III. ÚS 958/13

11. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 11. dubna 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Pavla Rychetského a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti P & N SERVICE s. r. o. se sídlem Strossmayerovo náměstí 977/2, 170 00 Praha 7, zastoupené Mgr. Abu-Assadem Maruanem, advokátem se sídlem Na Větrníku 1493/73, 162 00 Praha 6 - Břevnov, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. ledna 2013 č. j. 32 Cdo 4076/2011-44, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. července 2011 č. j. 8 Cmo 112/2011-29 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. února 2011 č. j. 35/43 Cm 104/2010-12, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení všech v záhlaví tohoto usnesení označených rozhodnutí, kterými, podle jejího názoru, bylo porušeno právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Oběma obecným soudům stěžovatelka vytýká, že se nezabývaly meritem žaloby, kterou se po společnosti SPEDITION FEICO, spol. s. r. o. domáhala zaplacení "zákonného úroku z prodlení" z jí fakturovaných částek za přepravu a rozvoz zboží, kterou stěžovatelka vykonávala pro vedlejší účastnici na základě ústně uzavřené dohody o přepravě zboží.

Stěžovatelka tvrdí, že byla nalézacím soudem vyzvána k odstranění vad podání a jeho doplnění ve stanovené lhůtě. Po této výzvě prý vytýkané vady odstranila, přesto však byla žaloba stěžovatelky krajským soudem odmítnuta.

Stěžovatelka brojí též proti postupu odvolacího soudu a dovolacího soudu, které nevyhověly podaným opravným prostředkům.

Stěžovatelka vytýká obecným soudům, že ve věci postupovaly formalisticky, nepřihlédly k meritu věci, neboť pokud by stěžovatelka byla konkrétně vyzvána k doplnění důkazů doložením příslušných faktur s potvrzením o jejich řádném doručení a době jejich úhrady, splňovala by taková výzva účel řízení, vyplývající z žalobního návrhu. Výzva soudu však takové poučení neobsahovala, přesto byla žaloba stěžovatelky odmítnuta.


II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí obecných soudů se zjišťuje:

Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. 2. 2011 č. j. 35/43 Cm 104/2010-12 odmítl žalobu stěžovatelky s odůvodněním, že stěžovatelka i přes řádné poučení svoji žalobu ve stanovené lhůtě nedoplnila a neopravila, takže v řízení nebylo možné pokračovat tak, aby jednání ve věci samé mohlo být náležitě připraveno.

Vrchní soud v Olomouci po odvolání stěžovatelky rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. S odkazem na ustanovení § 79 odst. 1 věta prvá a druhá o. s. ř. uvedl, že podání stěžovatelky ze dne 29. 7. 2010 včetně jejího doplnění nevyhovuje požadavkům výše citovaného ustanovení, především neobsahuje řádné a úplné vylíčení rozhodujících skutečností.

Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání stěžovatelky jako bezdůvodné a zdůraznil, že "soudy obou stupňů zřetelně a podrobně vyjádřily a odůvodnily, v čem spočívala vada žaloby a proč tento nedostatek bránil pokračování v řízení".

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti sice připouští, že jí podaná žaloba neumožnila soudu pokračovat v řízení pro neurčitost a neúplnost jejího podání; rozhodující skutečnosti pro posouzení skutkového děje však stěžovatelka shledává v jiných skutečnostech, než byly ty, o jejichž individualizaci a doložení byla ve výzvě soudu ze dne 29. 11. 2010 poučena. Jak vyplývá z obsahu výzvy ze dne 29. 11. 2010, stěžovatelce bylo uloženo odstranit vady podání a doplnit ho ve smyslu poučení soudu, přičemž smyslem tohoto poučení bylo nepochybně umožnit soudu přípravu jednání ve věci samé tak, aby ve smyslu příslušných ustanovení občanského soudního řádu mohlo být ve věci samé rozhodnuto v co nejkratší době. O následcích spojených s nesplněním podmínek výzvy ve stanovené lhůtě byla stěžovatelka řádně poučena.

Vzhledem k tomu, že ani doplnění podání ze dne 27. 12. 2010 podmínkám výzvy nevyhovělo, soud důvodně podání stěžovatelky odmítl.

Ústavní soud se plně ztotožňuje s odůvodněním usnesení odvolacího soudu, v němž je (znovu) podrobně vysvětleno, jaká konkrétní tvrzení v předmětné věci stěžovatelka soudu nepředložila a nesplnila tak svoji povinnost tvrdit a dokazovat ve věci relevantní skutečnosti. Tato neschopnost dostát své zákonné povinnosti žalobce je o to nepochopitelnější, že stěžovatelka byla po celou dobu řízení zastoupena advokátem a měla tak dostatek možností k tomu, aby své podání řádně a včas podle pokynů výzvy doplnila a soudem vytčené vady odstranila.

Ústavní soud žádné pochybení soudů, které by mělo za následek protiústavnost napadených rozhodnutí, neshledal.

Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. dubna 2013


Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. III. ÚS 958/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies