III. ÚS 3801/11

11. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 11. dubna 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele CC Invest Ltd., se sídlem Strait Street 90, 1436 Valletta, Malta, zastoupeného Mgr. Markem Lošanem, advokátem AK se sídlem Týn 1049/3, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. listopadu 2010 č. j. 5 EC 50/2009-71 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2011 č. j. 30 Co 357/2011-94, za účasti 1) Obvodního soudu pro Prahu 5 a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. prosince 2011, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. listopadu 2010 č. j. 5 EC 50/2009-71, jakož i rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2011 č. j. 30 Co 357/2011-94, a to pro porušení článku 36 odst. 1 a článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2011 č. j. 30 Co 357/2011-94 byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. listopadu 2010 č. j. 5 EC 50/2009-71, kterým soud prvního stupně zamítl žalobní návrh, jímž se žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") domáhal po žalované Ivaně Jakubecové zaplacení částky 32.417,18 Kč s příslušenstvím a dále rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.


II.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 EC 50/2009 vydal Obvodní soud pro Prahu 5 dne 6. srpna 2009 elektronický platební rozkaz, ve kterém byl stěžovateli v plném rozsahu přiznán nárok uplatňovaný žalobním návrhem. Protože žalovaná podala proti elektronickému platebnímu rozkazu odpor, nařídil soud jednání, kterého se nezúčastnil ani stěžovatel, ani žalovaná. Při tomto jednání byl dne 1. 11. 2010 vydán prvoinstanční rozsudek, jímž byla žaloba zamítnuta s odůvodněním, že žalobní tvrzení ohledně jednotlivých uplatněných nároků jsou nepřezkoumatelná a nejsou k dispozici ani relevantní důkazy. Soud v odůvodnění uvedl, že žalobkyni nebylo možno poskytnout příslušné poučení k doplnění jejích tvrzení a důkazů, protože se k jednání nedostavila.

Stěžovatel s postupem nalézacího soudu a jeho rozhodnutím nesouhlasí. Tvrdí, že po vydání platebního rozkazu nabyl jistotu, že ze skutečností, které soudu předestřel, skutečně vyplývá právo, kterého se domáhal. Stěžovatel je toho názoru, že pokud by tomu tak nebylo, byl dle ust. § 43 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") předseda senátu povinen účastníka vyzvat, aby bylo opraveno nebo doplněno podání. V důsledku absence jakékoli výzvy k doplnění žalobních tvrzení a vydáním elektronického platebního rozkazu stěžovatel nepokládal za nutnou účast při soudním jednání před soudem prvního stupně, a proto se z něj omluvil. Žaloba však byla následně v celém rozsahu zamítnuta.

Stěžovatel namítá, že soud prvního stupně na základě týchž skutkových tvrzení a předložených důkazů nejdříve žalobě elektronickým platebním rozkazem v celém rozsahu vyhověl, a po té při absenci jakékoli výzvy vedoucí k nápravě nedostatků žaloby, procesního poučení a bez intervence žalované žalobu naopak v celém rozsahu rozsudkem zamítl. Stěžovatel uvádí, že postupem soudů v předmětné věci byl překvapen a poškozen na svých ústavně zaručených právech. Stěžovatel namítá extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudu a procesními následky.

Stěžovatel nesouhlasí s postupem soudu prvního stupně, který shledal tvrzení a důkazy označené v žalobním návrhu za nedostačující a konstatoval, že pro neúčast stěžovatele na soudním jednání ho nelze poučit podle ust. § 118a o. s. ř. a tudíž ani nelze žalobě vyhovět. Stěžovatel namítá, že tím, že mu nebylo poskytnuto potřebné procesní poučení, nedostalo se mu ani případné dostatečné lhůty k odstranění nedostatků žalobního návrhu. Dle názoru stěžovatele mu tak byla odejmuta možnost jednat před soudem. Stěžovatel se domnívá, že pouhá nepřítomnost procesní strany při soudním jednání (dokonce omluvená) žádným způsobem nebrání soudu v poučení a výzvě k nápravě skutkových tvrzení a navržení potřebných důkazů (zejména za situace, kdy taková možnost procesní straně vůbec dána nebyla). Nejde o takovou překážku, na jejímž základě by bylo možné omezit právo procesní strany jednat před soudem. Stěžovatel má za to, že procesním postupem soudu prvního stupně a nenapravením tohoto stavu soudem druhého stupně bylo zkráceno jeho právo na spravedlivý proces.

III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že postupem ve věci jednajících soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces v důsledku toho, že mu byla odejmuta možnost jednat před soudem a došlo také k porušení principu rovnosti účastníků řízení.

Ústavní soud v souzené věci kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé zapříčinit porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, neshledal. Pokud jde o poučení dle ust. § 118a o. s. ř., je třeba považovat za rozhodné, že se stěžovatel - jak sám v ústavní stížnosti uvádí - z nařízeného jednání omluvil, přičemž neuvedl žádný relevantní důvod, pro který by se ve stanoveném termínu nemohl dostavit, a ani nepožádal o odročení jednání; svou neúčast zdůvodnil toliko tím, že vzhledem k výsledkům předchozího řízení svou účast nepokládal za nutnou. Stěžovatel se tedy omluvil nikoli z toho důvodu, že by mu v jeho účasti při jednání bránila nějaká překážka, ale z toho důvodu, že svou účast nepovažoval za nutnou; nepožádal ani o odročení jednání. Stěžovatel si tedy zřejmě byl natolik jist uplatněným nárokem, že nepovažoval za nutné se jednání zúčastnit, čímž se ovšem sám připravil o možnost být poučen dle citovaného ustanovení.

V této souvislosti je nutno podotknout, že závěry, vyslovené v nálezu sp. zn. I. ÚS 1980/08, na který stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje, jsou na projednávanou věc nepřenosné, a to s ohledem na zásadní skutkové odlišnosti mezi oběma případy. V nyní projednávané věci nedošlo k tomu, že by nalézací soud stěžovateli znemožnil reagovat na argumentaci žalované, neboť žalovaná se k věci nevyjádřila a k nařízenému jednání se nedostavila, zatímco ve stěžovatelem citovaném nálezu je řešena odlišná situace, kdy žalobkyně neměla možnost se vyjádřit k tvrzením žalovaného obsaženým v jeho stanovisku k podané žalobě, a to za procesní situace, kdy proti prvostupňovému rozhodnutí nebyl přípustný opravný prostředek.

Pokud se stěžovatel odvolává na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3379/10, ani tento jeho odkaz není přiléhavý, neboť v citované věci soud žalobkyni neoznámil podání odporu žalovanou, neumožnil jí vyjádřit se k tvrzení žalované ani k důkazu zaslanému soudu žalovanou a pro žalobkyni zcela překvapivě rozhodl rozsudkem tak, že její žalobu zamítl, aniž by se okolnostmi relevantními pro svůj závěr o splnění žalovaného dluhu žalovanou jakkoliv zabýval.

V souzené věci odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, proč postup dle ust. § 43 odst. 1 o. s. ř. nebyl v daném případě na místě. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že v dané věci byl prostor k tomu, aby mohl být žalobce při nařízeném jednání poučen podle ust. § 118 a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. o chybějících tvrzeních a důkazech a z toho vyplývajících následcích pro řízení. Pro nepřítomnost žalobce či jeho zástupce při jednání soudu však nebylo možno postupovat podle uvedeného ustanovení. Žalující strana se k ústnímu jednání nedostavila a o odročení nepožádala, čímž naznačila, aby bylo jednáno v její nepřítomnosti. Jedná-li soud v souladu s ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka či jeho právního zástupce, zabránil tento účastník (zástupce) svou nepřítomností při jednání soudu, aby mu soud poskytl potřebná poučení. Protože v souzené věci se žalobce z tohoto jednání omluvil, zbavil se možnosti na podkladě tohoto poučení potřebná tvrzení a důkazy doplnit. Soud prvního stupně proto správně postupoval dle ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. a žalobu zamítl pro neunesení žalobcova břemene tvrzení a důkazního břemene. Uvedenému závěru obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

V řízení před soudy platí obecně platná zásada "každý nechť si střeží svá práva" (vigilantibus iura), podle níž je každý účastník odpovědný za průběh řízení a za uplatňování svých práv a oprávněných zájmů.

V této souvislosti je nutno poukázat na to, že stěžovatel byl v předmětném řízení zastoupen právním zástupcem. Při uplatňování svých procesních práv se stěžovatel dopustil pochybení, které vyústilo v procesní neúspěch stěžovatele v projednávané věci.

Stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil. Jestliže je evidentní, že stěžovatel v rozporu se zásadou "každý nechť si střeží svá práva" ovlivnil výsledek soudního řízení právě svou neúčastí při nařízeném jednání, nemůže být jeho procesní neúspěch v soudním sporu považován za porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 s násl. Listiny či čl. 37 odst. 3 Listiny, zakotvujícího rovnost účastníků řízení.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. dubna 2013


Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. III. ÚS 3801/11, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies