IV. ÚS 2889/09 #2

11. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení soudkyní zpravodajkou Michaelou Židlickou ve věci ústavní stížnosti HSJH, spol. s r. o., Senovážné náměstí 24, Praha 1, a pana Michala Heřmanského, právně zastoupených advokátem Mgr. Josefem Veverkou, Za Poříčskou branou 12, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009 č. j. 29 Cdo 3505/2008-246, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 2. 2008 č. j. 14 Cmo 241/2007-225 a Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2006 č. j. 3 Cm 215/2003-174, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 10. 11. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Dne 25. 3. 2013 byl Ústavnímu soudu společně se spisem Městského soudu v Praze sp. zn. 3 Cm 215/2003 předložen též spis téhož soudu sp. zn. 1 Cm 36/2008, z něhož vyplývá, že stěžovatelé současně s dovoláním proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 2. 2008 č. j. 14 Cmo 241/2007-225, jež je napadeno i předmětnou ústavní stížností, podali souběžně vedle dovolání též žalobu pro zmatečnost, o níž nebylo do dnešního dne rozhodnuto. O této skutečnosti stěžovatelé Ústavní soud neinformovali.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.

Žaloba pro zmatečnost představuje mimořádný opravný prostředek, jenž především slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná.

Za výše nastíněné procesní situace považuje Ústavní soud jakékoliv hodnocení ústavní stížností napadeného rozsudku vrchního soudu za předčasné, neboť by svým rozhodnutím nepřípustně zasahoval do pravomoci obecných soudů, které budou o žalobě pro zmatečnost teprve rozhodovat. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu je sice předmětná ústavní stížnost podána včas, nicméně jeho přezkumem by se Ústavní soud nevyhnul, byť jen okrajovému, hodnocení usnesení vrchního soudu, čímž by nutně předjímal rozhodnutí obecných soudů ve zmatečním řízení. I za předpokladu, že by Ústavní soud omezil svůj přezkum toliko na napadené usnesení Nejvyššího soudu, mohla by po případném zrušení usnesení vrchního soudu v rámci zmatečního řízení nastat absurdní situace, že by existovalo pravomocné rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to bez jakékoliv procesní návaznosti na předchozí soudní řízení.

Z uvedených důvodů považuje Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost za nepřípustnou jako celek, přičemž poté, co bude rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, bude pro účely podání ústavní stížnosti proti předmětnému usnesení Nejvyššího soudu lhůta pro jeho napadení považována za zachovanou. V opačném případě by se Ústavní soud dopustil odepření spravedlnosti, což by bylo v rozporu se základními premisami spravedlivého soudního procesu, garantovaného čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Jednou z možností řešení vzniklé procesní situace by bylo i přerušení řízení a vyčkání rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost, ovšem s ohledem na datum podání ústavní stížnosti, tj. 10. 11. 2009, nepovažuje Ústavní soud uvedený postup za vhodný.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. dubna 2013


Michaela Židlická, v. r.
soudce zpravodaj


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2889/09 #2, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies