III. ÚS 1013/13

11. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 11. dubna 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Pavla Rychetského a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti MARIE GROUP s. r. o. se sídlem Masarykovo nábřeží 235/28, 110 00 Praha 1, zastoupené Mgr. Petrem Vacířem, advokátem AK Belha, Vacíř & spol. s. r. o. se sídlem Janáčkovo nábřeží 1153/13, 150 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. ledna 2013 č. j. 28 Cdo 1556/2012-96 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2011 č. j. 18 Co 21/2011-60, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností podanou včas a za splnění ostatních formálních náležitostí a předpokladů stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") napadá stěžovatelka všechna v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi, stejně jako řízením, které jim předcházelo, byla porušena její ústavně zaručená práva a svobody ve smyslu čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 4, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR.

Porušení práv a svobod ve smyslu výše označených článků Listiny a Ústavy spatřuje stěžovatelka v nesprávné interpretaci hmotně právních ustanovení právních předpisů, k níž prý přistoupily obecné soudy v projednávané věci natolik extenzivním způsobem, že zcela porušily výklad zastávaný odbornou literaturou v otázce posouzení podstatných náležitostí smlouvy o uzavření budoucí kupní smlouvy a tím v konečném důsledku i princip právní jistoty stěžovatelky jako účastnice právního vztahu.

Stěžovatelka uvádí, že v občanskoprávním sporu, v němž vystupovala jako žalovaná, byl proti ní žalobcem uplatněn nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 279 904,- Kč s příslušenstvím, které představuje plnění z neplatného právního úkonu - smlouvy o uzavření budoucí kupní smlouvy uzavřené dne 21. 11. 2007 mezi stěžovatelkou jako budoucí prodávající bytové jednotky včetně garáže a žalobcem jako kupujícím (dále jen "předmětná smlouva").

Stěžovatelka nesouhlasí s posouzením předmětné smlouvy jako absolutně neplatné a namítá, že obecné soudy nepřihlédly k účelu předmětné smlouvy, kterou není převod vlastnického práva k bytové jednotce a garáži, ale jen uzavření budoucí kupní smlouvy. Z této skutečnosti stěžovatelka dovozuje, že prodávaná bytová jednotka a garáž musí být ve smlouvě specifikována pouze tak, aby předmět smlouvy nebyl zaměnitelný s jiným předmětem stejného charakteru. Jiná, přesnější specifikace podle názoru stěžovatelky není možná za situace, kdy budoucí předmět převodu dosud neexistuje, neboť se nachází v budově, která má být teprve postavena.

II.

Jak se zjišťuje z připojených listin, Obvodní soud pro Prahu 1 vyhověl žalobě pana Bretta Justina Sargenta o vydání bezdůvodného obohacení a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit mu 279 904,- Kč s jím uvedeným úrokem z prodlení, neboť dospěl k závěru, že tato částka je bezdůvodným obohacením, které stěžovatelka získala od žalobce jako plnění z neplatného právního úkonu. Výše označenou částku žalobce stěžovatelce zaplatil na základě uzavřené smlouvy ze dne 21. 11. 2007 o budoucí kupní smlouvě jako zálohu na kupní cenu bytové jednotky č. 309 a spoluvlastnického podílu ve výši 1/60 na garáži. Protože tato smlouva neobsahovala náležitosti uvedené v ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, konkrétně vymezení spoluvlastnického podílu vlastníka bytové jednotky na společných částech domu a určení společných částí domu podle písm. d) a c) citovaného ustanovení, které musí být při prvním převodu jednotky do vlastnictví splněny, je tato smlouva podle názoru soudu prvního stupně absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák.) a pro neurčitost předmětu koupě (ve smyslu § 37 obč. zák.).

Městský soud v Praze odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil, přičemž nad rámec výsledků řízení před soudem prvního stupně se zabýval stěžovatelkou vznesenou kompenzační námitkou, kterou shledal nepřípustnou. Závěrem odvolací soud zdůraznil, že technické či ekonomické problémy při uzavírání smluv o smlouvách budoucích nemohou být pro soud důvodem pro změnu zákonného kogentního ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb.

Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 9. 1. 2013 č. j. 28 Cdo 1556/2012-96 dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné. Dovolací soud zdůraznil, že oba obecné soudy respektovaly platnou judikaturu ve stěžejní otázce předmětné věci, přičemž není důvod se odchylovat od názoru, že zvláštní zákonnou úpravu bytového vlastnictví je třeba respektovat i při vymezení podstatných náležitostí smlouvy o smlouvě budoucí, týkající se bytové jednotky.

III.

Ústavní soud vzal v úvahu, že stěžovatelka se podanou ústavní stížností mimo jiné dovolávala ochrany svého základního práva na soudní ochranu a spravedlivý proces a v souvislosti s ním i na ochranu svého vlastnického práva; přezkoumal proto z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

V předmětné věci Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy včetně soudu dovolacího v řízení postupovaly v rámci daném jim příslušnými procesními předpisy, přičemž hmotné právo aplikovaly ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základních práv stěžovatelky. Mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neexistuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou proto z hlediska ústavnosti plně přijatelná.

V projednávané věci Ústavní soud nezjistil rovněž žádné aspekty ústavněprávního deficitu spravedlivého procesu, které by se projevily zejména zjištěním, že soudy podaný výklad hmotně právních a procesních ustanovení není předvídatelný a rozumný, nekoresponduje fixovaným závěrům soudní praxe a je výrazem interpretační svévole (libovůle) a chybí mu smysluplné odůvodnění.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud neshledal podmínky pro zásah v projednávané věci.

V souvislosti s námitkami stěžovatelky o údajné nejednotnosti rozhodování dovolacího soudu v otázce podstatných náležitostí smlouvy o smlouvě budoucí o převodu vlastnictví bytové jednotky je třeba odkázat na právní závěry dovolacího soudu, uvedené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012 sp. zn. 33 Cdo 1407/2010, které bylo podrobeno přezkumu ze strany Ústavního soudu v řízení vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 3230/2012 a shledáno jako ústavně souladné.

Ústavní soud nevidí důvod odlišovat se od hodnocení těchto závěrů v nyní projednávané věci tím spíše, že důvody, které obecné soudy vedly k vyhovění žalobě, jsou podrobně, jasně a srozumitelně vysvětleny v odůvodnění napadených rozhodnutí. Opakování této argumentace, která je stěžovatelce dostatečně známa, by bylo nadbytečné. Námitky stěžovatelky jsou podle svého obsahu jen polemikou se závěry obou obecných soudů a ústavně právní roviny nedosahují.

Závěrem Ústavní soud poznamenává, že poukaz stěžovatelky na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 625/03 (N 84/37 SbNU 157) neodstojí. Smlouva o smlouvě budoucí je právním úkonem, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, přičemž pro určitost projevu vůle účastníků právního vztahu je relevantní obsah listiny, na níž je tento projev vůle sepsán. Nelze proto souhlasit s tvrzením stěžovatelky, že postačí, pokud účastníci právního vztahu ví, či jsou srozuměni s tím, co je předmětem smlouvy, není-li současně tento projev vůle jednoznačně vymezen v textu listiny.

Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. dubna 2013


Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. III. ÚS 1013/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies