II. ÚS 4820/12

11. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky Věry Frnkové, zastoupené Mgr. Jaroslavem Machálkem, advokátem, se sídlem Křižná 250, 757 01 Valašské Meziříčí - Krásno nad Bečvou, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2012, č. j. 29 Cdo 4486/2010-605, výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. března 2010, č. j. 7 Cmo 25/2009-511, výroku I. a II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 24 Cm 178/2008-473, a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 17. června 2008, č. j. 69 Co 59/2008-420, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že postupem soudů došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 36, čl. 11 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i k porušení čl. 90 Ústavy České republiky.

2. Žalobkyně (stěžovatelka) se žalobou původně podanou u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí domáhala proti žalovanému (Stavební bytové družstvo Valašské Meziříčí) určení, že je podílovým spoluvlastníkem nebytových prostor (garáží) blíže specifikovaných v žalobě, a to spoluvlastnickým podílem rovněž v žalobě specifikovaným.

3. Usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 17. června 2008, č. j. 69 Co 59/2008-461, byl vyhovující rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 7. srpna 2007, č. j. 16 C 98/2000-420, zrušen a věc byla postoupena Krajskému soudu v Ostravě jako soudu věcně příslušnému k řízení v prvním stupni. K otázce věcné příslušnosti odvolací soud uvedl, že právním důvodem nabytí spoluvlastnického podílu, určení jehož výše se stěžovatelka domáhá, byla smlouva o převodu bytové jednotky uzavřené podle § 23 a násl. zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, přičemž tato smlouva představuje speciální úpravu zániku členství v družstvu. Tím je dána věcná příslušnost krajského soudu [srov. § 9 odst. 3 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")].

4. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 24 Cm 178/2008-473, žalobu na určení zamítl a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).

5. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. března 2010, č. j. 7 Cmo 25/2009-511, rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě potvrdil výrokem I. a rozhodl o nákladech řízení. Hlavním argumentem pro zamítnutí žaloby bylo nesprávné určení okruhu žalovaných (žalobkyně zažalovala pouze Stavební bytové družstvo ve Valašském Meziříčí a nikoliv ostatní spoluvlastníky podílů na nebytových prostorách), což mělo za následek nedostatek naléhavého právního zájmu na určení ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř.

6. Následné dovolání žalobkyně bylo ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 24 Cm 178/2008-473, zastaveno, neboť není dána funkční příslušnost dovolacího soudu k projednání dovolání proti prvostupňovému rozhodnutí. Ve zbývajícím rozsahu (tzn. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. března 2010, č. j. 7 Cmo 25/2009-511, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 17. června 2008, č. j. 69 Co 59/2008) bylo dovolání odmítnuto. Ve vztahu k rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ve věci samé Nejvyšší soud konstatoval, že žalobkyně u dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepředložila k řešení žádnou právní otázku, která by napadené rozhodnutí činila právně významným. Dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož žaloba o určení (spolu)vlastnického práva k nemovitosti zapsaného v katastru nemovitostí musí směřovat proti všem osobám zapsaným v katastru nemovitostí jako jejím spoluvlastníkům, je v souladu s ustálenou judikaturou (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 30 Cdo 1333/2002, ze dne 11. července 2002, sp. zn. 22 Cdo 1597/2001, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2011, sp. zn. 22 Cdo 5302/2009 či ze dne 13. října 2011, sp. zn. 22 Cdo 2674/2011). Vzhledem k tomu, že dovolatelka nebyla úspěšná právě pro nedostatek pasivní legitimace a naléhavého právního zájmu, nelze dovolání připustit ani k přezkoumání její argumentace ve vztahu k věci samé, neboť to již na závěru o nedostatku pasivní legitimace a naléhavého právního zájmu na požadovaném určení (vedoucího bez dalšího k zamítnutí žaloby) nemůže ničeho změnit a nemůže se tak projevit v poměrech dovolatelky založených napadeným rozhodnutím.

II.

7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje dosavadní průběh řízení, rozhodnutí obecných soudů a aplikované právní předpisy. Obecným soudům vytýká, že rozhodovaly na základě libovůle, nezabývaly se předmětem žaloby a námitkami stěžovatelky a vůbec rozhodly chybně. Ústavnímu soudu pak překládá svoji představu, jak měly soudy rozhodnout (podle názoru stěžovatelky měl Nejvyšší soud zrušit všechna napadená rozhodnutí a "potvrdit" prvotní vyhovující rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí). Tím, že byl jako věcně příslušný soud v prvním stupni určen Krajský soud v Ostravě, došlo rovněž k porušení práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Soudům konečně v obecné rovině vytýká délku řízení, avšak tuto svoji argumentaci blíže nerozvádí.

III.

8. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v § 43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

9. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

10. Ohledně rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo stěžovatelčino dovolání odmítnuto pro nepřípustnost, neboť stěžovatelka nepředložila Nejvyššímu soudu žádnou otázku po právní stránce zásadního významu, Ústavní soud podotýká, že nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy uvážení, zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Uvedené uvážení zahrnuje v sobě především posouzení toho, byla-li takováto otázka dovolatelkou (vůbec) formulována a v případě, že se tak stalo, má-li vskutku dle mínění Nejvyššího soudu (nikoliv dovolatelky) zásadní právní význam. Ingerence Ústavního soudu do těchto úvah vymyká se z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musil) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, IV. ÚS 573/01, III. ÚS 280/03, I. ÚS 319/03, II. ÚS 644/04, III. ÚS 86/06, III. ÚS 466/06). Pouhý nesouhlas stěžovatelky s právními názory dovolacího soudu porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny založit nemůže.

11. Stěžovatelka, přestože v ústavní stížnosti zmiňuje celou řadu ústavně zaručených práv, která měla být v jejím případě porušena, svoji argumentaci v podstatě vůbec neposouvá do ústavněprávní roviny. Ústavní stížnost se omezuje pouze na vyjádření nespokojenosti s rozhodováním obecných soudů a předkládání vlastních návrhů řešení, resp. zdůrazňování skutečnosti, že mělo být rozhodnuto v souladu s vyhovujícím rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí. Proti závěrům obecných soudů, které byly postaveny na tom, že nebyl dán naléhavý právní zájem na určení, protože stěžovatelka nezažalovala všechny spoluvlastníky podílů na nebytových prostorách, nemá přitom Ústavní soud z ústavněprávního hlediska žádné výhrady. Tyto závěry jsou podloženy judikaturou citovanou zejména v odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, čímž lze jednoznačně vyvrátit stěžovatelkou tvrzenou libovůli v rozhodování obecných soudů. K tomu Ústavní soud pouze na okraj podotýká, že není-li dán naléhavý právní zájem na určení, nemohou se soudy ani zabývat věcí samou.

12. Ústavní soud rovněž nemá důvod zpochybňovat rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 17. června 2008, č. j. 69 Co 59/2008-420, jímž byla určena věcná příslušnost krajského soudu. Uvedený závěr má svoji oporu v procesních předpisech a nevybočuje z konstantní judikatury, a proto ani v tomto rozhodnutí nelze spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky (konkrétně práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny).

13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. dubna 2013


Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 4820/12, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies