III. ÚS 446/13

11. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 11. dubna 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Pavla Rychetského a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti RNDr. Kateřiny Drewsové, zastoupené JUDr. Monikou Linhartovou, advokátkou se sídlem Široká 6, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. září 2012 č. j. 22 Cdo 4021/2010-284, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2010 č. j. 19 Co 190/2010-251, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. června 2009 č. j. 18 C 102/2006-223, spojené s návrhem na odložení jejich vykonatelnosti, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, podanou včas a za splnění ostatních formálních náležitostí a předpokladů stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá stěžovatelka všechna v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi, stejně jako řízením, které jejich vydání předcházelo, byla porušena její ústavně zaručená práva a svobody ve smyslu čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); současně navrhuje odložení vykonatelností napadených rozhodnutí obecných soudů.

Porušení práva ve smyslu čl. 11 Listiny spatřuje stěžovatelka v údajně nesprávném postupu obou obecných soudů, které při vypořádání vnosů vedlejšího účastníka řízení do společného jmění manželů (dále jen "SJM") nezkoumaly, na co a kdy byly předmětné finanční prostředky získané dílem z prodeje nemovitosti vedlejšího účastníka a dílem jako finanční dary jeho rodičů, skutečně použity, dále v "nevypořádání finančních prostředků, které vedlejší účastník odčerpal ze svého účtu před zánikem SJM, v zařazení zařízení dětských pokojů do SJM a ve způsobu jeho vypořádání".

Za porušení práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces označuje stěžovatelka extrémní porušení norem jak práva procesního, tak i hmotného, které se v konečném důsledku mělo projevit v její hmotné sféře.

Za nesprávný považuje stěžovatelka názor obecných soudů, že bylo její povinností vyvrátit věrohodnost tvrzení a důkazy předložené vedlejším účastníkem řízení o vnosech vedlejšího účastníka z jeho odděleného majetku do SJM, v dané věci do pořízení jejich rodinného domu, pokud závěr nalézacího soudu v této otázce zpochybnila.

Stěžovatelka rovněž zpochybňuje správnost závěrů obecných soudů týkajících se bezhotovostních převodů finančních prostředků z účtu vedlejšího účastníka, finanční výpomoci vedlejšího účastníka jeho otci, hotovostních výběrů z účtu vedlejšího účastníka, zahrnutí zařízení dětských pokojů do SJM a způsob vypořádání SJM .

Dovolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že na její návrh sice odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí, mimořádný opravný prostředek však odmítl jako nepřípustný, což prý činí jeho rozhodnutí "nepřesvědčivým".

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu jí napadených rozhodnutí obecných soudů se zjišťuje:

V občanskoprávním sporu, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 102/2006 ve věci vypořádání společného jmění manželů, vystupovala stěžovatelka jako žalovaná, její bývalý manžel Martin Drews jako žalobce. Prvoinstančním rozsudkem ve výrocích I až IV bylo společné jmění manželů vypořádáno tak, že věci movité a finanční prostředky byly rozděleny a přikázány do vlastnictví jednotlivým stranám sporu, zatímco věci nemovité (dům, pozemky) byly přikázány do vlastnictví stěžovatelky, která byla zavázána zaplatit na vyrovnání podílu ze zaniklého SJM a na vnosech z odděleného majetku soudem určené finanční částky.

Proti rozhodnutí prvoinstančního soudu podala stěžovatelka odvolání, o němž Městský soud v Praze rozhodl tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, vyjma výroků II a IV, které změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení částku 6 264 110,50 Kč. Důvodem změny předmětných výroků odvoláním napadeného rozsudku byly nesprávně provedené početní operace při výpočtu vypořádacího podílu žalobce ze SJM a vyčíslení hodnoty jeho vnosů, přičemž odvolací soud považoval za správný postup soudu prvního stupně, který hodnotu vnosu vedlejšího účastníka uvedl v přepočtu za použití devizového kurzu platného ke dni právní moci rozsudku o rozvodu manželství účastníků řízení.

Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné, neboť dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce nemá zásadní význam proto, že závěry učiněné odvolacím soudem jsou v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

III.

Ústavní soud vzal v úvahu, že stěžovatelka se podanou ústavní stížností dovolávala ochrany svého základního práva na soudní ochranu a spravedlivý proces a v souvislosti s ním i na ochranu svého vlastnického práva, přezkoumal proto z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

V předmětné věci Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy, včetně soudu dovolacího, v řízení postupovaly v rámci daném jim příslušnými procesními předpisy, přičemž běžné právo aplikovaly ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základních práv stěžovatelky. Mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými nebyl zjištěn extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí proto z hlediska ústavnosti plně obstojí.

V projednávané věci Ústavní soud nezjistil rovněž žádné porušení spravedlivého procesu. Soudy podaný výklad hmotně právních a procesních ustanovení je předvídatelný a rozumný, koresponduje fixovaným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle) a nechybí mu smysluplné odůvodnění. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud neshledal podmínky pro zásah v projednávané věci.

Občanský zákoník pro vypořádání zaniklého SJM stanoví pravidla, která mají soudce vést k tomu, aby vypořádání majetkového společenství bývalých manželů bylo spravedlivé, přičemž základní zásadou pro vypořádání zaniklého SJM má být rovnost podílů obou bývalých manželů na majetku patřícího do SJM. Občanský zákoník ve svém ustanovení § 149 přesně nespecifikuje, jakým způsobem má být majetek po rozvodu manželství rozdělen mezi oba bývalé manžele, neboť je třeba vždy vycházet z konkrétních specifik každého jednotlivého případu, vyplývajících z hodnocení provedených důkazů. Taková potřeba vyvstala i v projednávané věci a obecné soudy se své povinnosti řádně zhostily.

Pokud, jako je tomu v předmětné věci, největší hodnotu v majetku náležejícího do SJM tvořily nemovitosti, jejichž rozdělení a přikázání do vlastnictví oběma bývalým manželům nebylo reálně proveditelné, nebyla jiná možnost, než je přikázat do vlastnictví jednoho z manželů, který však musel být srozuměn s tím, že druhému partnerovi je povinen vyplatit odpovídající vypořádací podíl.

Tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy porušily její procesní práva, neboť jí nepoučily ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř., není důvodné, neboť postup podle citovaného ustanovení by přicházel v úvahu pouze tehdy, pokud by účastníky řízení navržené (případně nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačovaly k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci. V opačném případě není třeba k poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. přistupovat (shodně viz rozhodnutí NS ČR sp. zn. 22 Cdo 2335/2005). V předmětné věci měly obecné soudy skutkový stav ohledně vnosů vedlejšího účastníka řízení do SJM nejen zjištěný, ale z provedených důkazů i za prokázaný.

Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí se zjišťuje, že se obecné soudy podrobně zabývaly námitkami stěžovatelky a řádně se s nimi v odůvodnění napadených rozhodnutí vypořádaly. Námitky stěžovatelky, které jsou Ústavnímu soudu předkládány nyní k posouzení, jsou především námitkami skutkovými, nezadávajícími důvod k ústavněprávnímu zásahu. Právní závěry vyvozené obecnými soudy ze skutkových zjištění jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování. Nelze souhlasit se stěžovatelkou, že by důkazní řízení jako celek vykazovalo protiústavní vady. V pravomocně skončeném řízení byly provedeny všechny, pro rozhodnutí ve věci samé relevantní důkazy tak, aby byl náležitým způsobem zjištěn skutkový stav věci.

Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Odmítnutí ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost předznamenává i osud návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, který musí být jako návrh závislý rovněž odmítnut.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. dubna 2013


Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. III. ÚS 446/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies