I. ÚS 3256/12

15. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele R. E., t.č. ve výkonu trestu ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Denisem Mitrovićem, advokátem se sídlem v Týništi nad Orlicí, Mírové náměstí čp. 274, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2012, č. j. 22 Co 25/2012-343, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody:

Ústavní stížnost směřuje proti výroku usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2012, č. j. 22 Co 25/2012-343, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně. Jím byla zamítnuta stěžovatelova žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení o dovolání. Uvedeným usnesením bylo prý porušeno stěžovatelovo základní právo na spravedlivý proces zaručené zejména čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních prav a svobod (dále jen "Listina").

Napadeným rozhodnutím byl totiž stěžovatel připraven o možnost podat dovolání v případě, kde to zákon připouští, neboť tam je zastoupení advokátem povinné. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je podle stěžovatele nemístné, neboť sám soud předjímá rozhodnutí soudu dovolacího.

Současně je stěžovatel přesvědčen, že napadené rozhodnutí je rozporné s předvídatelností soudních rozhodnutí, respektive se zásadou právní jistoty. V této souvislosti odkazuje na jiné řízení v jeho věci, vedené pod sp. zn. 20 C 39/2010 u Obvodního soudu pro Prahu 3, kde mu sice soud prvního stupně údajně odmítl ustanovit právního zástupce, avšak odvolací soud mu zástupce ustanovil.

II.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 19 C 105/2005. Zjistil, že jmenovaný soud svým usnesením z 2. 1. 2012, č. j. 19 C 105/2005-336, zamítl návrh stěžovatele na ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení. Vyšel z toho, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 19 C 105/2005 ze dne 8. 4. 2008 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 22 Co 3/2009 bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaných (stěžovatele a J. Š.) zaplatit žalobci (Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky) společně a nerozdílně částku 121.077 Kč s příslušenstvím, představující náhradu za náklady žalobce vynaložené na zdravotní péči třetí osoby důsledkem protiprávního jednání žalovaných.

Podle citovaného rozsudku bylo dne 30. 3. 2009 obvodnímu soudu - jak se podává z jeho rozhodnutí - doručeno podání stěžovatele, jež bylo posouzeno jako blanketní dovolání. Součástí tohoto podání byla jeho žádost o ustanovení advokáta pro dovolací řízení. Z formuláře o majetkových, osobních výdělkových poměrech vyplněného stěžovatelem podle soudu vyplývá - nahlíženo prizmatem § 30 o. s. ř. a § 138 o. s. ř. - že dotyčný není výdělečně činný, neboť v rámci výkonu trestu odnětí svobody není zařazen k výkonu práce. Soud však dospěl k závěru, že stěžovatel předpoklady pro osvobození od soudních poplatků nesplňuje v tom směru, že v jeho případě jde o svévolné a zřejmě bezúspěšné bránění práva. V průběhu řízení bylo totiž zjištěno, že trestným činem spáchaným žalovanými bylo poškozenému ublíženo na zdraví, takže léčba jeho zranění si vyžádala finanční prostředky hrazené žalobcem. Ten proto podal k soudu žalobu k náhradě takto vynaložených prostředků. Výše škody, jejíž náhrady se žalobce v tomto řízení domáhá, pak byla podle obvodního soudu řádně doložena a odůvodněnost této výše byla dokonce podrobena i znaleckému zkoumání. Ze spisového materiálu je navíc podle obvodního soudu zřejmé, že oba žalovaní svými četnými podáními záměrně prodlužují soudní řízení. Svou znalost procesních předpisů a orientaci ve vedení řízení bezpochyby zneužívají k protahování této věci. Prvý soud proto dospěl k závěru, že ze strany stěžovatele se jedná o zřejmě bezúspěšné bránění práva a zejména z toho důvodu jeho žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů nevyhověl.

K odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze usnesením z 26. 4. 2012, č. j. 22 Co 25/2012-343, tak, že usnesení soudu prvého stupně potvrdil. Podle městského soudu ustanovení zástupce zásadně nezávisí na úvaze soudu; jsou-li splněny předpoklady uvedené v § 30 odst. 1 o. s. ř., je soud povinen žádosti účastníka o ustanovení zástupce vyhovět. Předpokladem ustanovení zástupce účastníku řízení je však skutečnost, že účastník byl soudem osvobozen od soudních poplatků ve smyslu § 138 o. s. ř. nebo že splňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Hledisky, která je třeba v této souvislosti zkoumat a kterými se zabýval i soud prvého stupně, je okolnost, že poměry účastníka odůvodňují přiznání osvobození od soudních poplatků a okolnost, že nejde o zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. O zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva se podle městského soudu jedná zejména tehdy, jestliže již ze skutkových tvrzení účastníka žádajícího ustanovení zástupce (aniž by bylo třeba provádět dokazování), je nepochybné, že mu ve věci nemůže být vyhověno. Svévolným uplatňováním nebo bráněním práva je i šikanozní výkon nebo zjevné oddalování splnění povinností dlužníka nepochybně zavazujících. Okolnost, zda ze strany žadatele nejde o svévolné uplatňování nebo bránění závisí na úvaze soudu. Tento soud přitom nerozhoduje například o přípustnosti dovolání, ale je oprávněn posoudit, zda nejde u žadatele o svévoli nebo o zřejmou bezúspěšnost při uplatňování (zde bránění) práva.

Z obsahu spisu se podle městského soudu podává, že žaloba v této věci byla podána k Obvodnímu soudu pro Prahu 3 v roce 2004, tedy v době, kdy již oba žalovaní vykonávali trest odnětí svobody pro trestný čin vraždy poškozeného, ve stadiu pokusu; předmětem žaloby byla částka za ošetření vážných zranění poškozeného hrazených ze zdravotního pojištění. Celé řízení bylo protahováno neustálými námitkami, podáními a stížnostmi, z nichž bylo zcela patrné záměrné oddalování soudního rozhodnutí. V řízení tak byl například ustanoven znalec, který posoudil oprávněnost vyčíslených nákladů léčení úrazu poškozeného. Soudní znalec uzavřel, že žádná položka nebyla účtována neoprávněně. Na stížností žalovaných ohledně délky trvání řízení reagoval předseda Obvodního soudu pro Prahu 3 poukazem na to, že řízení je prodlužováno právě obstrukcemi ze strany žalovaných.

Městský soud uzavřel, že se při posuzování věcného nároku žalobce zabýval námitkami žalovaných a se všemi se dostatečně vypořádal. Po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu ve věci samé před jeho písemným vyhotovením doručeným účastníkům řízení, stěžovatel uvedl, že žádá o ustanovení advokáta k podání dovolání a tímto avizuje svůj úmysl tento mimořádný opravný prostředek podat - jiné podání z jeho strany však podle městského soudu již učiněno nebylo.

III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí ani ke sjednocování jejich judikatury. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Ve vztahu k problematice osvobození od soudních poplatků - čehož předpoklad je podmínkou ustanovení zástupce na žádost účastníka - poukazuje Ústavní soud na následující. V usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. 8. 2000 [U 28/19 SbNU 27] vyslovil, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá do rozhodovací sféry obecných soudů; s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry soudu, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Osvobození od soudních poplatků dle ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. lze účastníku řízení přiznat za kumulativního splnění dvou předpokladů, a to že takové opatření odůvodňují poměry účastníka, a nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Citované ustanovení, jehož cílem je zajistit účastníku přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho právům i v případě nepříznivé materiální a sociální situace, však účastníku nepřiznává nárok na osvobození od soudních poplatků, přiznává mu pouze právo o něj požádat. Zhodnocení oprávněnosti žádosti a tedy naplnění uvedených předpokladů je na obecných soudech, kterým je tak ponechán prostor k uvážení, zda a případně v jakém rozsahu osvobození v konkrétním případě přiznat. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost ve věci osvobození od soudních poplatků otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek (např. osvobození od soudního poplatku právnických osob) nebo v nichž šlo o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Takové dotčení ve vazbě na rozhodnutí soudu ve věci osvobození od soudních poplatků by byla způsobilá založit toliko svévolná aplikace ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř., spočívající buď v absenci jakéhokoli odůvodnění anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 121/11 ze dne 17. 5. 2011 (N 96/61 SbNU 495)].

Taková situace v projednávaném případě zjevně nenastala. Jak plyne i v návaznosti na rekapitulaci učiněnou výše, soudy při reflexi "svévolného nebo zřejmě bezúspěšného uplatňování nebo bránění práva" vyšly i z obecně přijímaného doktrinálního pojetí tohoto pojmu [srovnej k tomu David L.; Ištvánek F.; Javůrková, N.; Kasíková, M.; Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád, Komentář 1. díl Praha Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, s. 621 - bod 6 ], které Ústavní soud nemá důvod jakkoliv zpochybňovat.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. dubna 2013

Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3256/12, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies