II. ÚS 3291/11

11. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Bohumíra Kukuczky, právně zastoupeného JUDr. Vlastimilem Burešem, advokátem se sídlem Šance 13, Mosty u Jablunkova, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 8. 2011 sp. zn. 51 Co 243/2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavnímu soudu byl dne 2. 11. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina).

Napadeným rozsudkem byl změněn rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 1. 2011, č.j. 130 C 36/2010-72, kterým se žalobce (provozovatel pohřební služby) domáhal vůči žalovanému - Územnímu středisku záchranné služby Moravskoslezského kraje, příspěvková organizace - zaplacení částky 47.278,- Kč s příslušenstvím tak, že se žaloba zamítá. Krajský soud v Ostravě dospěl k závěru, že nelze dovodit uzavření platné nepojmenované smlouvy mezi účastníky, rozhodnutí lékaře žalovaného o provedení pitvy, učiněné při prohlídce mrtvého a spojené s nařízením převozu mrtvého k pitvě dle ustanovení § 3 odst. 2 vyhl. č. 19/1988 Sb. není objednávkou, tedy projevem vůle (přičitatelným žalovanému jako zaměstnavateli příslušného lékaře) uzavřít ve prospěch objednatele či třetí osoby smlouvu o přepravě konkrétních lidských pozůstatků na pitvu a zpět, nýbrž splněním povinnosti stanovené právním předpisem. Stejně tak na straně žalobce, jako provozovatele pohřební služby, nejde o projev smluvní volnosti, splní-li povinnost dle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 256/2001 Sb. převzít po výzvě lékaře lidské pozůstatky bez zbytečného odkladu. Není tedy dán oboustranný shodný projev vůle uzavřít o převozu lidských pozůstatků úplatnou smlouvu. Dle názoru odvolacího soudu ani příslušné právní předpisy závazkový vztah mezi účastníky řízení nezakládají, neboť žalovaný není ani subjektem provádějícím pitvu, ani právním nástupcem Okresního ústavu národního zdraví. Rovněž předmět závazků obou účastníků nelze mít za dostatečně určený, pokud nedošlo k dohodě o tom, jaký závazek by měl v uvažovaném dvoustranném právním vztahu dle ustanovení § 269 odst. 2 obchodního zákoníku plnit vůči žalobci žalovaný. Nebylo ani tvrzeno, že by se žalovaný zavázal uhradit za přepravu lidských pozůstatků žalobci náklady na převoz, ať už ve výši žalobcem požadované, či případně v ceně obvyklé.

Soud dovodil, že pro absenci vůle uzavřít smlouvu a pro nedostatek náležitosti smlouvy - určení předmětu závazku žalovaného, uzavření platné nepojmenované smlouvy mezi účastníky o převozu lidských pozůstatků na pitvu dojít nemohlo a závěr soudu I. stupně o pasivní věcné legitimaci žalovaného ve sporu z nepojmenované smlouvy není proto správný. Dle odvolacího soudu je bez pochybností, že žalobce, který fakticky předmětnou činnost provedl, činil tak jako podnikatel při své podnikatelské činnosti. Jeho právo na náhradu nákladů a přiměřeného zisku je zakotveno v ustanovení § 7 odst. 1 písm. d) zákona č. 256/2001 Sb. o pohřebnictví, který však uvedením, že tyto náklady nese ten, v jehož zájmu vznikly, blíže neurčuje subjekt povinný k náhradě vzniklých nákladů. Nečiní tak ani ustanovení § 5 citovaného zákona, dle jehož odstavců 1-5 je nositelem nákladů spojených s převozem lidských pozůstatků a úkony s tím spojenými, ovšem s výjimkou převozu na pitvu, objednatel pohřbu, popř. příslušná obec.

Stěžovatel se domnívá, že v daném případě by mohl být Ústavním soudem shledán důvod pro zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nesprávná aplikace jednoduchého práva je spjata s konkurencí norem jednoduchého práva a rovněž s konkurencí interpretačních alternativ, v nichž se zrcadlí kolize ústavních principů. Poté, kdy došlo bez právního nástupce k zániku Okresních ústavů národního zdraví, které v minulosti jednoznačně hradily náklady na přepravu mrtvého na pitvu, není expressis verbis žádným právním předpisem stanoveno, kdo náhradu těchto nákladů má hradit. Krajský soud v jednom ze svých rozhodnutí dovozuje, že Územní středisko záchranné služby Moravskoslezského kraje k žalobě pasivně legitimováno je a jiným, svým pozdějším rozhodnutím, dovozuje, že naopak pasivně legitimováno k žalobě není. Stěžovatel se domnívá, že takto rozdílná interpretace jednoduchého práva u stejného soudu není možná, ani z hlediska ústavního práva únosná, nepřispívá k elementární právní jistotě, neboť stěžovatel jako občan právního státu a provozovatel pohřební služby, má právo se dozvědět, který subjekt je pasivně legitimován k hrazení převozů lidských pozůstatků na pitvu a zpět. Stěžovatel je přesvědčen, že interpretace právních norem, kterou provedl Krajský soud v Ostravě v napadeném rozsudku, je nesprávná, neboť Územní středisko záchranné služby Moravskoslezského kraje bylo v dané věci k žalobě pasivně legitimováno.

Na podporu svého tvrzení stěžovatel odkazuje na jiné rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě (sp. zn. 8 Co 101/2009) v obdobné věci, které však vyznělo v jeho prospěch. O této věci rozhodoval i Ústavní soud, který usnesením sp. zn. IV. ÚS 2383/09 ústavní stížnost podanou Územním střediskem záchranné služby Moravskoslezského kraje odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak je tomu i v dané věci.

Ústavní soud formuloval obecné podmínky, za kterých může ingerovat do rozhodování obecných soudů (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sb. n. u., sv. 3, str. 257). K rámci, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, vyložil, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost, či dokonce správnost rozhodnutí, včetně jeho odůvodnění, ale jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních práv zaručených ústavním pořádkem. Ústavní soud tak zasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, když porušení běžné zákonnosti nebo jiná nesprávnost představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, v judikatuře Ústavního soudu lze definovat povahu případů, v nichž nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy představovala porušení základních práv a svobod. V řízení o ústavních stížnostech lze za takové považovat případy, ve kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva je spjata s konkurencí norem jednoduchého práva, příp. konkurencí interpretačních alternativ, v nichž se zrcadlí kolize ústavních principů, či za takové lze považovat případy svévolné aplikace jednoduchého práva (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 74/02, III. ÚS 747/2000, I. ÚS 601/02, III. ÚS 737/02, IV. ÚS 239/03, II. ÚS 413/04, III. ÚS 351/04).

Vztáhnuv shora uvedené principy ústavně právního přezkumu na projednávaný případ, Ústavní soud dospěl k závěru, že důvody, které stěžovatel uvedl v ústavní stížnosti, ke kasaci napadeného rozhodnutí nepostačují. Jak Ústavní soud zjistil, Krajský soud v Ostravě se podrobně zabýval pasivní legitimací stěžovatele a právní závěr nalézacího soudu v tomto směru korigoval. Dospěl totiž na rozdíl od něho k závěru, že "z právních předpisů, které lze na danou problematiku aplikovat, vyplývá, že zdravotní péče hrazená z prostředků veřejného zdravotního pojištění zahrnuje mimo jiné též pitvu a dopravu k pitvě a zpět. Zdravotní pojišťovny pak hradí jednotlivým zdravotnickým zařízením jen tu péči, kterou jsou oprávněna poskytovat. Z toho plyne, že žalovanému není zdravotní pojišťovnou hrazena z těchto prostředků ani pitva (kterou provádí oddělení patologie a soudního lékařství dle § 4 odst. 2 a 3 vyhl. č. 19/1988 Sb.), ani doprava k ní a od ní, neboť tyto úkony žalovaný neprovádí. Žalovaný tedy nemohl případně na úkor žalobce získat ani bezdůvodné obohacení tím, že by mu dopravu lidských pozůstatků provedenou žalobcem uhradila zdravotní pojišťovna. Tomu odpovídá námitka žalovaného, že by soudem I. stupně uloženou povinnost k plnění musel bez náhrady nést ze svého, přestože se jedná o úkon hrazený jinak z prostředků zdravotního pojištění. Přitom zdravotní pojišťovna může, jak předvídá ustanovení § 17 odst. 4 zák. č. 48/1997 Sb. (zákonodárce použil výrazu "a další subjekty poskytující hrazenou péči"), uzavřít smlouvu i s jiným subjektem, než se zdravotnickým zařízením, při splnění podmínky, že i ten poskytuje onu hrazenou péči. Dále může zdravotní pojišťovna poskytnout úhradu za nutnou a neodkladnou hrazenou péči i tomu subjektu, s nímž nemá uzavřenu smlouvu ( srov. § 17 odst. 1 věta třetí cit. zák.). Převoz na pitvu na základě výzvy lékaře dle § 5 vyhl. č. 19/1988 Sb. provádějícího ohledání, lze pak mít dle názoru odvolacího soudu za "nutnou a neodkladnou zdravotní péči pojištěnci." Uvedené odůvodnění je podle názoru Ústavního soudu logické, přesvědčivé, mající oporu v aplikovaných právních předpisech.

Pokud stěžovatel odkazuje na odlišná rozhodnutí krajského soudu s tím, že je judikatura v této otázce nejednotná, je třeba poukázat na to, že Ústavní soud není povolán k tomu, aby sjednocoval judikaturu obecných soudů v případech, kdy není přípustné dovolání. Ústavní soud může v rámci svých shora vytyčených pravomocí, v souvislosti s namítaným porušením čl. 36 odst. 1 Listiny, pouze posoudit, zda napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo jako celek spravedlivé.

Ústavní soud tedy může závěrem konstatovat, že v závěru odvolacího soudu o nedostatku pasivní legitimace žalovaného neshledal Ústavní soud zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, ani do jiného ústavně zaručeného práva stěžovatele. Závěr krajského soudu je z hlediska ústavně právního akceptovatelný a Ústavní soud proto nemá žádný důvod pro případnou kasaci napadeného rozhodnutí.

Ústavní soud pouze nad rámec dodává, že za situace, kdy nárok stěžovatele na úhradu nákladů spojených s převozem lidských pozůstatků k pitvě a zpět není popírán, nelze otázku subjektu povinného k této úhradě (popřípadě výši úhrady) řešit v rovině ústavní, ale na úrovni moci zákonodárné či výkonné.

Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. dubna 2013


Jiří Nykodým
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 3291/11, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies