I. ÚS 1459/12

11. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelky Gondella CZ, s. r. o., se sídlem E. Beneše 191, Česká Skalice, IČ: 45 53 61 63, zastoupené Mgr. Hedvikou Hartmanovou, advokátkou se sídlem Ovocný trh 8, 110 00 Praha 1, proti výrokové části I. a výrokové části III. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2012, č. j. 1 Cmo 141/2011-731, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 17. 1. 2011, č. j. 38 Cm 37/2005-615, ve věci žalobce ORGATEX - NÁCHOD, s. r. o. (dále jen "žalobkyně") proti stěžovatelce o zaplacení 166.600 Kč s příslušenstvím, 494.462 Kč s příslušenstvím, 4.102 Kč a smluvní pokuty 731.972 Kč a o vzájemném návrhu stěžovatelky o zaplacení 1.547.816,10 Kč s příslušenstvím, rozhodl tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobkyni částku 166.600 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2,5% p.a. od 29. 7. 2004 do zaplacení, částku 494.462 Kč s úrokem z prodlení ve výši 3% p.a. od 17. 12. 2004 do zaplacení, úrok z prodlení v pevné částce 4.102 Kč a smluvní pokutu ve výši 731.972 Kč, zamítl vzájemný návrh stěžovatelky, aby žalobkyně byla povinna zaplatit stěžovatelce částku 1.547816,10 Kč s přísl. (výroková část II.), dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení částkou 165.524 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výroková část III.) a že stěžovatelka je povinna zaplatit České republice částku 9.993,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výroková část IV.).

Krajský soud považoval za prokázanou existenci smluvního nároku žalobkyně na zaplacení zbytku ceny díla (tj. dodávky projektových prací a výkonů s nimi do jisté míry souvisejících) a dalšího požadovaného plnění. Nezohlednil argumentaci stěžovatelky, jež vycházela z toho, že v důsledku vadného plnění žalobkyně se zbytek ceny nemohl stát splatným. Krajský soud vycházel především ze znaleckého posudku znaleckého ústavu KOPREA Praha, s. r. o., a ze dvou revizních posudků od společnosti "Nemovitosti, s. r. o.", a BESTEX Brno, s. r. o., se shodnými závěry, na nichž tyto setrvaly i po jejich připomínkování ze strany stěžovatelky (§ 123 a § 129 o. s. ř.). Krajský soud za důkazy nezávadnosti projektu žalobkyně považoval také stavební povolení na stavbu výrobního areálu stěžovatelky ze dne 24. 3. 2004, ve kterém stavební úřad mimo jiné konstatoval, že projektová dokumentace splňuje obecné technické požadavky na výstavbu, dále akcentoval kolaudační rozhodnutí ze dne 8. 12. 2004 a ze dne 24. 5. 2005, jakož i rozhodnutí o povolení prozatímního užívání výrobního areálu ke zkušebnímu provozu. Žalobkyně splnila také druhou povinnost z předmětné smlouvy o dílo, tj. inženýrskou činnost, jejímž výsledkem bylo vydání uvedeného stavebního povolení ze dne 24. 3. 2004 a stěžovatelka ani v tomto případě (i přes výzvu ze strany žalobkyně) z faktury neplnila. Krajský soud závěrem zdůraznil, že žalobce neporušil žádnou povinnost (ze smlouvy o dílo a ani povinnost spojenou s provedením inženýrské činnosti pro stěžovatelku); stěžovatelka tedy neprokázala, že by jí v důsledku porušení právní povinnosti žalobkyně (vyplývající ze smlouvy o dílo) vznikla konkrétní škoda a soud proto považuje nárok stěžovatelky uplatněný vzájemným návrhem za nedůvodný.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 1. 2012, č. j. 1 Cmo 141/2011-731, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrokové části I; v části týkající se přiznaného nároku na smluvní pokutu jej potvrdil v rozsahu, ve kterém bylo stěžovatelce uloženo zaplatit žalobkyni částku 365.986 Kč; dále tento rozsudek potvrdil ve výrokových částech II., III. a IV. (výroková část I.), ve zbývající části výrokové části I. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba o zaplacení 365.986 Kč zamítá (výroková část II.) a dále rozhodl, že stěžovatelka je na náhradu nákladů odvolacího řízení povinna zaplatit žalobkyni 116.520 Kč (výroková část III.).

Odvolací soud poukázal na to, že krajský soud zjistil skutkový stav úplně a přesně, skutková zjištění převzal i pro odvolací řízení a (v mezích § 213 odst. 2 o. s. ř.) zopakoval; dále zdůraznil, že (až na část věnovanou smluvní pokutě) sdílí také právní posouzení věci. Navíc uvedl, že smlouvu z 29. 4. 2002 je nutno považovat za tzv. smíšenou (mandátní), u níž podle § 571 odst. 2 obch.z. žalobkyni (mandatářce) vznikne nárok na úplatu, jestliže řádně vykoná činnost, ke které byla povinna, což bylo v případě stěžovatelky - již vydáním stavebního povolení - v řízení prokázáno). Odvolací soud dále k otázce (citovanou smlouvou upravené) splatnosti díla konstatoval, že všechny předávací protokoly byly podepsány i zástupcem stěžovatelky, připomínky v příslušné lhůtě uplatněny nebyly a nic nebránilo nastalé splatnosti. Vrchní soud dále věnoval pozornost tomu, zda plnění žalobkyně vykazovalo stěžovatelkou tvrzené vady (resp. zda jimi skutečně byly). V této souvislosti poukázal na to, že smlouva z 29. 4. 2002 neobsahovala zmínku o tom, že by předmět plnění žalobkyně měl vycházet také z ČSN, které (dle § 4 odst. 1 zákona č. 22/1997 Sb.) nejsou závazné a v podstatě obsahují pouze směrná či doporučená řešení; stejně tak v případě hodnocení důkazu poukázal na standardní hodnocení důkazů ve smyslu § 132 a § 127 odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud dále uvedl, že k problematice tvrzené vady projektu pro SO 02 lze na základě dokazování uzavřít, že stěžovatelkou namítané skutečnosti nelze za vadu projektu pokládat; v této souvislosti podrobněji poukázal na důvody, jež jej k tomuto tvrzení vedly. V případě svislé a ležaté kanalizace soud odkázal v prvé řadě na výše zmíněnou povahu ČSN, na kolaudaci a v souvislosti s ní na doklady o zkouškách těsnosti kanalizace, ale také na to, že bylo využito řešení, které je podloženo hydrotechnickým a statickým posouzením a lze je označit za vyhovující - chybou žalobkyně však bylo, že s tímto řešením neseznámil stěžovatelku a nenechal si je od ní schválit; jinak však byla projektová dokumentace provedena s náležitou odbornou péčí, jak vyplývá ze znaleckého posudku ze dne 3. 12. 2008.

Odvolací soud dále konstatoval, že smluvní pokuta byla ve smlouvě ze dne 29. 4. 2002 sjednána platně, avšak přistoupil k její moderaci s přihlédnutím ke všem okolnostem případu; v této souvislosti za podstatnou považoval především výše zmíněnou chybu žalobkyně (tj. neseznámení stěžovatelky/odběratelky s použitým řešením) a dále jím samotným řádně vysvětlené a odůvodněně použité pochopení pro "jistou relevanci" stanovisek stěžovatelky, z nichž konkrétně uvedl posudek Doc. Ing. Vladimíra Tylše, CSc., podle něhož "dodatečný průzkum zemníku byl nutný" Odvolacímu soudu proto za dané situace nepřipadlo adekvátní, aby byla smluvní pokuta přiznávána v plném rozsahu za celé požadované období a přistoupil proto k aplikaci § 301 obch.z. a smluvní pokutu snížil na jednu polovinu. Odvolací soud současně upozornil, že využití moderačního oprávnění neznamená, že by bylo možné na výsledek odvolacího řízení - v tom rozsahu, kde byla smluvní pokuta snížena - pohlížet jako na úspěch stěžovatelky. K vzájemnému návrhu, aby byla žalobkyně povinna zaplatit stěžovatelce částku 1.547816,10 Kč, poukázal odvolací soud v prvé řadě na to, že připomínky stěžovatelky k výsledkům dokazování dle § 127 o. s. ř. jsou převážně jen recepcí předchozích vyjádření; k jiným odvolacím důvodům již přihlédnout nelze. Odvolací soud - k odbornosti osoby podávající vysvětlení k posudku ze dne 3. 12. 2008 (Ing. Zdeňka Vyskočila) - poukázal na nepřípustné uplatnění nové skutečnosti, k níž v rámci odvolacího řízení přihlížet nelze; navíc se jedná o námitku neopodstatněnou z materiálního hlediska, neboť za dané situace lze u zpracovatele posudku - bývalého stavbyvedoucího - předpokládat i vyšší míru kritičnosti než u zpracovatele, který je původní profesí jen projektant.

II.
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze v napadeném rozsahu, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti v prvé řadě popsala skutkový stav (zahrnující podrobné seznámení s vadami projektu a důkazů týkajících se těchto vad a neuhrazení žalované částky) a dále věnovala pozornost hodnocení důkazů oběma soudy. Domnívá se, že oba soudy nesprávně posoudily otázky související s vadami projektu a důkazy předložené v rámci soudního řízení; konkrétně namítá, že obecné soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů a provedené důkazy nehodnotily pečlivě a ve vzájemné souvislosti. Stěžovatelka má za to, že tři znalecké posudky vyhotovené k žádosti soudu jsou "plné rozporů, nedostatečných skutkových zjištění, z nichž znalci následně odvodili nesprávné závěry" a že nejsou obecnými soudy hodnoceny objektivně; to platí navíc za situace, kdy stěžovatelka musela problémy s dešťovou kanalizací bezodkladně řešit. Stěžovatelka také považuje odkazy soudů a jejich argumentaci vydáním stavebního povolení nebo kolaudačního rozhodnutí za neopodstatněné, účelové a pro oba soudy za jednodušší. Tvrdí, že oba soudy postupovaly v rozporu s § 132 o. s. ř., neboť upřednostnily znalecké posudky vyhotovené k výzvě soudu, nevyjádřily se k jejím opakovaně uváděným důkazům a námitkám; to vede k nepřezkoumatelnosti obou rozsudků.

III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí či jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv či svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"].

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 a čl. 91 Ústavy ČR). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatelka však ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu nepřísluší.

Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v § 132 o. s. ř. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit; přitom posuzují i důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se projeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Tu soud nemůže postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují, jak se v souzené věci stalo, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené. Jde o to, zda toto řízení svými postupy, uplatněnými právními názory a celkovým výsledkem se realizovalo v ústavněprávních mezích.

Podle přesvědčení Ústavního soudu ochrana základních práv stěžovatelce upřena nebyla. Dostalo se jí náležitého postavení účastnice řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně jí byl k dispozici řádný opravný prostředek, který také využila. Měla možnost využít i zákonem stanovené procesní právo vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní; její procesní postavení nepostrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

V souzené věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění rozhodnutí obecných soudů podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.

Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele(-ky). Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatelky se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jejích základních práv či svobod.

Ústavní soud připomíná, že kolizi s principy spravedlivého procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí, nepředvídatelností a interpretační libovůlí. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze. Obecné soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo. O ústavněprávně relevantní pochybení v intenzitě excesu (např. svévole) zde nejde. Obecné soudy se s námitkami stěžovatelky vypořádaly vážně a řádně. Sama stěžovatelka v ústavní stížnosti až minuciózně rozporuje jednotlivé důkazy (znalecké posudky a vyjádření), o které se soudy opřely, a to - v zásadě - toliko z hlediska jeho správnosti. To však samo o sobě ústavněprávní relevanci nemá.

Tudíž, již samotné důvody ústavní stížnosti, jimiž stěžovatelka svá tvrzení o porušení svých ústavně zaručených práv podložila, nevyvolávají pochybnosti, že jimi usiluje toliko o přezkum věcné správnosti či legality jí napadeného rozhodnutí obecných soudů; takový přezkum se však z pravomoci Ústavního soudu zásadně vymyká.

Ústavní soud současně uvádí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v § 43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. To v daném případě také učinil, ústavní stížnost přezkoumal z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a usoudil, že zjevně neopodstatněná je.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze k porušení základních práv či svobod stěžovatelky zjevně nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud v dané souvislosti připomíná, že usnesení o odmítnutí návrhu podle citovaného ustanovení lze stručně odůvodnit i jen uvedením zákonného důvodu, pro který se ústavní stížnost odmítá (srov. novelizované znění § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, část druhá, bod 6. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další předpisy); to se dle bodu 1. Sdělení Ústavního soudu pod č. Org. 72/12 (publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 469/2012 Sb.) uplatňuje i na řízení zahájená před Ústavním soudem, avšak neskončená do 31. 12. 2012. Zde však Ústavní soud šel nad rámec této právní úpravy a - jak je zřejmé - toto usnesení odůvodnil rozsáhleji.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. dubna 2013

Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 1459/12, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies