem v Brně, proti postupu policejního orgánu ve věci vedené pod sp. zn. KRPZ-114530/TČ-2012-150571, a postupu státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Zlíně ve věci vedené pod sp. zn. 1 ZN 4653/2012, a dále proti vyrozumění státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Zlíně č. j. 1 ZN 4653/2012-7 ze dne 23. ledna 2013, spojené s návrhem na vydání předběžného opatření, za účasti 1) Okresního státního zastupitelství ve Zlíně a 2) Policie České republiky, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou elektronicky dne 28. března se stěžovatel domáhá vyslovení, že policejní orgán a státní zástupce tím, že odepřeli stěžovateli nahlédnout do spisu policejního orgánu, a to případně prostřednictvím jeho zákonných zástupců, porušily jeho základní práva a svobody. Dále se domáhá zrušení vyrozumění státního zástupce, kterým byli jeho zákonní zástupci vyrozuměni o vyřízení jejich stížnosti na postup policejního orgánu. Namítá, že postupem orgánů veřejné moci došlo k porušení jeho základních práv a svobod podle čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dále podle čl. 6 odst. 1, 2 a 3 písm. a), b) a d), čl. 8 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a konečně podle čl. 2 odst. 1, čl. 3 odst. 1 a 2, čl. 6 odst. 2, čl. 12 a čl. 40 odst. 2 písm. b) body II) a VII) Úmluvy o právech dítěte.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje, že je podezřelý ze spáchání činu jinak trestného, jehož se měl dopustit fyzickými útoky a šikanou spolužáků na základní škole. Prostřednictvím svých zákonných zástupců se domáhal možnosti nahlédnout do policejního spisu, což mu nebylo umožněno. Následně proto skrze své zákonné zástupce požádal státního zástupce o pořízení fotokopie spisové dokumentace. Státním zástupcem to bylo kvalifikováno jako žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu, v němž nebylo shledáno žádné pochybení.

3. Stěžovatel konkrétně namítá, že tím bylo porušeno jeho právo na obhajobu, neboť právo nahlížet do spisu je projevem zásady kontradiktornosti a rovnosti zbraní a obviněnému a jeho zákonným zástupcům musí být zásadně zaručeno i v průběhu přípravného řízení, resp. může být omezeno pouze ze závažných důvodů. Žádné závažné důvody však dány nebyly a orgány veřejné moci je ani neuváděly. Nesouhlasí s jejich čistě jazykovým výkladem § 65 trestního řádu, v němž explicitně není jmenována osoba podezřelá jako osoba oprávněná. Stěžovatel je ovšem dítětem mladším patnácti let, a tudíž proti němu nemůže být zahájeno trestní stíhání a nikdy formálně nemůže nabýt status obviněného. Má za to, že i dítěti mladšímu patnácti let podezřelému ze spáchání činu jinak trestného, by měla svědčit minimálně všechna procesní práva, která jsou v přípravném řízení tradičně zaručována dospělým anebo mladistvým obviněným. Právo nahlédnout do spisu v přípravném řízení je naopak v jeho případě ještě významnější. Současně tím byl diskriminován na základě věku a bylo mu odepřeno slyšení v řízení, které se jej dotýká.

4. Současně se stěžovatel domáhá vydání předběžného opatření, kterým by bylo policejnímu orgánu a státnímu zástupci nařízeno, aby jemu a jeho zákonným zástupcům umožnili nahlédnout do spisu vedeného v přípravném řízení proti stěžovateli pro podezření ze spáchání činu jinak trestného.

5. Stěžovatel konečně požaduje přiznání náhrady nákladů zastoupení, neboť nemá dostatečné prostředky k jejich placení. Je připraven to na výzvu doložit. Takto požaduje uhradit částku 6.600 Kč.

6. Ústavní soud se nejprve zabýval návrhem na vydání předběžného opatření. V minulosti Ústavní soud vyložil, že nelze vyhovět návrhu na vydání předběžného opatření, kterým by de facto bylo rozhodnuto o ústavní stížnosti samotné (sp. zn. IV. ÚS 692/02, N 17/29 SbNU 131). Vedle toho bylo v minulosti zdůrazněno, že musí hrozit vážná škoda nebo újma, nebo násilný zásah (sp. zn. II. ÚS 475/99, N 182/16 SbNU 321). V posuzovaném případě je návrh předběžného opatření prakticky shodný s návrhem obsaženým ve vlastní ústavní stížnosti a vůbec není tvrzeno, že by hrozila vážná škoda nebo újma, nebo násilný zásah. Nic z posledně uvedeného neshledal ani Ústavní soud sám. Proto byl návrh na vydání předběžného opatření odmítnut.

7. Ústavní soud dále předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), v ustanovení § 43 přiznává v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" ústavní stížnosti předtím, než dospěje k závěru, že o ní rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu orgánu veřejné moci. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

8. Stěžovatel se domáhá mimo jiné zrušení vyrozumění státního zástupce, kterým byli jeho zákonní zástupci vyrozuměni o vyřízení jejich stížnosti na postup policejního orgánu. Je nepochybné, že od doručení tohoto vyrozumění začala stěžovateli plynout lhůta k podání ústavní stížnosti v této věci. Ovšem z toho v žádném případě nelze vyvodit, že je toto vyrozumění rozhodnutím, které by byl Ústavní soud oprávněn zrušit. Toto vyrozumění totiž není formalizovaným úkonem, kterým by se zakládala, měnila či rušila práva stěžovatele, ani nemá žádné důsledky v řízení jakéhokoliv orgánu veřejné moci. Proto byla ústavní stížnost v této části odmítnuta coby návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.

9. Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že každému, proti němuž je vedeno řízení, přísluší základní procesní právo být slyšen. Stejně tak lze souhlasit se stěžovatelem v tom, že zájem dítěte musí být přednostním hlediskem jakékoliv činnosti, týkající se dítěte. Konečně lze se stěžovatelem souhlasit v tom, že každému, kdo je trestně stíhán, zásadně přísluší právo nahlížet do spisu. V posuzovaném případě z toho ovšem neplynou ty závěry, které stěžovatel vyvozuje.

10. Práva zmiňovaná stěžovatelem mají prostor tam, kde je prováděno formalizované řízení vedoucí k formalizovanému rozhodnutí. V daném případě přichází v úvahu řízení o uložení opatření dítěti mladšímu než patnáct let podle § 89 a následujících zákona o soudnictví ve věcech mládeže, anebo řízení o uložení výchovného opatření podle § 43 odst. 1 zákona o rodině, ve spojení s § 13 zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Stěžovatel ovšem netvrdí a z jím předložené listiny ani nevyplývá, že by nějaké takové řízení bylo zahájeno a probíhalo. Nic na tom nemění, že byl stěžovatel velmi pravděpodobně vytěžen policejním orgánem pro podezření ze spáchání činu jinak trestného.

11. Jak sám stěžovatel tvrdí, nepřichází s ohledem na jeho věk v úvahu řízení v trestních věcech mladistvých podle § 36 a následujících zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Tím ovšem nepřichází ani v úvahu existence přípravného řízení trestního, s nímž teoreticky a hypoteticky stěžovatel spojuje svá základní práva, resp. jejich porušení. Pokud tedy státní zástupce uvádí, že ve stěžovatelově věci probíhá prověřování, pak tím nejspíše měl na mysli nepojmenované předprocesní stádium podle § 90 odst. 1 alinea secunda zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Závěr státního zástupce, že stěžovateli nepřísluší právo nahlédnout do policejního spisu, a že to nesouvisí s jeho věkem, ale procesním postavením, lze tak považovat za ústavně souladný. Konečně pokud stěžovatel argumentuje zájmem dítěte, Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že v dané věci stěžovatel evidentně není jediným dítětem, o jehož zájem jde.

12. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. V části týkající se návrhu na zrušení vyrozumění státního zástupce podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona, coby návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. Ve zbývající části podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona, coby návrh zjevně neopodstatněný.

13. S ohledem na rozhodnutí o ústavní stížnosti byl odmítnut i akcesorický návrh na náhradu nákladů zastoupení, podle § 83 odst. 1 zákona a contrario.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. dubna 2013

Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 1069/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies