II. ÚS 411/11

11. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti MUDr. Moniky Golkové, zastoupené JUDr. Michalem Račokem, advokátem se sídlem Praha 1, Štěpánská 49/633, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011 ve věci sp. zn. 21 Cdo 2839/2009, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka projednávanou ústavní stížností brojí proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí, kterým měl Nejvyšší soud porušit ustanovení čl. 2 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy.

Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu Praha - západ, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na obnovu řízení, v němž Okresní soud Praha - západ usnesením ze dne 21. 9. 2005 ve věci sp. zn. 5 C 5110/2004 nařídil k uspokojení pohledávky zástavního věřitele soudní prodej nemovitostí ve vlastnictví stěžovatelky.

Přípustnost svého dovolání dovozovala stěžovatelka z existence otázky zásadního právního významu, spočívající v tom, že obecné soudy hodnotí odlišně otázku, zda je u jednání ve smyslu ustanovení § 196a odst. 1 a 2 obchodního zákoníku i v případě společnosti s ručením omezeným, jež má jediného společníka, nutný předchozí souhlas valné hromady této obchodní společnosti. Stěžovatelka odkázala na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29 Cdo 1780/2008 (dále též "novější, pozdější judikát") a sp. zn. 29 Cdo 696/2002 (dále též "starší, předchozí judikát"), jež jsou dle jejího názoru ve vzájemném rozporu.

Jelikož stěžovatelka považuje rozpor závěrů dvou výše uvedených judikátů dovolacího soudu za zcela zjevný, přičemž si není vědoma žádných dalších rozhodnutí dovolacího soudu, jimiž měly být předchozí závěry (patrně vyslovené v rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 696/2002) "překonány", má stěžovatelka za to, že Nejvyšší soud v dané věci porušil ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, neboť příslušný senát dovolacího soudu nepředložil věc k rozhodnutí velkému senátu, nýbrž sám rozhodl. Stěžovatelka se proto s odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 566/05 domnívá, že v důsledku uvedeného postupu bylo porušeno její základní právo na zákonného soudce ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.

V této souvislosti vystupuje do popředí kontext projednávané věci, ve které se stěžovatelka u orgánu ochrany ústavnosti (ústavní stížností) domáhá zvrácení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (dovolání) v řízení o mimořádném opravném prostředku (žaloba na obnovu řízení) směřujícím proti usnesení vydanému v řízení o soudním prodeji nemovitosti, a to argumentem, že o jejím dovolání měl namísto tříčlenného senátu rozhodovat velký senát Nejvyššího soudu.

Podstatou posuzované ústavní stížnosti je tedy otázka, zda Nejvyšší soud neporušil stěžovatelkou v ústavní stížnosti naříkaným postupem její základní právo na zákonného soudce.

Dovolává-li se stěžovatelka ustanovení § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, nutno uvést, že k aplikaci tohoto ustanovení by bylo možno přikročit až v případě meritorního řešení dané věci, k čemuž však v důsledku nepřípustnosti jejího dovolání nedošlo.

Jinými slovy - a pouze obecně vzato - Nejvyšší soud by v takové věci musel nejprve dospět k závěru, že zde existuje rozpor mezi dvěma rozhodnutími dovolacího soudu, jenž zakládá přípustnost dovolání, a současně, že věc má být vyřešena v souladu se závěry staršího z judikátů. Hypoteticky by tak k porušení práva na zákonného soudce mohlo dojít postupem v řízení, z nějž vzešel pozdější judikát, nikoliv však postupem v projednávané věci.

Dle názoru Ústavního soudu ostatně stěžovatelkou tvrzený rozpor mezi jí uváděnými judikáty je pouze zdánlivý. Starší judikát sice dochází k závěru, že porušení podmínek stanovených v ustanovení § 196a odst. 3 obchodního zákoníku zakládá absolutní neplatnost takového právního úkonu, v žádném případě však z tohoto rozhodnutí nevyplývá, že samotná absence schválení valné hromady vede bez dalšího k neplatnosti takového právního úkonu. Odlišujícím prvkem staršího judikátu je navíc stádium likvidace obchodní společnosti, ve kterém pozbývá jednatel (jediný společník) svá statutární oprávnění (nadto rovněž absentovalo určení kupní ceny na základě znaleckého posudku). Dospívá-li potom pozdější judikát k závěru, že absence schválení valnou hromadou společnosti neplatnost právního úkonu ve smyslu ustanovení § 196a obchodního zákoníku bez dalšího nezakládá za situace, kdy na daném právním úkonu participovaly všechny osoby, jež se mohou účastnit valné hromady předmětné obchodní společnosti, jedná se o závěr zpřesňující či modifikující, v žádném případě se však nejedná o závěr, který by byl se závěry staršího judikátu v rozporu.

Nad rámec řečeného je možno navíc konstatovat, že závěry vyslovené v napadeném usnesení dovolacího soudu jsou v souladu rovněž s recentní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. závěry rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia NS ze dne 8. 2. 2012 sp. zn. 31 Cdo 3986/2009).

Pro úplnost je možno poznamenat, že z hlediska účelu a smyslu ustanovení § 196a obchodního zákoníku je rovněž sporné, zda je stěžovatelka subjektivně oprávněna námitku absence schválení valnou hromadou vznést, neboť účelem předmětného ustanovení je zamezit případnému poškození obchodní společnosti, respektive jejích věřitelů (ať již fixních nebo reziduálních); stěžovatelka přitom v takovém postavení v daném řízení nevystupuje.

Ústavní soud z uvedených důvodů neshledal tvrzený zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. dubna 2013


Jiří Nykodým
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 411/11, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies