II. ÚS 122/13

11. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Jany Svobodové, zastoupené JUDr. Adamem Wilkem, Ph.D, advokátem, se sídlem v Boskovicích, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 4 To 46/2012 ze dne 25. září 2012, rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 46 T 3/2011 ze dne 15. března 2012, výzvě téhož soudu v téže věci k předání věci ze dne 21. března 2011, a usnesení policejního orgánu č. j. OKFK-398-667/TČ-2008-36 ze dne 16. března 2011, spojené s návrhem na projednání věci mimo pořadí, za účasti 1) Vrchního soudu v Olomouci, 2) Krajského soudu v Brně a 3) Policie České republiky, jako účastníků řízení, a 1) Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a 2) Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 9. 1. 2013 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, resp. jejich částí. Z nich byly usnesením policejního orgánu zajištěny určité nemovitost stěžovatelky, neboť zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že jsou výnosem trestné činnosti. Výzvou soudu prvního stupně byla stěžovatelka vyzvána k vydání určitého osobního automobilu, coby věci důležité pro trestní řízení. Rozsudkem soudu prvního stupně byly mimo jiné předmětné nemovitosti a osobní automobil stěžovatelce zabrány. Usnesením odvolacího soudu bylo její odvolání zamítnuto jako nedůvodné. Stěžovatelka se dále domáhá toho, aby bylo policejnímu orgánu přikázáno vydat stěžovatelce do tří dnů od vykonatelnosti nálezu předmětný osobní automobil, a konečně aby bylo soudu prvního stupně přikázáno uvést v původní stav zápis vlastnických a jiných práv v katastru nemovitostí ohledně předmětných nemovitostí. Tvrdí, že označenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva plynoucí z čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. V ústavní stížnosti konkrétně uvádí, že zabrání věcí nemělo charakter zákonného zajištění a nebyly k němu splněny zákonné důvody. Obecným soudům vytýká, že nevycházely z platného práva a rozhodovaly v rozporu s předloženými důkazy, prokázanými skutečnostmi, společenským zájmem a ústavním pořádkem. Napadená rozhodnutí jsou vydána pouze na základě domněnek a dohadů, což obecné soudy ani nezpochybňovaly. Předmětné vozidlo i nemovitosti nabyla na základě platných smluv, které nebyly nikdy zpochybňovány. Tyto věci vždy řádně užívala a nebyly nikdy jí ani jinými osobami určeny ke spáchání trestného činu ani k němu využity. Nebylo prokázáno, že by náklady na jejich pořízení byly jakkoli hrazeny z výnosů z trestné činnosti. Nebyla obviněna ze spáchání trestného činu a spojitost mezi nákupem věcí a domnělým financováním obžalovaným B. [odsouzeným v daném trestním řízení společně s dalšími osobami pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku] nebyla prokázána. K jejím tvrzením a navrženým důkazům nebylo přihlíženo. K zabrání věcí došlo tedy pouze pro domněnku vycházející z toho, že v dané době měla vztah s obžalovaným B. Již v průběhu přípravného řízení přitom spolupracovala s orgány činnými v trestním řízení a dobrovolně prokázala své příjmy, ze kterých bylo financováno pořízení věcí. Obecné soudy však k těmto důkazům nepřihlížely a nevypořádaly se s nimi. Odvolací soud dokonce odmítl provést další její důkazy v daném směru.

3. Stěžovatelka současně požádala o přednostní projednání věci s tím, že je zde naléhavý zájem na co nejrychlejším uvedení vlastnických práv do původního stavu, neboť Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových již začal činit kroky "vedoucí k nemožnosti dosažení tohoto stavu". V danou chvíli již není vlastnicí zabraných věcí a je jí známo, že i přes probíhající trestní řízení má Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových zájem vozidlo a nemovitosti zcizit. Pokud by k tomu došlo, bylo by pro ni velmi časově i finančně náročné se opětovně dostat do pozice vlastníka těchto věcí. Mimoto je přesvědčena, že jakoukoli změnou vlastnických či užívacích práv k těmto věcem bude docházet k jejich poškozování a znehodnocování.

4. Ústavní soud se nejprve zabýval návrhem na projednání věci přednostně mimo pořadí. V minulosti přitom Ústavní soud vyložil nezbytnosti restriktivní interpretace daného institutu s ohledem na maximu rovnosti účastníků řízení, vedených před Ústavním soudem a pro speciální povahu institutu řízení o ústavní stížnosti. S ohledem na to je k přednostnímu projednání přistoupeno zpravidla tehdy, měl-li by výkon napadeného rozhodnutí nezvratné důsledky osobní, vylučující i reparační či satisfakční funkci právní odpovědnosti (sp. zn. III. ÚS 258/03, N 66/33 SbNU 155; aj.). V posuzovaném případě ovšem stěžovatelka neargumentuje ani zásadními osobními důsledky napadených rozhodnutí, ani nemožností případné následné reparace. Toliko její náročností. Proto byl návrh na projednání věci přednostně mimo pořadí odmítnut.

5. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), v ustanovení § 43 přiznává v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje
k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

6. Ústavní soud již za účinnosti dřívější úpravy podústavního práva vyložil, že zákon umožňuje v trestním řízení zabrat věc komukoli, a to i bez ohledu na to, zda měl vůbec nějaký vztah k trestnému činu nebo jeho pachateli, a že se jedná o naplnění čl. 11 odst. 3 Listiny (sp. zn. IV. ÚS 429/99, U 62/16 SbNU 345). Opodstatněnost této zákonné úpravy byla posílena následnými mezinárodními závazky, např. plynoucími z rámcového rozhodnutí rady 2003/577/SVV ze dne 22. července 2003, z nějž vychází i nynější úprava § 101 odst. 2 trestního zákoníku.

7. Z napadených rozhodnutí, jakož i z dalších listin předložených stěžovatelkou jasně vyplývá, že se zejména obecné soudy zabývaly zásahem do majetkových práv stěžovatelky opakovaně a jeho opodstatněnost vždy shledaly v aktuálním stavu dokazování. Z rozhodnutí obecných soudů o věci samé pak vyplývá, že v konečném důsledku byl zásah do majetkových práv stěžovatelky založen na kombinaci zjištění ohledně vztahu mezi stěžovatelkou a obžalovaným B., jeho poměru k předmětným věcem, a majetkových poměrech stěžovatelky. Konkrétně obecné soudy jednak odmítly tvrzení stěžovatelky a obžalovaného B., že partnerský poměr mezi nimi vznikl až po zakoupení předmětných věcí na přelomu let 2009-2010. Přesvědčivě vyložily, že tomu odporuje zjištění, že již v pojistné smlouvě uzavřené obžalovaným B. 30. října 2009 byla stěžovatelka obmýšlenou osobou. Z toho bylo vyvozeno, že tomuto kroku musel určitý vztah již předcházet. Mimoto z odposlechnutých telefonických hovorů obžalovaného B. s jinými ženami vyplynulo, že jmenovaný vůbec nevyvracel, že předmětné věci pořídil právě on pro svoji družku - stěžovatelku. Právě obžalovaný B. řídil rekonstrukci předmětných nemovitostí bezprostředně po jejich zakoupení stěžovatelkou a byly to s ním související obchodní společnosti (zapojené rovněž do řešené trestné činnosti), které tuto rekonstrukci zaplatily. Konečně bylo vycházeno i z toho, že v rozhodné době měla stěžovatelka toliko příjmy a žádné zaznamenané a prokazatelné výdaje (podobně jako obžalovaný B.). Závěr obecných soudů, že není nutné zjišťovat zcela konkrétní formu finanční angažovanosti obžalovaného B. na pořízení předmětných věcí, lze ve světle všech těchto zjištění a úvah, považovat za přesvědčivý, odpovídající logice daného zákonného institutu a tím i ústavně souladný. V žádném případě tedy nelze souhlasit s námitkami, že se obecné soudy nezabývaly všemi zjištěnými skutečnostmi, a že je jejich rozhodnutí založeno toliko na spekulacích. Aplikace § 101 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku tedy v daném případě nepředstavuje porušení základních práv stěžovatelky.

8. Ze shora vyložených důvodů Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. dubna 2013


Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 122/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies