II. ÚS 3060/12

11. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Miloslava Vojáčka, právně zastoupeného JUDr. Miroslavem Pindešem, Ph.D., advokátem se sídlem Zámecká 550, Bučovice, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2012 č.j. 44 Co 37/2011-133 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2010 č.j. 15 C 240/2008-97, a to ve výrocích o nákladech řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavnímu soudu byl dne 10. 8. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, přičemž namítal porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina).

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že v napadených výrocích soud prvního stupně jakož i soud odvolací přiznaly žalovanému (vedlejšímu účastníkovi) náhradu nákladů řízení, přestože u stěžovatele byly dány podmínky pro aplikaci § 150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").

Soudy obou stupňů posuzovaly otázku náhrady škody způsobené stěžovateli vedlejším účastníkem (advokátem) v souvislosti s poskytováním právní služby. Stěžovatel dne 20. 9. 2004 požádal vedlejšího účastníka o sepsání řádné ústavní stížnosti dle požadavku Ústavního soudu, předložil vedlejšímu účastníkovi dokumenty týkající se jeho případu a podepsal plnou moc opravňující vedlejšího účastníka k zastupování v řízení před Ústavním soudem. Vedlejší účastník však ústavní stížnost nedoplnil a Ústavní soud usnesením ze dne 25. 10. 2005 ústavní stížnost stěžovatele odmítl z důvodu neodstranění vad ve stanovené lhůtě dle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu (usnesení ze dne 25. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 324/05).

Žalobu stěžovatele, jíž se domáhal, aby mu vedlejší účastník zaplatil částku 100.000 Kč s úrokem z prodlení, jako náhradu škody, která mu jeho nečinností vznikla, Městský soud v Brně zamítl. Soud neshledal splnění předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, nebyla prokázána existence příkazní smlouvy mezi účastníky, porušení povinnosti vedlejšího účastníka jako advokáta ani příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vzniklou škodou, jakož ani výše škody.

Výrokem II. soud přikázal stěžovateli zaplatit náhradu nákladů řízení protistraně ve výši 37.374,- Kč a výrokem III. vyčíslil náklady právního zástupce stěžovatele ve výši 32.400 Kč, které zaplatí Česká republika, která dle výroku IV. nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

Na základě odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně rozsudek soudu I. stupně ve výrocích I., II. a IV. potvrdil a uložil stěžovateli zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 26.320 Kč. Výrokem III. nepřiznal náhradu nákladů řízení České republice.

Jak konstatoval ve svém rozhodnutí krajský soud, je nesporné, že vedlejší účastník ústavní stížnost nedoplnil a závěr soudu I. stupně o neexistenci příkazní smlouvy je přinejmenším sporný či nesprávný. Vznik škody (v penězích 30.000 Kč) však není v příčinné souvislosti s pochybením vedlejšího účastníka, neboť ústavní stížnost nebyla právním prostředkem způsobilým zvrátit rozhodnutí touto stížností napadené. Odvolací soud konstatoval také promlčení nároku.

Stěžovatel je přesvědčen, že poučen o potřebě doplnění ústavní stížnosti měl plné právo vyhodnotit nečinnost vedlejšího účastníka jako porušení povinnosti řádného poskytování právních služeb vyplývající z advokátních předpisů. Stěžovateli se však nepodařil prokázat kauzální nexus mezi jednáním vedlejšího účastníka a vzniklou škodou, proto ve svém sporu neuspěl.

Soudy obou stupňů přiznaly vedlejšímu účastníkovi řízení právo na náhradu nákladů řízení bez ohledu na ustanovení § 150 o. s. ř. Dle krajského soudu stát nemá právo na náhradu nákladů řízení vzhledem k tomu, že u žalobce jsou dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků dle § 138 odst. 1 o.s.ř. (neboť není zaměstnán, pobírá pouze podporu v nezaměstnanosti a v potvrzení o osobních majetkových a výdělkových poměrech uvedl částku 5.329 Kč měsíčně).a na základě toho mu byl ustanoven zástupce dle § 30 odst. 1 a 2 o.s.ř.

Soud tedy vyhodnotil majetkovou situaci stěžovatele tak, že nemá dostatek finančních prostředků na zaplacení služeb svého právního zástupce a přidělil mu právního zástupce na náklady státu, ale na druhé straně mu současně ukládá povinnost hradit náklady řízení vedlejšímu účastníkovi.

Krajský soud v Brně ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že aplikace ustanovení § 150 o.s.ř. je možná pouze ve výjimečných případech, přičemž majetkové poměry neúspěšného účastníka (zavázaného k náhradě nákladů řízení účastníku úspěšnému) samy o sobě nepostačují k možné aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř., přičemž byly brány v úvahu další okolnosti, zejména okolnosti případu.

Městský soud v Brně pouze odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí.

Dle vedlejšího účastníka soudy zcela spravedlivě rozhodly a uložily podle hlavy třetí o. s. ř. stěžovateli povinnost uhradit žalovanému náklady řízení.

Stěžovatel v replice uvedl, že krajský soud v řízení dal stěžovateli za pravdu v tom, že byla prokázána existence příkazní smlouvy, a je nesporné, že žalovaný prostřednictvím svého advokáta ústavní stížnost nedoplnil. Krajský soud při úvahách o nákladech řízení nedostatečně zvážil nejen majetkové, sociální a osobní poměry stěžovatele, ale i okolnosti případu. Má-li být dosaženo sledovaného účelu tj. práva každého dovolat se ochrany svých práv u soudu, je třeba, aby soudy tak, jak jim to ukládá § 150 o.s.ř., povinně zkoumaly, jestli neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je zapotřebí při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení přihlížet

Ústavní soud po zjištění, že ústavní stížnost je po formální stránce bezvadná a je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), přezkoumal obě napadená rozhodnutí ve výrocích o nákladech řízení a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak je tomu i v projednávané věci.

K otázce ústavněprávního přezkumu soudních rozhodnutí o náhradě nákladů řízení se Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že takové rozhodnutí, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05, IV. ÚS 131/08, sp. zn. IV. ÚS 3574/11). Dle judikatury Ústavního soudu je však rozhodování o nákladech soudního řízení integrální součástí soudního řízení jako celku; i při něm je třeba respektovat právo na spravedlivý proces (viz např. nález ze dne 13. ledna 2005 sp. zn. IV. ÚS 1/04 in: Sb.n.u.ÚS, sv. 36, č. 8, či nález ze dne 20. prosince 2005 sp. zn. I. ÚS 257/05 in: Sb.n.u.ÚS, sv. 39, č. 231). V této souvislosti Ústavní soud rovněž konstatoval (viz nález ze dne 12. května 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 in: Sb.n.u.ÚS, sv. 33, č. 69), že pokud obecný soud rozhodne o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem řízení a výrokem ve věci, je nutno to označit za postup, který porušuje principy práva na spravedlivý proces z hlediska čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud již ve své judikatuře konstatoval, že samo o sobě osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce z řad advokátů nezakládá nárok příslušnému účastníkovi řízení na to, aby jej následně soud zbavil povinnosti k náhradě nákladů řízení, tedy aby ve vztahu k němu musel aplikovat § 150 o. s. ř. Pokud soud vyšel plně ze zásady úspěchu ve věci proto, že stěžovatel v řízení před obecnými soudy nebyl úspěšný, aplikace moderačního práva soudem by se mohla jevit nespravedlivou právě ve vztahu k úspěšnému účastníkovi řízení (viz např. usnesení sp. z. II. ÚS 3404/12), čímž by mohlo být zpochybněno samotné právo účastníka řízení na právní pomoc v řízení před soudy, jak jej garantuje čl. 37 odst. 2 Listiny, a to od počátku řízení, tedy realizace oprávnění účastníka občanského soudního řízení zakotvená v § 25 odst. 1 o. s. ř..

Po zjištění, že rozhodnutí obecných soudů ve výrocích o nákladech řízení jsou ústavně konformní a dostatečným způsobem odůvodněná, nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. dubna 2013


Jiří Nykodým
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 3060/12, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies