II. ÚS 2738/12

11. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Michala Čížka, zastoupeného JUDr. Petrem Hostašem, advokátem, ČÍŽEK HOSTAŠ advokátní kanceláře, v. o. s. se sídlem v Praze, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 17 Co 75/2012-114 ze dne 16. května 2012, a usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě č. j. 28 E 403/2011-102 ze dne 15. prosince 2011, za účasti 1) Krajského soudu v Hradci Králové a 2) Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti KIMOS - lesy, s. r. o., se sídlem V Tůních 1356, Praha, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 11. července 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich bylo usnesením soudu prvního stupně zastaveno řízení o jeho návrhu na zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech vedlejší účastnice řízení. Usnesením odvolacího soudu bylo k jeho odvolání potvrzeno usnesení soudu prvního stupně. Tvrdí, že jsou v rozporu s čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje, že podal k Okresnímu soudu v Příbrami návrh na zřízení soudcovského zástavního práva k více nemovitostem vedlejší účastnice řízení. Tento soud také vyměřil soudní poplatek, a to v maximální zákonné výši, který stěžovatel zaplatil. Z procesních důvodů však rozhoduje více soudů, a proto byl stěžovatel v předmětné věci vyzván k zaplacení dalšího soudního poplatku ve výši 25.000 Kč. Tento soudní poplatek již stěžovatel nezaplatil, a proto bylo řízení zastaveno usneseními, která jsou napadena ústavní stížností.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně nesouhlasí s uložením poplatkové povinnosti a zastavením řízení a domnívá se, že poplatek byl vyměřen nad rámec položky 16 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. V dané věci k podání žádného druhého či dalšího návrhu na zřízení soudcovského zástavního práva nedošlo a Okresní soud v Příbrami za toto jedno řízení již vyměřil soudní poplatek v maximální zákonné výši. Proto není možné dále toto jedno původní řízení zpoplatňovat vyměřováním dalšího poplatku. Vedle toho se jedná o jednu jedinou pohledávku, která měla být zajištěna majetkem dlužníka, jehož nemovitosti se nacházejí ve více než deseti okresech, přičemž pro zajištění výše pohledávky má význam hodnota všech těchto nemovitostí. Předmětné zpoplatnění je i nelogické, neboť v některých okresech hodnota nemovitosti jenom minimálně přesahuje výši požadovaného dalšího soudního poplatku. Nemůže být dáno k tíži věřitele, že o zřízení soudcovského zástavního práva nerozhodl jediný soud, jinak by došlo k znerovnoprávnění věřitele, který požaduje nařídit soudcovské zástavní právo na nemovitostech dlužníka ve více okresech oproti věřiteli, jehož dlužník má nemovitý majetek nacházející se v jediném okrese. Poukazuje přitom na nálezy sp. zn. I. ÚS 664/03 (N 56/40 SbNU 547) a sp. zn. IV. ÚS 162/99 (N 104/15 SbNU 53) a rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 53/2004 -76 (ze dne 21. dubna 2005) s tím, že jde v daném případě o totéž základní právo na přístup k soudu. Konečně poukazuje na skutečnost, že některé okresní soudy po postoupení věci bez další poplatkové povinnosti nařídily soudcovské zástavní právo, což potvrdily i některé krajské soudy. Požadavek na zaplacení dalšího soudního poplatku ve své podstatě také znamená, že stěžovatel již nemůže tyto další výdaje přihlásit do konkurzu na majetek vedlejší účastnice řízení.

4. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), v ustanovení § 43 přiznává v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje
k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

5. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.

6. Z obsahu stížností napadených rozhodnutí bylo zjištěno, že odvolací soud přezkoumal usnesení soudu prvního stupně a s poukazem na § 4 odst. 1 písm. a) a § 7 odst. 1 věta první, zákona o soudních poplatcích, na znění § 252 odst. 3 a 4 písm. b), § 338b a § 338e občanského soudního řádu, jakož i na zákon o soudech a soudcích, vyčerpávajícím způsobem vyložil důvody, pro které byl stěžovatel povinen soudní poplatek uhradit a pro které soud také řízení zastavil, když poplatek uhrazen nebyl. Na toto odůvodnění, které nelze považovat za rozporné s ústavním pořádkem a zcela v kompetenci obecného soudu, lze pro stručnost odkázat. Právní názory, obsažené v rozhodnutích Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, kterých se stěžovatel dovolává, se pak týkají jiné procesní situace, než je nyní posuzována. K případnému sjednocování rozhodovací činnosti obecných soudů je pak primárně povolán Nejvyšší soud (§ 14 odst. 3 zákona o soudech a soudcích). Porušení základních práv a svobod stěžovatele tedy nebylo shledáno.

7. Ústavní soud tedy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. dubna 2013


Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 2738/12, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies