III. ÚS 3409/12

11. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Rychetského a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Ing. Petra Novotného a 2. Idy Novotné, zastoupených JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1163/5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012 č. j. 33 Cdo 4980/2010-147, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2010 č. j. 22 Co 98/2010-116 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 8. 2009 č. j. 27 C 295/2007-86, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že shora uvedeným rozsudkem Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelů potvrdil rozsudek, jímž Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl jejich žalobu proti žalovanému Mgr. Jaroslavu Kratochvílovi (v řízení před Ústavním soudem vedlejšímu účastníkovi) o zaplacení částky 6 263 566 Kč s příslušenstvím.

Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatelů jako nepřípustné odmítl [§ 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.].

V ústavní stížnosti stěžovatelé setrvávají v přesvědčení, že vedlejší účastník, s nímž coby advokátem sjednali smlouvu o úschově, nebyl oprávněn peněžní prostředky, které složili na jeho bankovní účet k úhradě kupní ceny, vyplatit (neztotožněné) osobě, vydávající se za vlastníka (a prodejce) nemovitostí, k jejichž převodu kupní smlouva směřovala.

Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud porušení ústavních práv a svobod stěžovatelů neshledal.

Obecné soudy ústavněprávně přijatelně položily důraz na okolnost, že stěžovatelé neprokázali, že vedlejší účastník v rozporu s jejich příkazem vyplatil finanční prostředky, které mu svěřili, osobě odlišné od osoby, s níž uzavřeli kupní smlouvu ("prodávajícímu"), přičemž - v kontextu smlouvy o úschově (sjednané mezi stěžovateli a vedlejším účastníkem) - nepovažovaly rozhodující soudy za směrodatné, že tato osoba (označující se za prodávajícího) vlastníkem nemovitostí konkretizovaných v kupní smlouvě nebyla.

Z hledisek ústavněprávního přezkumu nelze ničeho vytknout ani úvahám dovolacího soudu ohledně rozdílného obsahu smlouvy o úschově a inominátní tzv. svěřenecké smlouvy, resp. odtud plynoucích důsledků složení peněžních prostředků na účet advokáta ve vztahu k zániku závazku vůči věřiteli (ve sledovaných souvislostech převodci).

Oproti názoru stěžovatelů tudíž jest mít rozhodnutí obecných soudů i za adekvátně odůvodněná.

Co do námitek směřujících proti rozhodnutí dovolacího soudu postačí uvést, že stěžovatelé soudu sice vytýkají nesprávný postup, nekonkretizují však, v čem měl - v kontextu dovolání přípustného toliko v režimu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - pochybit, a ani Ústavní soud v jeho rozhodnutí takové pochybení neshledává.

Shrnutím uvedeného nelze než dospět k závěru, že námitky uplatněné stěžovateli nejsou způsobilé posunout věc jejich ústavní stížnosti do ústavněprávní roviny; že Ústavní soud není běžnou přezkumnou instancí, bylo vyloženo již v předchozím. Stěžovatelům se tedy zásah do základních práv doložit nepodařilo.

Návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Z řečeného vyplývá, že tak je tomu v dané věci.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. dubna 2013


Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. III. ÚS 3409/12, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies