IV. ÚS 331/13

15. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou ve věci navrhovatele Ing. Josefa Steinze, právně zastoupeného advokátem Mgr. Martinem Heřmánkem, Dřevná 382/2, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2012 sp. zn. 21 Cdo 3080/2011, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 24. 1. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího soudu. Své podání spojil s návrhem na přednostní projednání.

Předtím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky ust. § 75 odst. 1 zákona, která vyžaduje před podáním ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) - s výjimkou návrhu na obnovu řízení a mimořádného opravného prostředku, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 75 odst. 1, věta za středníkem, § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

II.

Z ústavní stížnosti a přiloženého rozsudku Nejvyššího soudu je zřejmé, že o dovolání vedlejšího účastníka řízení (STROJÍRNY TÁBOR, spol. s r.o.) rozhodl Nejvyšší soud tak, že "Rozsudek krajského soudu se (s výjimkou výroku, jímž byl rozsudek okresního soudu ve výroku o určení trvání pracovního poměru založeného pracovní smlouvou ze dne 1. 3. 2003 změněn tak, že se žaloba v této části zamítá) zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.".

Stěžovatel ve svém návrhu uvádí, že Nejvyšší soud považoval dovolání vedlejšího účastníka za přípustné, a to z důvodu daného ust. § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. S tímto však stěžovatel zásadně nesouhlasí, neboť se tak stalo v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí. Nejvyšší soud si sám svou vlastní iniciativou vytvořil, aniž by z podaného dovolání vyplývala, vlastní otázku zásadního právního významu. Tím překročil rámec zákonem předpokládaného posouzení podaného dovolání a přestal být nestranným rozhodovacím orgánem. Shrnuto ve výše uvedeném spatřuje stěžovatel zásah do svých ústavně zaručených základních práv a svobod.

III.

Ústavní stížnost je nepřípustná.

Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh usnesením odmítne mimo jiné tehdy, jde- -li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Návrh, jímž je ústavní stížnost, je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.

Ústavní stížnost tak má výrazně subsidiární charakter, což znamená, že jako přípustná nastupuje až teprve tehdy, když prostředky stanovené jednoduchým právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že to jsou především obecné soudy, které jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li zjednána náprava v rámci obecných soudů, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu v rozsahu, jak shora uvedeno.

Jen na okraj Ústavní soud uvádí, že ústřední námitkou stěžovatele je nesouhlas s tím, jak se Nejvyšší soud vypořádal s otázkou přípustnosti dovolání. Ústavní soud v této věci soustavně judikuje, že posouzení otázky zásadního právního významu je v zásadě věcí Nejvyššího soudu. Řečeno jinými slovy, zabývá se pouze tím, zda v daném případě nedošlo k odmítnutí spravedlnosti (denegatio iustitiae). Ústavní soud však nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, neboť jde o dovolací důvod, který svým smyslem přesahuje ten který posuzovaný případ. Posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 Ústavy, přičemž posouzení odchylnosti či novosti v rozhodování soudů přísluší plně Nejvyššímu soudu, jemuž náleží sjednocování judikatury obecných soudů. Ústavní soud tedy nevidí žádný důvod, pro který by bylo možno z ústavněprávního hlediska závěr dovolacího soudu zpochybnit.

Řízení před obecnými soudy nebylo v dané věci doposud skončeno a ústavní stížnost tudíž není přípustná - v opačném případě by Ústavní soud zasahoval do pravomoci obecných soudů.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud v dané věci rozhodl bez zbytečného odkladu, o návrhu stěžovatele dle ustanovení § 39 zákona o Ústavním soudu de iure nerozhodoval.

Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, musel, vzhledem k doktríně minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, předložený návrh odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 15. dubna 2013


Michaela Židlická, v. r.
soudce zpravodaj


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 331/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies