III. ÚS 2947/10

12. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 12. dubna 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Rychetského a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti J. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň - Bory , zastoupeného JUDr. Petrem Kybicem, Ph.D., advokátem se sídlem náměstí Republiky 204/30, 301 00 Plzeň, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2009 sp. zn. 3 T 150/2009, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. 8 To 384/2009 a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 4. 2010 sp. zn. 8 Tdo 342/2010, za účasti 1) Městského soudu v Brně, 2) Krajského soudu v Brně a 3) Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. 10. 2010, a po výzvě k odstranění vad podání byla doplněna dne 3. 12. 2010, se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí obecných soudů, uvedených shora. Domnívá se, že bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces uvedené v článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatelovy námitky lze v podstatě shrnout do dvou okruhů:

1. První skupina námitek se vztahuje k údajně vadnému hodnocení důkazů, o něž se opírá odsuzující rozsudek v jeho trestní věci. Provedené důkazy, podle názoru stěžovatele, prý vadně stanovily výši škody, jež měla být podle odsuzujícího rozsudku způsobena. Soudy prý přihlédly toliko k odhadu o výši škody, který uvedl svědek Imal Ghazal, aniž by jím uváděnou výši hodnoty odcizených peněz a věcí verifikovaly jiným způsobem, např. znaleckým posudkem z oboru ekonomiky. Nebyl prý respektován závěr, vyslovený v judikátu Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 7 Tdo 1245/2003, podle nějž "vyčíslení výše škody samotným poškozeným není postačující". Tím prý obecné soudy nedodržely požadavek, vyslovený v ust. § 2 odst. 5 trestního řádu, totiž postupovat tak, "aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí".

2. Druhá skupina námitek je zaměřena proti výroku odsuzujícího rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě škody poškozené obchodní společnosti GHAZAL, s. r. o. Stěžovatel namítá, že tato společnost neuplatnila v adhezním řízení řádně svůj nárok na náhradu škody, protože prý tento nárok uplatnil toliko pan Imal Ghazal jako fyzická osoba.


II.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").


III.

Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu k ní přiloženého rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR se zjišťuje:

Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2009, sp. zn. 3 T 150/2009 uznán vinným trestnými činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zák. (zkratkou " tr. zák." je označen tehdy platný trestní zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na pět a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Společně se stěžovatelem byl odsouzen jako spoluobviněný P. A. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla oběma obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené společnosti GHAZAL, s. r. o., škodu ve výši 1.200.000,- Kč.

Podle skutkových zjištění se oba obvinění uvedených trestných činů dopustili tím, že po předchozí společné domluvě se v nočních hodinách dne 11. 9. 2008 v Brně v ulici Příkop vloupali oknem do prodejny potravin, kde vypáčili dveře do kanceláře a ze zdi vysekali a odcizili dva zabudované trezory v celkové hodnotě kolem 13.000,- Kč, v nichž byla hotovost nejméně 400.000,- Kč, asi 3.000,- USD v hodnotě kolem 50.000,-Kč, nejméně 550,- Euro v hodnotě nejméně 13.406,- Kč, tři druhy stravenek v celkové hodnotě 734.250,- Kč a náhradní klíče od prodejny a domu majitele prodejny. Tím poškozené společnosti GHAZAL, s. r. o. způsobili škodu ve výši 1.200.000,- Kč a poškozením dveří a zdiva škodu ve výši 10.580,- Kč.

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. 8 To 384/2009 byla odvolání obou obviněných podle § 256 tr. řádu jako nedůvodná zamítnuta.

Dovolání obou obviněných byla odmítnuta usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 2010 sp. zn. 8 Tdo 342/2010 jako zjevně neopodstatněná.

IV.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy ČR), ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Kasační zásah vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti (srov. již např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, nověji např. shrnutí v odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 2777/08).

Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti uplatnil argumentaci, z níž je zřejmé, že spatřuje v Ústavním soudu další instanci trestního soudnictví. V ústavní stížnosti dochází k opakování námitek jeho obhajoby, jimiž se již obecné soudy v původním řízení vícekrát obsáhle zabývaly a Ústavní soud tudíž považuje za vhodné v podrobnostech na rozhodnutí těchto soudů odkázat.

Jde-li o dokazování před obecnými soudy, je důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu dán zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2, odst. 4, odst. 5 tr. řádu). V řadě svých rozhodnutí klade Ústavní soud důraz na kontradiktorní charakter důkazního postupu v souladu s článkem 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Ústavní soud ve svých nálezech zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena. Obecné soudy jsou navíc povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene (viz např. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 463/2000, sp. zn. III. ÚS 181/2000 či sp. zn. III. ÚS 1104/08). Obdobně Ústavní soud zasáhl v případech, kdy v soudním rozhodování byla skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz např. věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 či rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 376/03). Pokud jde o případy tzv. opomenutých důkazů, je pochybení relevantní z hlediska kautel práva ústavního toliko tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 185/96, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02 a mnohá další).

Ústavní soud však zároveň opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci soudů obecných, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací (srov. již nález ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93). Pokud jde o výpovědi svědků, je především úkolem nalézacího soudu, aby posoudil věrohodnost svědeckých výpovědí, neboť v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti má k takovému posouzení po provedeném hlavním líčení nejlepší předpoklady. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle.

V projednávané věci Ústavní soud neshledal žádný důvod ke kasaci napadených rozhodnutí obecných soudů.

Ústavní soud nesdílí stěžovatelovy námitky proti postupu obecných soudů při stanovení výše způsobené škody. Zásada volného hodnocení důkazů, zakotvená v ust. § 2 odst. 6 tr. řádu, znamená mj., že zákon nepředepisuje orgánům činným v trestním řízení, jaký druh důkazního prostředku mají použít k prokázání určitých skutečností. Jestliže obecné soudy při stanovení výše škody vycházely z vyčíslení, které jim poskytl svědek Imal Ghazal, o jehož věrohodnosti neměly žádné pochybnosti a ostatně ani obviněný s touto výpovědí nepolemizoval, nelze proti tomuto postupu obecných soudů z ústavněprávního hlediska ničeho namítat. Navíc byla věrohodnost výpovědi jmenovaného svědka podepřena též další svědeckou výpovědí Marie Loukoťové. Opatřování dalších důkazů k prokázání výše škody, např. znaleckým posudkem z oboru zbožíznalectví, by za daných skutkových okolností bylo zcela nadbytečné. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět. V projednávané věci soudy tomuto požadavku dostály.

Ústavní soud posoudil rovněž stěžovatelovy námitky proti výroku o náhradě škody, zejména proti tomu, že obchodní společnost GHAZAL neuplatnila řádně svůj nárok na náhradu škody. Ústavní soud tyto výtky nesdílí, naopak se ztotožňuje s názorem obecných soudů, že nárok na náhradu škody byl uplatněn řádně a včas Imalem Ghazalem, který byl jediným společníkem a jednatelem obchodní společnosti.

K porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces nedošlo.

Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. dubna 2013


Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2013, sp. zn. III. ÚS 2947/10, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies